Žena se posadila na zadní sedadlo a zjistila, že její syn tam už nevejde.
Můj manžel Petr, naše děti Tomáš a Jakub a já, Klára, jsme si užívali dovolenou v Itálii. Jednoho slunečného odpoledne nás čekal slibovaný výlet exkurze k několika nedostupným místům, kam se nedá dojít pěšky. Rozhodli jsme se věnovat celý den tomuto výletu.
Zakoupili jsme čtyři vstupenky po200Kč, aby každý měl své místo v turistickém autobuse. Po nás nastoupila plnoštíhlá žena s malým chlapcem, který byl podobně štíhlý. Vtlačili se mezi řady těsně, a když se žena posadila na zadní sedačku, zatajil se jí dech její syn tam už nevlehčel. Povzdychla a vstala, hledajíc volné místo pro dítě.
Očichala naše dva vyhublé chlapce a rozhodla se, že ho posadí vedle nich.
Můj manžel ji okamžitě zadrhl Za tyhle místa jsme zaplatili, nemáme povinnost šťouchat naše děti. Žena však neustoupila, dokonce začala hádat se s průvodčím. Máte povinnost se vměšovat do společnosti, to je naše pravidlo, trvala. Když se nám to nepovede, zrušíme celý výlet a vrátíme vstupenky. Ostatní turisté se přidali, začali nám vyhrnovat selfie a připomínat, že každý má právo na pohodlí.
Děti se nakonec zvedly, aby výlet mohl pokračovat, zatímco řidič čekal, až se napjatý konflikt uklidní. Nálada byla jasně rozbita.
Stála jsem v zorném poli kamery, srdce mi bušilo jako buben na slavnostní přehlídce. Přemýšlela jsem: Mám právo na klid? Proč by měla moje děti trpět v tak stísněných podmínkách, když jsem jim zaplatila vstupenky?
Co si o tom myslíte?
