Když Katka platila, Standa se od ní vzdálil. Jakmile začala dávat nákup do tašek, vyšel ven. Když opustila obchod, uviděla Standu, jak stojí před vchodem a kouří.
Stando, vem si ty tašky, prosím tě, požádala Katka a podávala mu dvě těžké nákupní tašky.
Standa se na ni podíval, jako by po něm chtěla něco nelegálního, a překvapeně se zeptal: A co ty?
Katka se zarazila. Co tím myslel? Proč se ptá? Přirozeně by jí měl pomoct. Bylo divné, když žena vláčela těžké tašky, zatímco muž kráčel s prázdnýma rukama.
Stando, jsou těžké, odpověděla.
Tak co? trval na svém Standa.
Viděl, že se začíná zlobit, ale z principu nechtěl tašky vzít. Zrychlil krok, věděl, že ho nedohoní. *Vzít tašky? Co jsem, nádeník? Nebo sluha? Já jsem chlap! Rozhoduju, jestli něco ponesu, nebo ne. Ať si je táhne sama, neumře!* Dnes měl náladu ženu ponížit.
Stando, kam jdeš? Vem si ty tašky! křikla Katka, téměř brečící.
Tašky byly opravdu těžké a Standa to věděl byl to on, kdo naplnil košík. Bydleli nedaleko, pět minut chůze. Ale s těžkými taškami se cesta zdála nekonečná.
Katka šla domů na pokraji slz. Doufala, že Standa jen žertoval a vrátí se, ale ne vzdaloval se stále víc. Měla chuť vše hodit, ale v jakémsi transu pokračovala. Když došla k domu, sedla si na lavičku u vchodu, vyčerpaná. Chtěla brečet vztekem a únavou, ale slzy držela brečet na ulici bylo trapné. Ale spolknout to? Ne. Nejen že ji urazil, ale ponížil ji úmyslně. A ten samý Standa, který před svatbou býval tak pozorný Věděl přesně, co dělá.
Ahoj, Katko! Hlas sousedky ji vytrhl z myšlenek.
Ahoj, paní Ludmilo, odpověděla s nuceným úsměvem.
Paní Ludmila, bydlící o patro níž, byla velkou přítelkyní Katčiny babičky. Po její smrti jí vždy pomáhala. Nikoho jiného Katka neměla matka žila v jiném městě s novým manželem a dětmi, otec byl nepřítomný. Paní Ludmila se stala její jedinou rodinou.
Bez váhání se Katka rozhodla jí nákup věnovat. Koneckonců, vláčení tašek nebylo zbytečné. Důchod paní Ludmily byl malý a Katka ji ráda hýčkala dobrotami.
Pojďte, paní Ludmilo, pomůžu vám nahoru, řekla a znovu se chopila těžkých tašek.
V kuchyni sousedky vše nechala s tím, že je pro ni. Když paní Ludmila uviděla sardinky, paštiku, broskve v nálevu a další pochoutky, které milovala, ale nemohla si dovolit, dojala se natolik, že se Katka cítila provinile, že jí nedává víc. Rozloučily se políbením a Katka vyšla do svého patra.
Když vešla dovnitř, manžel vycházel z kuchyně a něco žvýkal.
Kde jsou tašky? zeptal se Standa, jako by se nic nestalo.
Jaké tašky? odpověděla Katka stejným tónem. Ty, co jsi mi pomáhal nést?
Ale no tak, nebuď přehnaná! pokusil se žertovat. Naštvala ses?
Ne, odpověděla klidně. Jen jsem si udělala závěry.
Standa ztuhl. Čekal křik, hádku, slzy Ale tohle klidné chování ho znervóznilo.
Jaké závěry?
Nemám manžela, povzdechla si. Myslela jsem, že jsem vdaná, ale asi jsem si vzala hlupáka.
Nerozumím, předstíral uražený tón.
Co je k nepochopení? podívala se mu do očí. Chci manžela, který je mužem. A ty, jak vidím, chceš ženu, která je mužem. Pauza. Takže ty vlastně potřebuješ manžela.
Standovi zrudl obličej vzteky, zatnul pěsti. Ale Katka to neviděla už byla v ložnici a balila mu věci.
Standa vzdoroval až do konce. Nechtěl odejít. Nerozuměl, jak taková maličkost může rozvrátit manželství.
Vždyť bylo všechno v pořádku! Co je špatného na tom, když si tašky odnesla sama? protestoval, zatímco mu házela oblečení do kufru.
Tvůj kufr doufám, že ho poneseš sám, řekla Katka, ignorujíc jeho slova.
Věděla, že tohle je jen první varování. Kdyby tenhle nesouhlas a ponížení přešla, bylo by hůř. Proto tomu udělala tečku a zavřela mu před nosem dveře.
