Žádná z babiček není schopná vyzvednout dítě z mateřské školy. Musím platit obrovské částky za hlídání.
Vařím si vodu v hrnci zlobou! Dnes jsem se zase pohádala s matkou a ani nechtěla volat matku manžela.
Měli bychom štěstí, protože máme dvě babičky mou i manželovu
Ale štěstí je silné slovo, protože to nejsou babičky. Bydlí jen sto metrů od mateřské školy našeho syna a pevně odmítají ho vyzvednout. Ráda bych to udělala sama, ale můj pracovní den končí v šesté odpoledne, takže ho nestihnu včas. Manžel to také nemůže dělat často, protože pracuje ve směnné provozovně v továrně. Proto musíme najmout pomocnici, což je další výdaj, jenž naše rodinné rozpočty pořádně zatíží. A to vše i přes to, že máme babičky!
Moje matka, Jana Novotná, pracuje do čtrnácté hodiny a každodenně, když se vrací domů, míjí školku. V poslední době je pro ni osobní život nejdůležitější; po rozvodu se chce soustředit na sebe, odpočívá po práci a dělá si pleťové masky, aby vypadala mladší. Každý víkend má naplánovanou nějakou aktivitu jde do kina, na výstavu, setkává se s přáteli.
Svého syna bere jen zřídka a jen o víkendech. Tvrdí, že její vnouče narušuje rutinu, protože po bytě běhá a ruší její meditaci. Ráda mi dává rady ohledně výchovy, ale zároveň kategoricky odmítá se do toho zapojit.
Matka mého manžela, Alena Svobodová, je jiný příběh. Nikdy nepracovala mimo domov, vždy byla hospodyní. Má čtyři děti, mezi nimiž je věkový rozdíl méně než tři roky. Marek je její nejstarší syn. Vypadalo by, že by mohla pomoci, ale říká, že má dost dětí, spoustu domácích prací vařit, čistit, prát, živit rodinu a pak vše uklízet. Nemá ani čas, ani chuť na vnouče, a to i když její mladší synové, osmnatřicátní a dvacetjednoletý, už jsou na vlastní nohy.
Jednou mi Alena vzala syna a byla z toho nesmírně rozhořčená. Tvrdila, že když vyzvedne vnouče z školky, nemá na nic jiného čas, protože muži jsou unavení a hladoví po práci. Později mi řekla, že jsem si to prostě měla zařídit sama a že už nebudeme počítat s její pomocí.
Náklady na hlídání našeho Tomáše vážně zatěžují rodinný rozpočet v korunách. Jsem naštvaná na přetvářku babiček, které se na Vánoce scházejí s vnoučkem, líbají se a povídají, kdo jaký dárek koupil. My ale potřebujeme skutečnou pomoc, ne jen dárkové koše.
Proto jsem dnes musela volat mou matku a doslova ji prosit, aby vyzvedla syna z Mateřské školy Slunečnice, protože nemáme peníze na chůvu.
Nemůžeme od našich rodičů očekávat ani finanční, ani praktickou podporu. Manželova matka také finančně nepomůže, říká, že jí manželé často jedí venku a veškeré peníze se vypaří na potraviny.
Nevím, jak se z téhle situace dostaneme. Vše, co vyděláme, jde na jídlo, oblečení a domácí potřeby, a ještě musíme platit chůvu. Musíme najít způsob, jak přesvědčit babičky, aby skutečně pomohly, místo aby jen mluvily o lásce.
A nakonec si uvědomíme, že opravdová rodinná podpora není dána jen slovy, ale konkrétními činy; pokud se o sebe navzájem postaráme, překonáme i ty nejtěžší finanční bouřky.
