Pošlu ti klíč, když budeš chtít výměnu bytů, řekl soused.
Moje dcera Eliška a já bydlíme v pěkném bytě, který jsem zdědil po mamince. Je to třípokojový byt, každá místnost má vlastní vstup a není mezi nimi průchozí spojení.
Máme prostorný chodby, oddělené WC a koupelnu, kuchyň je malá, ale s obrovskou balkonem. Každý z nás má svůj pokoj a ještě máme velký obývák. Jsem spokojený a nemáme v plánu se brzy stěhovat.
Příběh pokračoval takhle. Jednou na mě na ulici oslovil soused Jan Novák, jako by už všechno domluvil. Jen mi to zakřičel:
Víte, vy a vaše Eliška bydlíte spolu, že? Proč byste nepořádali výměnu? Já mám dva pokoje, stačí vám! Na co vám ten třípokojový byt? Dvakrát dva jsou dost. Stačí pro dva lidi. A nebojte se, náš byt není malý, místo je. Už dlouho hledáme větší byt, ale nabídky nejsou dobré. Váš je přesně to, co potřebujem! A nebojte, zaplatíme víc.
Poslouchal jsem Jana moc pozorně, opravdu pozorně! Přerušil jsem ho, když mluvil o tom, jak budeme skvěle vycházet. Dokonce jsem si představoval, že už všechno zařídil pro mě a Elišku a já jen nastěhuju do jeho malého bytu. To zní úžasně!
To snad vtip, že? Když to myslíte vážně, odkud berete, že chceme menší byt? Myslíte si, že jsem připraven opustit náš prostorný byt a přestěhovat se do něčeho, co vypadá jako plechovka? Kdybych chtěl výměnu, nešlo by to s takovým. A co ten dost pro dva? Nemám v plánu měnit.
Jan začal mumlat něco jako: Chceme jen to nejlepší, aby se všichni cítili dobře. Vy v našem, my ve vašem. Nevíte, co je pro vás dobré!
My jsme pořád v našem bytě. Jan a jeho rodina už ke mně nehlásí. Zjevně moje odmítnutí je moc urazilo.
