Všechno bylo při výchově trojčat docela normální dokud jedno z dětí nezačalo říkat nepochopitelné věci.
Vychovávali jsme naše trojčata stejně, ale jednoho dne jedno z nich začalo mluvit o věcech, které žádné sedmileté dítě nemůže znát.
Už od začátku se nám lidé smáli, že je nikdy nerozeznáme. A tak jsme jim dali mašličky: modrou, červenou a tyrkysovou. Tři stejní kluci, stejné rošťárny, vlastní tajný jazyk a neuvěřitelná schopnost dokončovat si navzájem věty. Bylo to, jako byste vychovávali jednu duši rozdělenou do tří těl.
Pak se ale Eliáš ten v tyrkysové začal probouzet v slzách. Ne z nočních můr. Z toho, co on nazýval vzpomínkami.
Pamatujete si ten starý dům s červenými dveřmi? zeptal se jednoho rána.
My si ho nepamatovali. Náš dům nikdy nebyly červené dveře.
Proč už nechodíme za paní Langové? Vždycky mi dávala mátové bonbóny.
Nikoho takového jsme neznali.
A pak přišla noc, kdy zašeptal: Chybí mi taťkův zelený Buick ten s promáčknutým blatníkem.
Buick jsme nikdy neměli.
Nejprve jsme se smáli, že je to dětská fantazie. Ale Eliášův tón nebyl hravý. Mluvil klidně, sebejistě, jako by si skutečně vybavoval vlastní minulost.
Brzy začal kreslit. Stránku za stránkou to samé místo: dům s červenými dveřmi, tulipány na zahradě a břečťan, který se pne po komíně. Jeho bratři to považovali za hustý. Eliáš jen vypadal smutně, jako by ztratil něco důležitého.
Jednoho dne, když jsem prohrabával krabice v garáži, se mě zeptal na svou starou baseballovou rukavici.
Ale ty přece nehraješ baseball, kamaráde, řekl jsem.
Hrál, odpověděl tiše. Před pádem. Položil si ruku na zátylek.
Tak jsme ho vzali k doktorovi. Pediatr nás poslal k psycholožce. Dr. Bergerová ho pozorně vyslechla a řekla, že Eliášovy vzpomínky nejsou obyčejné výmysly. Někteří tomu říkají vzpomínky z minulých životů, vysvětlila. Sporné, ano, ale pro dítě skutečné.
Nechtěl jsem tomu věřit. Ale pak Dr. Lin, výzkumník, se Eliáše při videohovoru zeptal:
Jak se jmenoval jsi předtím?
Dan, odpověděl. Dan Kraus nebo Kraus. Bydleli jsme v Ostravě. V domě s červenými dveřmi.
Popisoval, jak spadl z žebříku, když sundával vlajku. Úraz hlavy. Bolest. Tma.
O pár dní později nám Dr. Lin zavolala. Našla záznam: Daniel Kraus, Ostrava. Zemřel v roce 1987 v sedmi letech. Fraktura lebky po pádu z žebříku.
Fotka, kterou nám poslala, málem zastavila mé srdce. Ten kluk vypadal jako Eliáš. Stejný culík. Stejné oči.
Potom se Eliáš zdál klidnější, jako by uzavíral novou kapitolu. Přestal kreslit. Zvláštní vzpomínky vybledly. Vrátil se ke hrám s bratry, smál se jako dřív.
Ale pak přišel dopis. Bez zpáteční adresy. Uvnitř: fotka domu s červenými dveřmi, zahrada s tulipány, komín obrostlý břečťanem. Podpis s roztřeseným písmem: Myslela jsem, že se vám bude líbit. Paní Langová
Nikomu jsme o paní Langové neříkali. Kromě Eliáše. A Dr. Lin, která od té doby beze stopy zmizela.
O mnoho let později, když bylo Eliášovi patnáct, jsem pod jeho postelí našel krabici od bot. Uvnitř: jedinou kuličku, modrou se zelenými spirálami. Na dně byl lístek s dětským písmem: Pro Eliáše od Dana. Tys ji našel.
Když jsem se zeptal, odkud ji má, Eliáš se usmál.
Některé věci se vysvětlovat nemusí, tati.
Pořád nevím, jestli věřím v minulé životy. Ale věřím Eliášovi. Věřím v klid, který v sobě nosí, v moudrost, kterou v jeho věku mít nemá, a v to, jak se občas dívá na nebe jako by si vzpomínal na něco vzdáleného.
Děti přicházejí se svými vlastními příběhy. Někdy ty příběhy nejsou naše, abychom je pochopili. Jen abychom je objali.
