Vrátila se domů dřív
Jsi už na zastávce? zazněl manželův hlas napjatě, skoro až do výšky. Teď hned? A proč jsi nedala vědět? Vždyť jsme byli domluveni na čtvrtek!
Chtěla jsem tě překvapit, zamračila se Linda. Radku, ty nemáš radost? Jsem unavená jako pes. Tak pojď už!
Počkej! vykřikl náhle. Nechoď teď nahoru. Vlastně… jdi, ale… Lindo, poslouchej, doma není ani kůrka. Všechno jsem včera dojedl.
Hele, skoč prosím teď do večerky, té naproti. Kup nějaké dobré hovězí maso.
Těžká taška jí stáhla rameno tak, až vykřikla bolestí.
V kříži ji píchlo jako nůž, už dva měsíce to byla její běžná bolest.
Opatrně položila tašky na hrbolatý chodník před zastávkou.
Linda vydýchla a přitiskla dlaň k vršku břicha.
Miminko se uvnitř neklidně zavrtělo. Šestý měsíc není legrace, zvlášť když se rozhodneš překvapit manžela a přijedeš od rodičů o tři dny dřív.
Tak moc se jí stýskalo, že posledních sto kilometrů autobusem odpočítávala každý sloup.
Co asi Radek právě dělá? Asi ani netuší, že je pár minut chůze od domova.
Cesta ke vchodu se nekonečně táhla.
Tašky, nacpané domácími dary sklenicemi s jahodovým džemem, domácí škvarkovou pomazánkou, těžkými jablky vážily jako olovo.
Po padesáti metrech jí bylo jasné: nepřinese to. Záda měla na pokraji křeče.
Vytáhla mobil a vytočila manžela.
Radku, ahoj, zašeptala, když to konečně zvedl.
Lindo? Co se děje? zarazil se.
Nic, neboj, zasmála se, jsem tady! Stojím na zastávce před domem. Prosím tě, pojď mi naproti.
Máma mi toho naložila, sotva to unes
V telefonu nastalo podivné ticho. Linda koukla na displej spojení drželo.
Jsi na zastávce? Radkův hlas se nápadně zvedl. Teď hned? Proč jsi nedala vědět? Vždyť jsme byli domluveni až na čtvrtek!
Chtěla jsem tě překvapit, zamračila se Linda. Nebo tě to nepotěšilo? Jsem utahaná jako kůň. Prosím tě vyjdi!
Počkej! zakřičel nečekaně. Nechoď teď sem. Teda… jdi, ale… Lindo, doma není vůbec nic. Všechno jsem snědl.
Hele, skoč teď do Alberta u rohu. Kup dobré hovězí. Vážně!
Dneska jsem nešel do práce, vzal jsem si volno. Chtěl jsem připravit pořádný oběd, ať tě můžu uvítat, jak se sluší.
Jaké maso, Radku? vykulila oči Linda. Slyšíš se? Jsem těhotná v šestém měsíci, stojím s ohromnýma taškama uprostřed ulice!
Záda mám v jednom ohni! Maso je poslední, na co myslím! Máme doma brambory, vejce…
Vezmi si mě, chuť mám jen lehnout si a najíst se!
Ne, Lindo, to nechápeš! začal mluvit rychleji, až ji překřikoval. Chci, aby bylo všechno dokonalé. No tak! Ten obchod je dvě minuty od baráku. Vem maso, brambory, naše už jsou zkažené.
Popros někoho, ať ti s tím pomůže, nebo to vezmi po částech…
Prosím! Dělám to pro nás. Já zatím všechno nachystám.
Linda si prohlížela červené dlaně, protlačené uchem tašky. Hruď naplnila hořká, pálivá vlna.
Radku, jsi normální? hlas se jí třásl. Chceš po mně, těhotné manželce, abych teď šla do obchodu pro maso proto, že ty chceš vařit?
Ty si neumíš sehnat maso sám?
Ale já už jsem začal tu přípravu! Když teď odejdu, nesplním, co jsem chtěl.
Lindo, pro mě. Čekal jsem tě tolik!
Vem osm set gramů hovězího a malý pytlík brambor, v té síťce tam. Čekám!
Hovor ukončil. Linda zírala na potemnělý displej.
Nemohla to pochopit. Slzy se jí draly do očí pod chladným světlem pouliční lampy.
Místo objetí a vyhřáté postele fronta na maso.
Třeba přece jen něco chystá? napadlo ji.
Vzdychla, zvedla tašky a s kulhavými kroky se vydala k obchodu.
***
Linda tlačila vozík uličkami Tesca, pokukující ospalá prodavačka jí věnovala soucitný pohled.
Hovězí bylo těžké, pytel brambor ještě víc.
Když vyšla z obchodu, necítila už prsty, staly se z nich křečovité háky.
Telefon opět zavibroval.
Máš to? zazněl Radek spokojeně.
Mám, procedila Linda mezi zuby. Už jsem u vchodu. Otevři mi, prosím.
Počkej! téměř zakvičel. Nelez nahoru! Sedni si na lavičku. Fakt, deset minut vydrž.
Děláš si srandu? Linda zařvala, nezáleželo jí na kolemjdoucích. Jestli budu čekat ještě deset minut, porodím tady! Nohy mi natékají, nemůžu stát!
S překvapením ještě nejsem hotov! tvrdohlavě pokračoval Radek. Když půjdeš teď, bude to zbytečné! Sedni na lavičku, dýchej.
Pět minut, přísahám! Položím to, musím běžet, nestihnu to jinak!
Sesula se na lavičku u vchodu. Tašky s žuchnutím sjely vedle ní.
Nejradši by tašku s masem hodila oknem do třetího patra.
Deset minut. Pak dvacet. Linda seděla, objímala břicho a cítila horkou křivdu.
Snažila se představit, co ji čeká: moře květin? Snídaně při svíčkách? Houslista v koutě?
Nic z toho by nestálo za to, aby v jejím stavu mrzla po noci bez spánku venku.
Ve třicáté páté minutě vrzly dveře vchodu.
Vyletěl Radek vypadl zmateně: tričko naruby, čelo zalehlé potem, vlasy rozcuchané.
Sedíš! ušklíbl se, popadl tašky. Nač ta naštvaná tvář? Vidíš, jak je venku krásně jo, vlastně, pojď dovnitř
Proč jsi tak zpocený? Linda zúžila oči, s námahou vstala, jednou rukou se chytla zábradlí. A co to z tebe tak táhne po savona?
Uvidíš! vesele se rozběhl k výtahu, skoro poskakoval.
Vyjeli nahoru. Radek s teatrálností otevřel dveře a čekal nadšení.
Linda vešla do předsíně, udeřil ji ostrý pach Sava smíšený s levnou vůní mořského vánku.
Vešla do pokoje. Do kuchyně. Nahlédla do koupelny.
Byt byl čistý. Divně prázdný.
Věci, co vždy ležely na židlích, zmizely. Koberec byl vysátý (na některých místech ještě zůstaly mokré stopy), prach s polic utřen.
Její keramické figurky byly nastrkané v koutě.
No? Radek zazářil jako nová koruna. Co tomu říkáš? Překvapení!
Linda se otočila pomalu.
A to je vše? zeptala se tiše.
Jak vše? Radek si sedl zlostí. Lindo, tak se podívej! Tři hodiny jsem tady makal!
Všude mám vytřeno, i pod gaučem!
Nádobí umyté, záchod blyští jak ve špitále.
Chtěl jsem, abys přijela rovnou do čistého, abys měla klid.
Celé ráno tady běhám jak šílenec, místo abych šel pro tebe.
Linda cítila, že jí v krku roste knedlík.
Ty jsi… kvůli tomu, že jsi vytíral, mě nechal tahat tašky a běhat po obchodech?
Nešel jsi mi naproti, protože jsi tady… vytíral podlahu?
No jasně! rozhořčeně rozhodil ruce, vždyť pořád brbláš, že doma nic nedělám.
Chtěl jsem ti dokázat, že umím. Přijela jsi dřív, nestíhal jsem, proto jsem tě potřeboval zdržet.
A ty místo děkuju tady stojíš a tváříš se, jak kdybych ti plivl do polívky.
Radku, jsi úplný blázen? Linda to už nevydržela, hlas se jí zlomil v křeč. Nezajímají mě tvoje podlahy!
Bolí mě záda, tašky byly jak pro vola!
Jsem těhotná, rozumíš? Če-kej to! Těhotná!
Potřebovala jsem, abys mě popadl za ruku a dovedl domů. Ne abys tady stříkal Savo!
Radek zrudl, hodil hadr, který držel, rovnou do dřezu.
No nazdar! zařval zpátky. Tobě se člověk nikdy nezavděčí! Od pěti ráno klečím na kolenou, dřu, abych tě potěšil, překvapení chystám.
A ty přijdeš a hned řveš! Všimla sis té čistoty? Takhle uklizeno nebylo ani na svatbě!
K čemu mi taková čistota? Linda se zadýchávala vzteky. Nechal jsi mě mrznout půl hodiny na lavičce!
Jsem promrzlá, nohy mi buší!
Nutil jsi mě shánět maso a brambory, když jsem sotva lezla! To není překvapení, ale týrání!
Týrání jo? Radek začal pobíhat po kuchyni, máchat rukama. Promiň, že nejsem tvůj ideál!
Jiná by byla ráda: manžel maká, chce vařit. A ty…
Myslíš jen na sebe! Ach, můj břich, ach, moje záda.
A já jsem taky nespal, čekal jsem tě a plánoval překvapení!
Linda schovala obličej do dlaní.
Ty to ani nechápeš… vzlykla. Nic nepochopíš. Vyměnil jsi můj zdravotní stav za vyleštěný práh.
Ale o práh tu nejde! Radek znovu zakřičel, praštil pěstí do stolu. Přijela jsi dřív! Ty jsi překvapení zkazila!
Kdybys dorazila ve čtvrtek, jak bylo domluveno, všechno by bylo připravené, přišla bys do uklizeného a byli bychom spokojení.
Ale ne, musíš přijít v noci! A ještě uděláš viníka ze mě!
Ty si vůbec nevážíš, co pro tebe dělám, Lindo. Vůbec.
Odfoukl do ložnice, hlasitě práskl dveřmi.
Dítě v břiše se znovu pohnulo. Linda se sesunula na židli, zírala na tašku s masem, které Radek ani nedal do lednice.
Bylo jí opravdu zle, žaludek se jí svíral.
Za deset minut se kuchyňské dveře pootevřely.
To maso mám začít vařit? zabručel. Nebo si už ani nevezmeš, abys mi to vrátila?
Nevař nic, Radku, řekla tiše, aniž se otočila. Jen mě nech být. Potřebuju spát.
Jak chceš! práskl znovu dveřmi.
Linda se rozklepala a šla do koupelny.
V zrcadle se uviděla bledá, s kruhy pod očima, vlasy rozcuchané.
Vzpomněla si, jak seděla v autobuse a v duchu si představovala Radkův úsměv, jeho objetí a větu: Ještěže už jsi doma.
Jo. Objetí se nekonalo.
Když vylezla z koupelny, hádka pokračovala.
Manžel na ni zase křičel, pak jí hodil kus masa.
Z bytu tehdy odešla, jak stihla, ani se nepřevlékla. Zase zpátky k rodičům.
***
Celá rodina tchán, tchyně, švagrová i vzdálení příbuzní ji přemlouvali, ať se nerozvádí.
I Radek pořád volal a prosil, ať se vrátí.
Linda už měla jasno: takového muže nechce, rozvod je jistý.
Nač jí manžel, pro kterého je čistý byt víc než zdraví jejich dítěte?
