Vrátil se pozdě v noci a hned šel pod sprchu. Stihl ani nesvléknout boty u dveří, jen hodil saka na židli a zmizel v koupelně, jako by voda mohla spláchnout celý jeho den.
Slyšel jsem, jak otáčí kohoutek do úplného odporu, jak se koupelna zaplňuje párou. Minuty plynuly a já je počítal v duchu stejně jako kdysi počítal otáčky houpačky na dvoře: jednou, dvakrát, třikrát už to bylo moc dlouho.
Když vyšel, vlasy mu byly ještě mokré, voněl jiným parfémem než obvykle; mezi citrusovou notou se proplétal sladký, cizí akord.
Jsem úplně vyčerpaný, zamumlal, aniž by se na mě podíval. Zítra ti všechno povím. Přikývl jsem a lehce se usmál z těch úsměvů, co drží tvář, ne srdce.
Zůstal jsem sám v kuchyni se sakem. Vzal jsem ho do ruky, abych ho pověsil do skříně. Když jsem ho zavěšoval, něco šustnulo v kapse. Instinktivně jsem sáhl pod prsty se vyklopil složený trojúhelníkový lístek. Papír byl ještě teplý od jeho těla, jako by chtěl skrýt tajemství, které bych vůbec neměl odhalovat.
Papír mi zadržel v prstech. Rozložil jsem ho na stole. Logo elegantní restaurace, adresa v centru Prahy, čas 22:41. Večeře: 2 osoby. Dvě kávy, láhev červeného vína, dvě předkrmy, dva dezerty. Dva.
V první vteřině mozek udělal to, co vždy dělá v takových chvílích: snažil se zachránit realitu. Možná klient, možná obchodní partner, možná kolega v nouzi. Projížděl jsem prstem názvy jídel, která zněla jako smích kuchaře v mé naivitě: carpaccio, svíčková, tiramisu. On tiramisu nechtěl. Já ho miluju.
Schoval jsem účtenku do zásuvky, ale celou noc jsem ji slyšel šustit. Vstal jsem, chodil po bytě, nahlížel do lednice, pil vodu ze kohoutku, zírala jsem na součet na konci: částka, spropitné. Hloupé číslice, které vážily víc než celé to saka.
Ráno jsme oba předstírali, že se nic nestalo. Připravil jsem kávu, položil před něj sendvič. On předstíral, že si nevšimne mého třesoucího se másla na chlebu. Dnes zase dlouho, řekl a rychle přešel telefonem.
Velký klient, nový projekt. Dívala jsem se, jak si zase nasazuje to stejné saka. Na moment jsem zvedl ruku, abych ho zastavil abych řekl: Zůstaň. Pojďme si promluvit. Neřekl jsem to. Dveře se tiše zařily.
Po práci jsem šla na adresu z účtenky. Nevěděla jsem, proč. Možná abych zjistila, jestli místo existuje skutečně, nebo jen v mé hlavě. Bylo. Cihlová budova, polotma, v výloze řada skleniček lesknoucích se jako slibované drahokamy.
Posadila jsem se na lavičku naproti. Uvnitř číšník odháněl židle, připravoval stoly. Vytáhla jsem telefon, zapnula fotoaparát, ale neudělala jsem fotku. Nechtěla jsem měnit příběh v důkazy. Chtěla jsem pochopit.
Vešla jsem na pět minut. Pro paní solo? zeptal se číšník s úsměvem. Ne, děkuji. Jen máte rezervaci na dnes? Podíval se do poznámkového bloku. Spoustu. Čtvrtky jsou u nás vždy plné. Váhala jsem. A včera? Ve 21?
Číšník zakrčil oči. Včera byl dav. Často se vracejí stejné tváře i když si nepamatuju všechny. Usmál se omluvně. Možná stůl v rohu, u sloupu? Přikývla jsem, i když jsem se vlastně neptala na to. Vyšla jsem, nesoucí na krku těžký pocit, že na mě všichni koukají, i když se na mě nikdo nedívá.
Večer, ještě před jeho návratem, vytáhla jsem účtenku ze zásuvky a položila ji na stůl pod lněnou ubrousek jako kartu v pasijánu, která čeká, až ji někdo odhalí. Vrátil se pozdě. Snídal polévku, řekl, že je výborná. Pak šel pod sprchu, déle než včera. Slyšela jsem, jak voda bouchá na dlažbu jako na buben. Vyšla jsem z kuchyně do koupelny a zaklepala na dveře otevřenou rukou.
Můžu vejít? zeptala jsem se.
Dej mi pět minut vykřikl. Hned ti všechno povím.
Za chvíli. Zítra. Později. Slova, která dříve znamenala jen pořadí dne, teď zněla jako úvěr, který se splácí po úrocích.
Vyprávěl, že to byla obchodní večeře. Že klient z Brna, který nepije sám. Že se omlouval, ale víš, jak to chodí. Že si objednali tiramisu protože to bylo v nabídce. Když to říkal, díval se někam mimo moje oči, jako by se bál, že v nich něco přečte.
Proč hned sprcha? zeptala jsem se. Přeci jsi nesnědl sklad.
Cítil jsem se vyčerpán odpověděl. A chtěl jsem se zahřát. Víš, jak snadno chytím nachlazení.
Mohl mít pravdu. Mohl lhát. Mohl říkat polopravdu, tu největší z pravd, která se dá přikousnout jako polštář. Pracoval jsem, byl jsem, musel jsem. Slova, co nedávají místo my.
V noci jsem znovu vstávala. Vařila jsem čaj. Otevírala a zavírala lednici. Zakrývala ubrousek, odkrývala ho. Vytahovala účtenku, vkládala ji zpět. Jako dítě, co zkouší, jestli kouzelný trik funguje pokaždé.
Další den mi poslal fotku z kanceláře. On, kolegové, pizza v krabici. Těžký den, drž mi palce. Držela jsem. Pak jsem šla sama do obchodního centra, do parfumerie. Otřela jsem zápěstí páskem testera těch parfémů, co jsem včera v noci cítila. Voněly Ambra di něco. Drahé. Elegantní. Tvrdili, že jsou unisex, ale v regálu pro ženy. Řekla jsem si, že je to nová kampaň, nový standard, že muži i ženy už voní stejně.
V sobotu navrhl kino. Souhlasil jsem. Seděli jsme vedle sebe, jedli popcorn ze stejné krabičky. V polovině filmu jsem mrkla na jeho telefon. Nepodívala jsem se, jen okrajem oka jsem zahlédla notifikaci: Díky za včerejšek. Na shledanou. Bez jména, bez čísla v kontaktech. Zmizela, než se stihla zobrazit. Mohl to být klient. Mohl to být číšník. Mohl to být kdokoliv, komu pomáhal, radil, sliboval. Mohl to být někdo, koho raději nebudu jmenovat.
V neděli jsem vzala kalendář a napsala do něj tři řádky: Promluvit. Stanovit hranice. Zeptat se na pravdu. Odložila jsem. Vzala zpátky. Vyrvala jsem stránku. Hodila do koše. Vytáhla ji. Vyhladila. Schovala do zásuvky s účtenkou.
Večer, když usínal, zeptala jsem se:
Máš mi něco říct, než si sama budu doplňovat příběh?
Nic, co by tě zranilo odpověděl, přitisknutím tváře k polštáři. Opravdu.
Jedna věta váží někdy víc než ano nebo ne.
Nevím, jestli byla někde jiná. Nevím, jestli večeře pro dva je podvedení, nebo jen život, který se odvíjí jiným směrem, než jsme plánovali. Vím, že se něco změnilo. Že sprchová voda nesmyje všechno. A účet, i když ho můžeš svinout do kuličky, zůstává v paměti jako prostá čísla, která se nechtějí smazat.
Dnes jsem ten účet položila na stůl ale ne na jeho stranu, jen doprostřed, jako společný pokrm, ke kterému oba musíme přiznat, jestli na něj máme chuť. Připravila jsem čaj ve dvou šálcích.
Posadila jsem se a čekám, až se vrátí. Možná vstoupí, podívá se a řekne: Přehnal jsem to. Bál jsem se. Nechtěl jsem tě zranit. Nebo řekne: Nevěř účtům víc než mně. Nebo jen odhodí papír do koše a zeptá se, co budeme mít k večeři.
A pak budu muset rozhodnout, čeho se bojím víc: odpovědi, která potvrdí moje obavy, nebo ticha, které je jen nakrme. Možná nejodvážnější bude třetí nehledejte v očích druhých, ale v srdci vlastním, jestli stále umíme objednat pro dva.
Zatím nemám řešení. Mám jen stůl prostřený pro dva a papír, který říká méně, než se zdá a víc, než bychom chtěli. Co s tím udělám? Ještě nevím. Někdy účet neprozradí pravdu, jen to, jak dlouho dokážeme na něj společně pohlížet.
