Věra zmeškala pracovní pohovor, protože zachraňovala starého muže, který zkolaboval na rušné ulici v Praze! Když pak vstoupila do kanceláře, málem omdlela, když uviděla
Věra otevřela peněženku, přepočítala pár zmačkaných bankovek a tiše si povzdechla. Peníze nebezpečně docházely a najít slušnou práci v Praze bylo těžší, než si kdy dokázala představit. V duchu si prošla seznam nezbytností, aby zklidnila bušící srdce. V mrazáku ležel sáček kuřecích stehen a pár mražených hamburgerů. Ve spíži měla rýži, těstoviny a krabici čajových sáčků. Pro dnešek by jí stačil jen litr mléka a bochník chleba z místního obchodu.
Mami, kam jdeš? Malá Anežka vyběhla z pokoje, její velké hnědé oči hledaly Věřinu tvář s úzkostí.
Neboj se, zlatíčko, řekla Věra s nuceným úsměvem, aby zakryla nervozitu. Maminka jde jen na pohovor. Ale víš co? Teta Alena a její syn Jakub brzy přijdou, aby si s tebou pohráli.
Jakub přijde? Anežčina tvář se rozzářila a tleskala radostí. Přivedou Mourovku?
Mourovka byla Alenina kočka, chlupatá obří kulička náklonnosti, kterou Anežka zbožňovala. Alena, jejich sousedka, nabídla, že pohlídá Anežku, zatímco Věra půjde na pohovor do firmy s distribucí potravin. Cesta do pražské kanceláře znamenala dlouhou cestu autobusem a metrem mnohem déle, než by trval samotný pohovor.
Už přes dva měsíce žily Věra s Anežkou v Praze. Věra se v duchu kárala za tu ukvapenou rozhodnutí: vyrvat se s malým dítětem ze starého života, utratit většinu úspor za nájem a jídlo, všechno vsadit na to, že rychle najde práci. Ale pražský trh práce byl nelítostný. I přes dva vysokoškolské diplomy a nezdolnou vůli se získání stálého místa zdálo jako honění za chimérou. V jejich rodné obci u Plzně na ni spoléhali její matka Hana a mladší sestra Jana jako na oporu rodiny. Bez ní to zvládaly jen stěží.
Mourovka zůstane doma, zlato, řekla Věra jemně. Nemá ráda jízdu autem. Ale brzy zajdeme k tetě Aleně a můžeš si ji pochovat, kolik budeš chtít.
Já taky chci kočku! Anežka se zamračila a zkřížila ruce.
Věra krátce zavrtěla hlavou s úsměvem. Anežka tohle vždycky dělala, když se mluvilo o zvířatech. Doma u babičky Hany nechali Čertíka, jejich štíhlou černou kočku, a malého štěkavého psa jménem Kvído. Anežka si s nimi hrála pokaždé, když je navštívily, a teď se po nich strašně stýskalo.
Zlato, tohle je pronajatý byt, vysvětlila Věra. Majitel nedovoluje zvířata.
Ani zlatou rybku? zeptala se Anežka s vykulenýma očima.
Ani zlatou rybku.
Právě teď byla zvířata to poslední, co Věru trápilo. Její mysl byla zcela soustředěná na jedinou věc: najít práci. Zbývající úspory se tenčily a každý den přinesl novou vlnu úzkosti. Alespoň měla zaplacený nájem na půl roku dopředu, ale to ji skoro připravilo o poslední korunu.
Zvonek u dveří vytrhl Věru z myšlenek. Alena s pětiletým Jakubem stáli na prahu. Alena, jako obvykle, nesla krabičku domácích čokoládových sušenek a plátek svého proslulého citronového moučníku. Stejně jako Věra byla Alena samoživitelka, ale žila s rodiči v malém bytě blízko. Šetřit na vlastní bydlení v Praze bylo jako snažit se vyhrát v loterii.
