Osiřela jsem v šesti letech, když moje matka rodila mého nejmladšího bratra.
Dodnes si pamatuji ten okamžik. Už jsme byly dvě holčičky a matka čekala třetí. Vybavuji si její křik, sousedky, které se seběhly a plakaly, dokud její hlas neutichl
Proč nezavolali doktora nebo ji neodvezli do nemocnice? Dodnes tomu nerozumím. Byla vesnice tak daleko? Cesty nesjízdné? Nevím, ale jistě měli důvod. Matka zemřela při porodu, zanechala nás samotné s novorozenou Aničkou.
Otec, ztracený bez ní, neměl na severu žádnou rodinu všichni byli na jihu. Nikdo mu nepomohl se o nás starat. Sousedky mu radily, aby se co nejdříve znovu oženil. Ani ne týden po pohřbu už byl zasnoubený.
Doporučili mu učitelku, říkali, že je hodná. A otec poslechl. Požádal ji o ruku a ona souhlasila. Možná se mu líbil? Byl mladý, hezký. Vysoký, štíhlý, s tmavýma očima jako cikán. Každý by ho obdivoval.
Tak či onak, jednoho večera přišel s nevěstou, aby nám ji představil.
Přivedl jsem vám novou maminku!
Cítila jsem úzkost a hořkost, něco, co mé dětské srdce nedokázalo přijmout. Dům ještě voněl po naší matce. Měly jsme šaty, které ušila a vlastníma rukama vyprala, a on nám už představoval náhražku. Dnes to chápu, ale tenkrát jsem ho i jeho nevěstu nenáviděla. Nevím, co si ta žena o nás vymyslela, ale vešla dovnitř zavěšená do otce.
Oba byli trochu opilí a ona řekla:
Říkejte mi mámo, a zůstanu.
Já, starší sestra, jsem zašeptala té mladší:
Ona není naše máma. Naše máma umřela. Neříkej jí to!
Sestřička začala plakat a já, jako ta rozumnější, jsem vykřikla:
Ne, nebudeme ti říkat máma! Jsi cizí!
No to je drzost! Tak dobře, nezůstanu s vámi.
Učitelka vykročila ke dveřím a otec ji chtěl následovat. Zastavil se na prahu, nešel. Stál tam skleslý, pak se vrátil, objal nás a rozplakal se. My plakaly s ním. I malá Anička v zavinovačce tiše kvílela. Truchlili jsme my po matce, on po milované ženě. Ale v našich slzách bylo víc bolesti než v jeho. Slzy sirotků jsou všude stejné a stesk po matce zní ve všech jazycích stejně. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem otce viděla plakat.
Zůstal s námi ještě dva týdny. Pracoval v lese, jeho parta odcházela do hor. Co jiného mu zbývalo? V obci nebyla jiná práce. Dohodl se se sousedkou, nechal jí peníze na jídlo a Aničku svěřil jiné ženě. Pak odešel.
Zůstaly jsme samy. Sousedka přišla, uvařila, zatopila a zase odešla. Měla své vlastní povinnosti. A my byly celé dny samy zima, hlad a strach.
Vesnice přemýšlela, jak nám pomoct. Potřebovaly jsme ženu, která by zachránila rodinu. Ne ledajakou, ale výjimečnou, schopnou přijmout cizí děti jako vlastní. Kde ji najít?
Z řečí jsme se dozvěděly, že existuje jedna žena vzdálená příbuzná sousedky. Muž ji opustil, protože nemohla mít děti. Nebo možná nějaké měla, ale zemřely, a Bůh jí už další nedal. Nikdo to přesně nevěděl. Sehnali adresu, poslali dopis, a tak teta Božena přivedla Zitu k nám.
Otec byl ještě v lese, když Zita jednoho rána přišla. Vešla tak tiše, že jsme ji neslyšely. Probudil mě šramot v domě. Někdo se pohyboval jako matka cinkání nádobí v kuchyni, a ta vůně? Byly to lívance!
Potichu jsme nahlédly škvírou. Zita pracovala klidně: myla nádobí, vytírala podlahu. Až uslyšela, že jsme vzhůru.
Pojďte, zlatíčka, pojďte se najíst!
Připadalo mi legrační, že nás nazývá zlatíčky. Opravdu jsme byly světlovlasé s modrýma očima, jako maminka.
Dodaly jsme si odvahy a vyšly z pokoje.
Posaďte se ke stolu!
Netřeba nás nutit. Snědly jsme lívance a hned jsme té ženě začaly věřit.
Říkejte mi teta Zita.
Pak nás umyla, vyprala naše šaty a odešla. Druhý den jsme čekaly a ona se vrátila! Dům se jí pod rukama proměnil. Čistý a uklizený, jako za časů maminky. Utekly tři týdny, otec stále v horách. Teta Zita se o nás vzorně starala, ale držela si odstup možná nechtěla, abychom k ní přilnuly. Zvlášť Věrka ji milovala, tehdy jí byly jen tři roky. Já byla opatrnější. Teta Zita byla přísná, málokdy se usmála. Naše matka bývala veselá, zpívala, milovala tanec a otce oslovovala Jeníku.
Až se otec vrátí, třeba mě nepřijme. Jaký vlastně je?
Zaskočila mě otázka. Vychválila jsem ho tak, že jsem to málem pokazila!
Je skvělý! Klidný! Když pije, hned usne!
Teta Zita se zarazila:
Pije často?
Ano! odpověděla Věrka, ale já jsem ji štípla a dodala:
Jenom na oslavách.
Té noci odešla teta Zita klidnější a otec se vrátil z lesa pozdě večer. Vešel dovnitř a rozhlédl se překvapeně:
Čekal jsem, že tu budete žít jako v bídě, a vy se máte jako princezny.
Všechno jsme mu pověděly. Zamyslel se a pak řekl:
No dobrá, uvidíme, jaká je ta nová paní domu.
Je krásná, hned skočila Věrka do řeči, dělá lívance, vypráví pohádky.
Dnes, když si na to vzpomenu, se usmívám. Zita opravdu nebyla krasavice drobná, nenápadná. Ale děti vědí, kde se ukrývá pravá krása člověka.
Otec se zasmál, převlékl a šel za tetou Boženou, která bydlela nedaleko.
Nazítří přivedl Zitu k nám. Vstal brzy, přivedl ji, a ona znovu vešla nesměle, jako by se něčeho bála.
Šeptla jsem Věr
