Ahoj, poslouchej, co se mi poslední dobou přihodilo. Po rozvodu jsem vzala naši společnou kamarádku Veru do bytu. Jednou si vůbec neuvědomila, že se mi z domu pomalu stává služebna pro ni.
Naše přátelství je staré už třicet let společně jsme si skládaly učebnice, prožily první zklamání v lásce, a když se Věra přestěhovala do Brna, vždycky se vracela do Prahy, kde můžu být sama sebou.
Takže když mi jednou v noci zavolala úplně vyčerpaná a řekla jen: Nemám kam jít, neotřela jsem se. Řekla jsem: Jdi k sobě. Vždycky máš místo v mém bytě.
První dny připomínaly naše mládí dlouhé povídání, smích a vzpomínky. Po smrti manžela byl můj byt příliš tichý, a přítomnost Věry mi i trochu uklidňovala. Snažila jsem se ji hýčkat: uvařila jsem, připravila nejlepší postel, koupila nové ručníky, aby se cítila jako doma. Prý zůstane jen pár týdnů, ať se zotaví.
Ale uplynul měsíc pak další. Nehledala si byt, neposílala životopisy, vstávala jen odpožděně snažím se chytit spánek, co jsem celý život ztrácela. Bloudila po bytě v županu, zabírala pohovku a ptala se: Koupila jsi můj jogurt? Mám rád ovocný, jako by to bylo naprosto normální.
Postupně jsem si uvědomila, že mizím. Po práci se vracím a ona už sedí u stolu, pije čaj a listuje v mojí novině. Když ji požádám, ať udělá aspoň polévku, jen se zasměje: Ty to děláš líp, já nemám talent.
Vždy jsem já myla nádobí, nakupovala jídlo. V lednici jen to, co má Věra ráda. V koupelně jen její krémy. Na televizi její seriály.
Jednou, když jsem pozvala kamarádku na kafe, Věra se rozčílila, že nemá ráda cizí lidi v bytě. Dokonce náš kočičí kamarád Micka vyhodila ven alergie.
Dlouho jsem to ospravedlňovala tím, že se po rozvodu cítí špatně, je zraněná a zmatená, že by měla vydržet. Pak ale začala přestavovat nábytek a říkala: Takhle to bude lepší, a najednou jsem pochopila, že přešla čáru.
Nejtěžší byl okamžik, když mě požádala po práci, abych vyzvedla její prádlo z čistírny a koupila potraviny nemám sílu jít ven. Přinesla jsem tašky, sotva jsem je unesla, a ona se zeptala: Koupila jsi ten správný prací prostředek? Nepleť se.
A něco ve mně prasklo.
Poprvé po dlouhé době jsem se postavila a řekla: Musíme si promluvit. Tohle už dál nejde. Toto je můj byt. Musíš začít přemýšlet, kam se přestěhuješ.
Na začátku byla zmatená, pak se naštvala a řekla, že já nic nechápu, jen myslím na sebe. Bylo to těžké, ale věděla jsem, že pokud si teď nevytyčím hranice, ztratím sama sebe.
Po pár dnech odešla s hlasitým zavřením dveří. Cítila jsem vinu, jako bych podváděla někoho, koho považuji za rodinu. Ale postupně byt zase dýchal. Vrátila se moje vlastní atmosféra, moje pravidla.
Několik měsíců nato mi poslala krátkou zprávu: Promiň, tehdy jsem byla úplně ztracená. Díky, že jsi mi pomohla, i když jsem to necenila. Odpověděla jsem, že jí přeji vše nejlepší, a přemýšlela jsem: někdy je nejtěžší říct ne člověku, na kterého ti záleží. Když to neuděláš včas, můžeš přijít o něco cennějšího o sebe sama.
