Tři roky poté, co mě můj manžel opustil pro moji kamarádku, mě naše nečekané setkání na ulici rozesmálo…
Můj manžel mě opustil pro mou kamarádku ze základní školy poté, co jsem potratila o tři roky později jsem je viděla na benzínové pumpě a nemohla jsem přestat usmívat…
Když se můj manžel začal odtahovat, hledala jsem oporu u své nejlepší kamarádky. Říkala mi, že přeháním. Ale já nepřeháněla. O tři roky později mi osud ukázal důsledky jejich zrady.
Vždycky jsem si myslela, že zrady se dějí jen jiným lidem že o nich čtu jen v románech nebo je slyším v šeptem při večeři. Ale ne mně. Ne nám.
Pět let jsme s Michalem budovali společný život. Nebyl to luxus, ale byl náš večery u filmů na gauči, nedělní rána s kávou, vtipy, kterým rozuměli jenom my dva.
A po celou tu dobu tu byla Jana moje nejlepší kamarádka od první třídy, sestra ve všem kromě krve. Byla u každého důležitého okamžiku, včetně mé svatby, kde stála po mém boku jako družička, držela mi ruce a brečela dojetím.
Když jsem otěhotněla, myslela jsem si, že je to jen další kapitola našeho dokonalého života.
Ale pak se Michal změnil.
Nejdřív to byly maličkosti začal zůstávat v práci do pozdních hodin, jeho úsměv už nedosahoval do očí. Pak to začalo být horší. Skoro se na mě nedíval. Konverzace se scvrkly na jednoslabičné odpovědi. V noci se ke mně otočil zády, jako bych ani neexistovala.
Nerozuměla jsem, co se děje. Byla jsem vyčerpaná, těhotná, zoufale jsem se snažila napravit, co se mezi námi rozpadlo.
Tak jsem zašla za Janou.
Nevím, co se děje, vzlykala jsem do telefonu, schoulená v temnotě, zatímco Michal klidně spal vedle mě. Jako by už odešel.
Heleno, přeháníš, řekla jemně. Miluje tě. Jen je ve stresu.
Chtěla jsem jí věřit.
Ale neustálé napětí bezesné noci, úzkost, samota navzdory tomu, že jsem byla vdaná mě ničilo.
A pak jsem jednoho rána procitla s tupou bolestí v podbřišku. Večer jsem už ležela v nemocnici a sleduju, jak se doktorovy rty pohybují, ale neslyšela jsem ani slovo.
Nebylo tam žádné srdíčko.
Nebylo tam žádné dítě.
Říká se, že smutek přichází ve vlnách. Můj mě smetl jako lavina.
Potrat mě zničil, ale Michal? Ten byl ztracený už dávno. Seděl vedle mě v nemocnici, chladný, tichý, nedržel mě za ruku, neřekl slovo útěchy. Jen seděl, jako někdo, kdo čeká na autobus, ne jako člověk, který truchlí nad ztrátou dítěte.
Měsíc nato konečně pronesl slova, která, tuším, piloval už dlouho.
Už nejsem šťastný, Heleno.
A to bylo všechno. Žádné vysvětlení, žádné emoce. Jen prázdná výmluva.
Ten den, kdy Michal odešel, nebyly žádné hádky, žádné křik, žádné slzy. Jen ledový klid.
Už nejsem šťastný, Heleno.
Zamrkala jsem, seděla jsem naproti němu v kuchyni. Jeho slova mě tížila jako kámen.
Promiň, cože? Chvělo se mi v hlase.
Hluboce si povzdechl, třel si spánky, jako bych já byla ten problém.
Prostě už nic necítím. Už dlouho.
Už dlouho.
Polkla jsem naprázdno.
Od té doby, co jsem potratila?
Jeho čelist se napjala.
O to nejde.
Ten lež byla skoro k smíchu.
Dívala jsem se na něj, čekala jsem, že uvidím něco lítost, vinu, cokoliv. Ale on jen seděl, oči upřené dolů.
Takže je to všechno? Pět let a prostě odejdeš? Sevřela jsem pěsti pod stolem.
Znovu povzdechl, tentokrát podrážděně.
Nechci se hádat, Heleno.
Zasmála jsem se nervózně ten smích, který utíká, když stojíš na pokraji propasti.
Aha, nechceš se hádat? Vtipné, protože já jsem v tomhle všem neměla na výběr.
Vstal, popadl klíče.
Jdu k přátelům.
Než jsem stačila cokoliv říct, zabouchnul za sebou dveře.
Jana, moje nejlepší kamarádka, ho brzy následovala. Byla moje opora, moje záchrana. A pak prostě zmizela. Nezvedala telefony. Ignorovala zprávy. Pak mě všude zablokovala.
Nerozuměla jsem, dokud jsem nepochopila.
Máma to zjistila jako první. Jednou večer mi zavolala, hlas napjatý.
Heleno, drahá podívej se na tohle.
Poslala mi odkaz na Janin Instagram.
A tam byli.
Michal a Jana. Objetí na pláži, smějící se, jako by se milovali celé roky.
Projížděla jsem fotky, ruce se mi třásly. Snímek za snímkem, týden za týdnem. Drahé restaurace, lyžařské dovolené, romantické večery u krbu. Všechno bez ostychu sdílela, veřejně zatímco já byla pořád jeho právoplatná manželka.
Zrada mě pálila jako kyselina. Ale jestli si mysleli, že se jen zhroutím, mýlili se.
Vzala jsem svou bolest a proměnila ji v sílu. Michal byl nedbalý, příliš okouzlený svou fantazií, než aby zakrýval stopy. U soudu byla jeho nevěra mojí výhodou. Skončilo to tak, že jsem získala dům, polovinu jeho peněz a potěšení z toho, že ho vidím začínat od nuly.
Vzal mi důvěru. Já jsem si vzala, co mi právem patřilo.
Začínat znovu nebylo snadné. Ale život odměňuje odolnost.
O rok později jsem potkala Davida.
Nebyl jen jiný než Michal byl vším, čím Michal nebyl. Laskavý. Pozorný. Nikdy nepředstíral, že moje pocity jsou přehnané.
Vybudovali jsme si život. Opravdový život, ne jen falešnou fasádu pro sociální sítě. A brzy jsme měli dceru mou kopii s jeho úsměvem.
A pak mi osud dopřál tu nejlepší tečku.
Jednou večer jsem zastavila na benzínce. A viděla jsem je.
Michal a Jana.
Ale teď už bez drahých oblečení, bez šťastných fotek
