Nikdo ho nevezme
V té době neexistovaly oddělené místnosti; vše bylo uvnitř jedné velké, hlučné místnosti azylu pro zvířata. Na levé straně, podél cihlové zdi, stály klece pro kočky, napravo zase pro psy.Kolem klecí běhali zaměstnanci azylu někteří s pytlem krmiva, jiní s čistými hadry, další s kbelíkem vody, aby doplňovali napáječky.
Návštěvníků bylo také spousta. Tichá a skromná rodina hubená matka, hubený otec a hubený chlapec tiše procházejí klecí a dlouho zírají na jejich obyvatele. Mladý pár šeptá u klecí s kočkami. Mlčenlivý stařec s holí pomalu kráčí podél klecí se psy. A já, právě vstoupivší do azylu, byl omráčený vůní, hlukem a množstvím zvířat.
V první kleci seděla **Bona** malá křečovnice s šíleným ocasem, zoufale šťouchající gumovou kachničku a vůbec si nevšímala návštěvníků.Pár metrů dál ležel výběh **Dante** drsný černý pes s očima, které už viděly mnoho životů. Vedle klece se na kolenou usmívala dívka v jasně červeném peřinci, jménem **Vendula**, a tiše si s psem povídala, jako by se chtěla seznámit.
Na levé straně byl opravdový výstava koček všech plemen, barev i velikostí. Na růžové polštářku spala **Sára**, štíhlá bílá kočka, která občas otevřela žluté oko a pozorně sledovala přistupujícího.Na mřížích visel **Kužma** černočervený koťát s velkou hlavou, připomínající postavičku z kreslených filmů. Šeptal tiše, lezl po zádech, zvedal se a lenivě šlapal do rohu své klece, kde stály misky s vodou a krmivem.Když mě však spatřil, okamžitě změnil směr a vyrazil ke mně.
Jsi legrační, zamumlal jsem a protáhl prst mezi mříže, aby si Kužma mohl poškrábat ušáček. Podívej, tati, jaký to je vtipný, šeptal hubený chlapec, jménem **Egor**, když běžel ke kleci s Kužmou. Jeho rodiče, kteří přišli blíž, se na sebe podívali a souhlasně pokrčili rameny.
Je moc malý, Egore, zamumlala matka. Egor zamumlal něco nesrozitelného, přikývl a s pohrdavým pohledem na Kužmu pokračoval dál.Rozpoznal jsem, že jeho rodiče by raději chtěli psa, a tak se snažili odvést syna od koček. Kužma mezitím nehladil, kdo ho pohladí; hlasitě předešťoval a otáčel se k mému prstu zleva i zprava, dopřával si i čichání mezi zuby, což vyvolávalo úsměv na tváři.
A co takhle tenhle? obrátil jsem se k dalšímu chlapci, který stál u klece v temném rohu azylu. Je velký a krásný.
Ó ne! zakřičela jeho hubená matka. Pojďme raději podívat se na psy. Tenhle je moc starý.
Starý, malý zamumlal Egor a po povzdechu šel za rodiči ke klecím s psy. Jeho nářky rychle přeměnily v smích, když dorazil k nejoblíbenějšímu psovi v azylu, malému medvídkovi **Marekovi**, který se zadrátoval ve své kleci a olizoval prsty všech, kdo se ho chtěli pohladit. I mlčenlivý stařec se usmál na chlupatého mazlíčka, který dribloval měkkou hračku v rohu.
Zajímalo mě ale, kdo sedí v nejtemnějším rohu, který tak vyděsil Egorovu matku.Nechal jsem Kužmu být a vydal se k té kleci, kde s těžkým dechem vstoupil.
Uvnitř, na šedém přikrývce, ležel starý kocour. Obyčejný kocour, jakých je v každém dvoře. Urozený šlechtic, jehož život se blíží ke konci. Neskočil po kleci, nevyvrcálel a neupoutával pozornost. Ležel jen a díval se do prázdna šedivýma očima, sotva zamručel. Když jsem se přiblížil, zmlkl, protáhl nos a téměř lidsky si povzdechl.Pak položil hlavu na úzké tlapky a zakryl oči.
To je **Aramis**, náš starý, zadrhtal jsem, když za mnou zaslechl veselý mužský hlas, a otočil se k jeho majiteli chlapíkovi s pihami a štítkem **Boris** na odznaku.
Co s ním? zeptal jsem se tiše, snažíc se nerušit klid starého kocoura.
Nic. Jen starý, odpověděl Boris, otevřel klec a doplnil misku krmiva.Aramis, po dlouhém vydechnutí, pomalu vstával a svazoval se k misky, při čemž několikrát narazil k mřížím. Je slepý. Vůbec nic nevidí, dodal chlapík povzdechne.
Jak přežil na ulici? zeptal jsem se.
Není pouliční, zasmál se a jako by se omlouval za svůj smích. Vlastníci ho sem přišli dát, už ho nemohli dál pečovat. Měli málo času, a Aramis potřebuje pozornost. Léčili ho, ale starý kocour nikoho nechtěl.Dokonce naše ředitelka **Natálka** hned po jeho příchodu řekla: Tohle si nikdo nevezme.
Ano, berou mladé a klidné, souhlasil jsem.
Kromě **Dašky**, přikývl Boris, ukazujíc na klec s černým psem a dívkou vedle něj. Dante je u nás svérázný, ona se ho snaží přát.
A co to znamená? ptal jsem se.
Postupně. Zvířata, která jsou věrná lidem, málokdy jdou do kontaktu, a Dante je takový. Stejně jako Aramis, povzdechl se Boris. Když ho přinesli, týden nic nejedl. Seděl a čekal, že ho vezmou. Když někdo vstoupí, nejdříve nasaje vzduch a mává ocasem, ale pak, když pochopí, že nejde o něj, zase se sklání a smutní.
Proto jste ho schovali do rohu?Aby ho nerušili? zeptal jsem se.Boris přikývl a svíral rty.
Jo. Škoda ho.Každý den s nadějí vstane, pak slabý padne a spí až do večera.Pravděpodobně zde skončí jeho život.Kdo potřebuje starého, slepého kocoura?A co vás zaujalo?Mohu pomoct?
Viděl jsem, jak jste se ke Kužmovi přiblížili, řekl chlapík.
Ano, legrační je, usmál jsem se, vzpomínaje na Kužmu.
Je u nás nový.Děti ho našly na ulici a přinesly sem.Asi se narodila kočka a on se ztratil.Naštěstí ho psi dříve nenašli.Kužma je malý, takže lidé raději berou starší zvířata. Nebojte se, očkovali jsme ho, zbavili blech,Natálka ho dokonce naučila chodit na záchod.Nemůže podřezat, usmál se a podíval se mi do očí. Tak co?Berete Kužmu domů?
Víšano, beru, přikývl jsem a tiše přidal, pohledem na spícího Aramisa: Můžeme si ho vzít i s Kužmou?
Opravdu?To je vážná otázka. Chlapík chvíli přemýšlel, pak zavrtěl hlavou. Obvykle máme povoleno jen jedno zvíře na jedny ruce.Počkejte, až se zeptám ředitelky.
Dobře, přikývl jsem a při odchodu jsem se obrátil k Aramisovi, který mi připadal, že rozumí. Ahoj, kamaráde. Půjdeš se mnou?Nejsem tvůj majitel, ale slibuji ti jídlo, vodu a velkou hru spavoučkem, který tě bude po ocasu tahat.
Nemohl jsem dopsat, protože Aramis najednou vstál, vydechl a přistoupil ke kleci, kterou Boris zapomněl zavřít, když šel žádat povolení u ředitelky. Natáhl jsem mu ruku, kočka ji opatrně očichala, přisedla si čumákem k mým prstům a tiše zamrčela.
Zdá se, že odpověď je ano, usmál jsem se a lehce poškrábal kočičímu ušníku.
Natálka řekla, že je to v pořádku, přiběhl Boris a usmál se, když viděl, jak kočku hladím. Vidím, že jste si našli společnou řeč.
Proč by se ho nenašla? povzdal jsem se. Dva staříci, velký byt a drobný pavouček.
A pokud vám to nevadí, proč ho chcete?Víte, že Aramis už dlouho nevyžije, zeptal se tiše. Zhluboka jsem vydechl a podíval se na kočku, která jakoby také čekala na odpověď.
Protože odcházet na duhu je třeba tam, kde tě milují.Ne do chladného azylu, kde každý návštěvník rozbíjí srdce zvířete po zvířeti, odpověděl jsem.Malý motor v Aramisově hrudi jako by potvrdil, že moje slova jsou pravdivá.
Vyřídím papíry, řekl Boris a zmizel do skladku, nechávajíc mě samotného se starým kocourem. Zbylý čas jsme jen tiše seděli. Hladil jsem mu uši, a Aramis tiše předení a díval se mi přímo do duše svýma šedivýma očima.
Večer, ležící na pohovce, sleděl jsem televizi, zatímco na mém hrudi spočíval malý šílený balíček jménem **Kužma**. Jeho kožich stále nesl prach, který si roztřelil z míst, kam moje svobodná ruka nedokázala proniknout. Občas se zachvěl, škrábal a dribloval po mé hrudi.
Vedle mě, pod mou levou nohou, na šedém přikrývce, ležel **Aramis**. Starý kočičák se svinul v klubíčko, spal, ale jeho tlapka spočívala na mém stehně, jako by se bál, že zmizím stejně jako jeho předchozí majitelé. Když jsem se pohnul, okamžitě zvedl hlavu a začal čichat. Uklidnil se jen tehdy, když jsem mu jemně hladil hlavu a šeptal, že jsem tu.
Když jsem vstával a šel do kuchyně nasadit konvici, Aramis, občas narazí do rohů, šel za mnou, a za ním, jako malý ocásek, dribloval Kužma.Po čase si zvykli na náš byt a naučili se, jak bez neštěstí projít do kuchyně, kde čekají jejich misky s vodou a krmením.
Když jsem odcházel do práce, oba kočky mě doprovázely.Aramis často zůstával stát, jako by nechtěl, aby jsem odešel.Po mém odchodu si Aramis očichal vzduch, olízl podanou ruku a vrátil se ke svému šedému přikrývci. V noci spali se mnou Kužma na polštáři, položil mi huňatý zadek na hlavu, a Aramis ležel u levé nohy, šikmou tlapkou přitisknutý k mém stehu. Věděl jsem, že jednou Aramis odejde.Jen ať to udělá tam, kde ho mají rádi, a ne v chladném azylu, kde každý hlasité zavření dveří rozbíjí staré kočičí srdce.
