25.prosince 2025
Jsem čtyřicetsedm letý muž, obyčejný chlap, spíše šedá myš v davu. Nejsem žádný hrdina, nemám peknou postavu ani obličej, který by lákal. Svobodný jsem, ani jsem nechtěl ženat se považuji muže za pouhé šarlatány, co jen chtějí naplnit břicho a válet se na gauči. Navíc mi nikdy nikdo neřekl, že bych měl ženu nebo přítelkyni. Rodiče jsou už v pokročilém věku a žijí v Kladně. Jsem jedináčkem, nemám sourozence, a i s bratranci se nevidím. Už patnáct let žiji a pracuji v Praze, den po dni mezi prací a domovem, v obyčejném paneláku na okraji města.
Jsem černý, cynický a málokomu důvěřuji. Děti mi nesednou v ruce. Každý rok na Nový rok vyjedu do Kladna, abych se podíval na rodiče. Letos jsem se opět vracel, chtěl jsem vyčistit ledničku a vyhodit staré zmrzlé věci bublany, řízky, co jsem jednou koupil a už mi nechutnaly. Všechno jsem naskládal do krabice a šel k odpadkovému koši. Výtah právě projížděl chlapec, asi sedm let, který se mi občas objevil s matkou a novorozencem. Natáhl ruku, podíval se na krabici a tiše zeptal: Mohu si vzít něco?. Řekl jsem, že to je starý odpad, ale pak jsem si pomyslel, že vůbec nepadne. Chlapec opatrně sbíral balíčky, svíral je k hrudi a řekl: Moje máma je nemocná a i sestra leží. Pak se rozplakal a odešel. Já jsem se vrátil do bytu, zapálil sporák a připravil si večeři.
Seděl jsem a přemýšlel, když mě něco zakouslo. Ten malý chlapec mi nezapadal z hlavy. Navždy jsem nebyl člověkem se srdcem na správném místě, ale něco ve mně se rozhořelo. Rychle jsem popadl vše, co jsem měl k jídlu: šunku, sýr, mléko, sušenky, brambory, cibuli a i kus masa z mrazáku. Vyšel jsem k výtahu a uvědomil jsem si, že ani neznám přesně, na kterém patře děti bydlí. Věděl jsem jen, že jsou výš. Šplhal jsem po schodech a po dvou patrech mi otevřel dveře samotný chlapec. Nechal mě vejít. Byt byl chudý, ale čistý.
Na posteli ležela žena, shrbená, vedle dítěte. Na stole byl kýbl s vodou a hadry evidentně horečka. Dívka spala, v těle něco bublalo. Zeptal jsem se chlapce, jestli má léky. Ukázal mi pár starých, prošlých tablet. Připojil jsem se k ženě, dotkl se jejích čela bylo horké. Otevřela oči a zmateně se na mě podívala, pak se rychle posadila: Kde je Anton? Vysvětlil jsem, že jsem soused. Zeptal jsem se na příznaky a zavolal jsem sanitku. Dokud čekali, nalil jsem ženě čaj s šunkou jedla rychle, očividně velmi hladová. Pošli ji i kojit? Možná.
Zdravotníci dorazili, vyšetřili dítě, předepošli spoustu léků i injekcí. Vypadal jsem do lékárny, koupil vše, co bylo potřeba, a ještě jsem se zastavil v obchodě po mléku a dětském jídle. Zvláštním impulzem jsem si koupil i hračku podivnou žlutou opičku. Nikdy jsem dřív dětem nic nedával.
Žena se jmenuje Aneta, je jí dvacetšest let a pochází z města Příbram, konkrétně z okrajové čtvrti. Matka i babička jsou z Prahy, ale matka se provdala za muže z Příbrami a přestěhovala se sem, kde pracovala ve fabrikě. Tatínek zemřel při úrazu elektrickým proudem, když Aneta ještě byla malá. O samotě zůstala s dítětem, bez peněz. Přátelé jí pomáhali, ale po třech letech už ji opustili. Děti našli babičku v Praze, která si Anetu vzala pod svá křídla. Když jí bylo patnáct, babička jí řekla pravdu matka zemřela na tuberkulózu. Babička byla těžkopádná, chamtivá a hodně kouřila.
Ve šedesáti letech Aneta nastoupila do místního obchodu jako balenářka, později jako pokladní. Rok po roce zemřela babička a Aneta zůstala sama. V osmnácti byla se svým přítelem, který slíbil, že se ožení, ale když zjistil, že je těhotná, zmizel. Pracovala do posledního, šetřila peníze, protože neměla nikoho, kdo by jí pomohl. Když porodila, už měsíc jen ponechávala dítě v bytě a čistila chodby. V obchodě se setkala s majitelem, který ji jednou večer znásilnil a pak začal opakovat činy, vyhrožujíc, že ji propuští. Když zjistil, že je těhotná, dal jí deset tisíc korun a řekl, aby se už neobjevila.
To je příběh, který mi Aneta vyprávěla jedné večer. Poděkovala mi za pomoc a slíbila, že zaplatí tím, že bude uklízet a vařit. Zadržel jsem její poděkování a odešel. Celou noc jsem nespal, přemýšlel jsem, proč vůbec žiju, co je smysl mého existování. Proč jsem tak chladný, proč nevolám rodičům, proč nemám nikoho, s kým bych sdílel. Naspořil jsem si slušnou částku peněz, ale neměl jsem komu je utratit. A najednou se objevil člověk, který potřebuje jídlo i léčbu.
Ráno přišel Anton, hodil mi talíř s palačinkami a zmizel. Stála jsem v prahu s těmi horkými palačinkami v rukou, a teplo z nich mě probudilo, jako by se roztají ledové krystalky mého srdce. Cítila jsem se najednou všechno najednou chtěla jsem brečet, smát se i jíst najednou.
V blízkosti našeho domu stojí malý obchodní dům. Vlastníkyně obchodu s dětskými potřebami, aniž by věděla, jakou velikost potřebuju, šla se mnou nakupovat. Nevím, jestli to byl její zisk, nebo mě ohromila moje péče. Po hodině jsme měli čtyři obrovské pytle oblečení pro holku i kluka. Koupila jsem i deku, polštáře, povlečení, spoustu jídla a i vitamíny. Cítila jsem se užitečná.
Už uplynulo deset dní. Říkají mi teta Rita. Aneta je výborná řemeslnice. Můj byt se změnil, je útulnější. Začal jsem volat rodičům, posílám SMS s poděkováním nemocným děťátkům. Už nechápu, jak jsem dříve žil. Každý večer po práci spěchám domů, vím, že mě někdo čeká. Na jaře jedeme všichni do Kladna, už máme zakoupené jízdenky.
Z toho všeho jsem se poučil: když otevřeme srdce i když jsme zvyklí na samotu, najdeme smysl, který nás naplní a učí nás, že i malý čin může změnit životy.
