Manželka mého bratra, která je těhotná, po nás chtěla, abychom jí přenechali náš byt.
Jsem ženatý už deset let. S manželkou bydlíme v dvoupokojovém bytě v Praze. Splácíme hypotéku. Ještě jsme nenašli odvahu založit rodinu, chceme si nejdřív finančně i jinak stoupnout na vlastní nohy. Mám mladšího bratra. Ten je také ženatý. Bydlí s rodinou v malém garsonce v Ostravě. Brácha maká na dvě plné směny a ještě bokem přivydělává. Jeho žena, Radmila, nepracuje. Zato rodí jedno dítě za druhým. Už mají tři děti, čtvrté je na cestě a páté údajně plánují.
Kromě dětí mají na krku ještě několik půjček na ledničku, pračku a další spotřebiče. S manželkou jim čas od času pomáháme. Někdy penězi, jindy jídlem. Ale občas přijde Radmila s naprosto drzou žádostí, místo aby prosila o pomoc.
Musíme jí pak rychle vrátit zpátky na zem a jasně odmítnout. Pak se samozřejmě urazí jak ona, tak i bratr. Jenže po pár týdnech zase přijdou se svým problémem.
“Nevy máte byt jen sami dva a děti žádný a my budeme čtyři, měli byste nám přenechat ten váš byt,” vyhrkla na mě Radmila posledně.
“Kam jako máme jít? Máme se snad s manželkou vtěsnat do vaší garsonky?” zeptal jsem se jí nechápavě, co jí to napadá.
“Ne, tu pronajmeme a vy si taky najdete něco menšího v podnájmu,” sdělila mi se svatým klidem. A pak ještě dodala, “Kdy teda byt vyklidíte?”
“Víte co, zajděte si radši k psychologovi. A okamžitě odejděte z mého bytu,” řekl jsem jí a ukázal dveře.
“To teda dobře, potratím dítě a bude to tvoje vina!” vyhrožovala a urazila se.
A skutečně. Už ten den, tajně, přišla o dítě. Byla ve třetím měsíci.
Ve dvě ráno mi u dveří zazvonil brácha a spustil na mě sprchu urážek a výčitek. Můj manžel ho zkusil uklidnit a ptal se, co se stalo. Všechno jsem mu vysvětlil. Manžel mu vrazil hlavu několikrát pod studenou sprchu, aby vystřízlivěl, a vyhodil ho z bytu. Od té doby pro mě bratr přestal existovat.
