Tchyně přišla s tím, že bychom se přestěhovali k ní do bytu. Bylo mi jasné, že na tom má svůj záměr.
Děkujeme moc, je to od vás velkorysé, ale zůstaneme, kde jsme, zamítl jsem její nabídku.
Tvář tchyně, paní Pavlína Novotná, se protáhla.
A proč že ne? To jste moc pyšní?
Nejde o pýchu, vysvětloval jsem. Máme tady zaběhnutý režim. Děti by musely měnit školu uprostřed roku, to je stres. A my jsme si tu už zvykli. Dělali jsme tu čerstvou rekonstrukci, všechno je nové. A u vás Pavlína použila fakta, ať to zní, jak chce: Máte tam spoustu vzpomínek, starých cenných věcí. Děti jsou ještě malé, něco by rozbily nebo umazaly. To by nám přidalo jen nervy.
Když jsem přišel z práce domů, Jana, moje žena, už čekala na chodbě. Bylo jasné, že se mnou chce mluvit.
Zul jsem se, mlčky šel do ložnice, převlékl se a pak zamířil do kuchyně. Jana šla beze slova za mnou.
Nevydržel jsem:
Zase to budeš vytahovat? Už jsem řekl: ne!
Jana si povzdechla.
Máma zase dneska volala. Prý má vysoký tlak. Moc to tam sama nezvládá, babička s dědou jsou už na tom špatně, vrtoší se jak děti. Prostě potřebuje pomoc.
No a? napila se chladné vody, aby zahnala rozladění. Byla to její volba zůstat na chalupě. Pronajímá byt, má peníze, čerstvý vzduch. Dřív jí to vyhovovalo.
Jo, jenže teď už jí dochází síly. Stěžuje si, že je tam sama a je to těžké. No Nabídla mi, abychom se přestěhovali k ní do třiapokojáku.
Vyvalil jsem na Janu oči a řekl hlasitě: Ne.
Proč hned ne? Ani jsi mě nenechal domluvit! rozčílila se Jana. Podívej: lokalita je skvělá. Do tvé kanceláře patnáct minut, do mojí dvacet. Škola hned naproti, školka ve vnitrobloku, nebudeme ztrácet hodiny v zácpě! A svůj byt pronajmeme, hypotéka se bude splácet sama a ještě něco zbyde.
Jano, uvědomuješ si, že tady bydlíme dva a půl roku? Každou zásuvku jsem plánovala sama! Děti tu mají kamarády. A hlavně jsme ve svém. Doma.
Ale na tom přece nezáleží, když se stejně domů dostaneme pozdě večer jen vyspat! Čtyři hodiny denně zabíjíme v kolonách! Tam je vysoký strop, cihly, skvělá akustika, žádní hluční sousedi.
Jo, a taky je tam stejný nábytek jako za mých školních let, připomněla Jana. A vůbec není to náš byt. Je to byt Pavlíny Novotné.
Máma mi slíbila, že se nebude vměšovat. Chce zůstat na chalupě, jen mít byt pod dozorem.
Jana se smutně uchechtla.
Máš krátkou paměť, Dane? Vzpomínáš, jak jsme kupovali tenhle byt?
Odvrátil jsem zrak. Samozřejmě, že si pamatuji. Sedm let v pronájmu, škudlení každé koruny. Když jsme konečně naspořili na první vklad, šel jsem s plánem za mámou: rozdělit její velký trojpokoják v centru na menší byt pro ni plus něco pro nás mladé.
Pavlína tenkrát kývala, smála se a říkala, že nám to přeje. Už jsme vybírali byty, měli jsme vše naplánované. Jenže v den podpisu u makléře zavolala.
Víš ještě, co řekla? nedala se Jana. Můj byt je v centru, samí vzdělaní sousedi. Jak bych mohla jít do nějakého paneláku za Prahou? Nechci.
Tak jsme šli do banky, vzali tu šílenou hypotéku a koupili byt tady, pět kilometrů za Prahou. Sami, bez jejího slavného prestiže.
No, zpanikařila, bála se změn. Teď je sama, chce mít kolem sebe vnoučata dodal jsem tiše.
Vnoučata? Vidí je jednou za měsíc, když jí vezeme nákup. Za půl hodiny už je otrávená z hluku a stěžuje si, že ji bolí hlava.
Do kuchyně vtrhl šestiletý Tomáš, za ním cupitala čtyřletá Anička.
Mami, tati, máme hlad! volal Tomáš. A Anička mi zničila letadlo! Dělal jsem ho tři hodiny!
Není pravda! zapískala Anička. Ono spadlo samo!
Jana vydechla.
Ruce umýt, jde se večeřet. Vařil jsi těstoviny?
Vařil. A párky, zabručel jsem.
Zatímco děti hlučně stěhovaly židle a Jana kladla talíře na stůl, téma pozapadlo na povrch se opět nahrnulo až večer v posteli.
***
V sobotu jsme museli na chalupu Pavlína hned ráno zavolala, že dědeček potřebuje léky a jí je špatně od srdce.
Cesta zabrala hodinu a půl. Pavlína nás vítala na prahu v šedesáti třech vypadala výborně: učesaná, s nalakovanými nehty, na krku hedvábný šátek.
Tak jste se konečně dokodrcali. Jano, přibrala jste, nebo je to ta halenka?
Dobrý den, paní Novotná. Halenka je volná, odbyla její popichování Jana.
Doma seděli prarodiče, úplně pohroužení do televize.
Pozdravili jsme, ale oni jen mávli, ani hlavu nezvedli.
Dáte si čaj? Mám ještě trochu sušenek Jsou trochu tvrdší, už moc nenakupuju, bolí mě nohy.
Dovezli jsme dort, položil jsem krabici na stůl. Mami, pojďme k věci. Mluvila jste předtím o bytu
Pavlína hned pookřála.
No ano, Dane. Už nemůžu. Je tu sice krásně, ale v zimě nuda a samota. A ten byt? Tam bydlí cizí lidi, ničí mi věci, bolí mě z toho srdce!
Ale nájemci jsou slušní, rodina, namítl jsem.
Slušní! Byla jsem tam záclona špatně visí, byt cítit cizími pachy. Proč se trápíte na periférii? Přestěhujte se, vejdete se.
S Janou jsme si vyměnili pohledy.
A vy budete bydlet kde? zeptala se Jana přímo.
Pavlína vytřeštila oči: No kde asi? Tady s rodiči. Ale občas bych přijela na kontrolu, na testy do polikliniky, vždyť tam znám všechny doktory.
A jak často byste přijela? upřesnila Jana.
Třeba jednou, dvakrát za týden. Nebo na celý týden, když bude pršet. Mám tam svoji ložnici, vaše děti ať spí ve větším pokoji, ta moje ať zůstane jak je. Pro jistotu.
Jana teď začala být naštvaná.
Takže vy nám nabízíte užívat třiapokojový byt, ale jeden pokoj zůstane pro vás? A my se máme stěsnit s dětmi v těch dvou?
Ale proč zamykat? Jen mi tam nenechte věci, a hlavně nesahat na vitrínu s křišťály a mou knihovnu! Dane, pamatuješ, říkala jsem ti, že knihy nikdo nesmí přerovnávat!
Začal jsem být nervózní.
Ale když se přestěhujeme, potřebujeme zařídit pokoj pro děti, postele
Jsou tam přece perfektní rozkládací gauče! Kupoval je ještě tvůj táta, nač utrácet za nové?
Jana vstala.
Dane, pojď na vzduch.
Vyšla ven, já se za chvíli připojil, nenápadně jsem pootevřel dveře.
Slyšels to? zasyčela Jana. Na gauč nesahejte, pokoj můj, občas přijedu. Víš, co to znamená?
Jani, má prostě strach ze změn
Ty to nechápeš? Chce, abychom jí zadarmo hlídali byt! Ani šatník nebudeme smět přestavit! A ona si bude jezdit, kdy se jí zlíbí, chodit si klíčem do bytu a poučovat mě o záclonách a vaření!
Ale bude to blíž do práce namítl jsem tiše.
Je mi jedno, jestli budu stát dvě hodiny v kolonách. Hlavně potřebuju domov, kde jsem pánem já!
Mlčel jsem, okopával botou trávník. Chápal jsem. Pokušení průměrného komfortu však bylo velké.
A ještě něco nezapomínej na to rozměnění z minula. Maminka tehdy dala přednost prestiži. Teď chce blízkost jen kvůli sobě. Chce, abychom byli po ruce jako zábava!
Z domu vykoukla Pavlína: O čem tam šuškáte?
Jana se k ní obrátila: Nebudeme vás zatěžovat. Byt si nebereme.
Nerozumíš tomu! Dane, proč nic neříkáš? Zase rozhoduje žena, co?
Podíval jsem se mámě do očí: Jano má pravdu. Zůstáváme, kde jsme. Doma.
Pavlína sevřela rty, byla zklamaná, ale nepřiznala to.
Jak myslíte. Já jsem to myslela dobře. Tak si žijte, jak chcete. A pak si nestěžujte!
Nebudeme, slíbil jsem. A potřebujete ještě nějaké léky?
Ne, nic od vás nechci, uraženě pronesla a zabouchla za sebou dveře.
Cestou domů bylo ticho. Kolony do centra se už rozjely, navigace ale hlásila červenou u našeho sídliště.
Zlobíš se? zeptala se Jana na křižovatce.
Pokrčil jsem rameny. Ne. Představoval jsem si Tomáše, jak dovádí na tom starém gauči a mámě z té představy bude špatně. Měla jsi pravdu byla to hloupost.
Pomáhat samozřejmě musíme, řekla vřele, položila mi ruku na koleno. Nákupy přivezeme, léky taky. Najmeme pečovatelku. Ale bydlet budeme sami.
Vzdálenost základ dobrých vztahů.
Zvlášť, když jde o mou mámu, ušklíbl jsem se.
***
Pochopitelně, Pavlína neunesla, že se jí její plán nepovedl.
Dokonce už nájemce z bytu vykopla, protože byla přesvědčená, že se přestěhujeme.
Téměř měsíc mě bombardovala telefonáty já vydržel, nepodlehl ani jediné výčitce. Nakonec jsem zjistil, že vůbec není těžké říct ne, když je to potřeba.
