Tajnosti tety Liny
My, parta chlapců a dívek z okolí, jsme jí mezi sebou říkali víla. Nebyla vysoká, spíše kulatá, a vždy chodila po dvorku s bílým pudlem na vodítku, z barvitého pytlíku nám podávávala sladkosti. Kdyby se takových lidí v našem městě víc, svět by byl jako slunečný den, protože oni jsou samotným sluncem.
Hráli jsme v pískovišti, čerti a rytíři, poletovali s loděmi v dešťových loužích. Jak zpíval Jaromír Nohavica: Pluli jsme po moři jako drzí piráti a stateční tuláci. Když vzpomínám na dětství, vidím vždy dvůr zalité sluncem, stavebnice, kostky, autíčka. Byli jsme jeden za všechny a všichni za jednoho. V novinách tehdy nevyběhl titulek jako Teenagerům se podařilo ušít oči koťátku nebo Pes byl upálen zaživa. Laskavost visela ve vzduchu. Možná byl někdo zlámej, ale byl vychováván. Všichni kamarádi i dospělí mu to přidělávali.
Pak byla tu teta Lina. Malá jako čerstvé seno, sotva vyšší než dítě. Pamatuju si, jaké měla nadýchané vlnité vlasy a květované šaty, vždy jasné, poseté kvítky. Milovala barevné korálky. Vycházela na dvorek se svým kadeřavým bílým pejskem Knoflíkem. Když odkládali autíčka, letadélka a panenky, všichni jsme se rozbíhali k ní. Teta Lina byla jako dobrý duch našeho starého dvoupatrového domu. Mladí rodiče nám ji svěřovali, když museli jít do práce. Pomáhala nám vyzvedávat děti ze školky a při tom vyprávěla zajímavé příběhy. Skvěle háčkovala. Všichni jsme se předváděli v barevných čepicích, šálcích i ponožkách od tety Liny dnes by to možná nazvali jejími značkovými kousky.
Nebyla nám biologickou tetou, ale takovou jsme ji pojmenovali. Její příbuzní žili v dalekém Slovensku a posílali jí krabice s bonbóny. Tehdy byla nedostatek, dnes už je po všem.
Co teta Lina dělala? Vše rozdávala. Seděla vedle nás a my nesměle natahovali ruce. Barevné obaly, chuťové bonbóny, jemné, neobyčejné. Dnes by se takovým věcem nedalo nic dávat cizím dětem, mohlo by to vést k nebezpečí, ale teta Lina nebyla cizí. Byla naše!
Co tím děláš, když máš hlad? Tvoji manželé jsou nemocní, peníze jen na léky stačí. Schovej si ty bonbóny, nevyčerpáš je, řekla suchá sousedka z druhého patra, s úzkými rty. Proč je dáváš dál? Děti to neocení, zapomenou. My jsme to s kolegyní Olíčkou po poslouchali, nepochopili moc, ale slova nám zůstala v paměti. Teta Lina odpověděla:
Zin, to jsou přece děti! Přijdeš k nám, když není co kupovat. Moji příbuzní na mě nezapomínají. Ať ochutnají, ať se rozzáří oči. Voní štěstím, mořem, mlékem, melouny. Bože, jak jsou roztomilé! Škoda, že nám Bůh nedal vlastní. Ale mám tady vás, své milé.
Hloupá, co jsi to řekla! Nemám ani dítě, takže nic nedám! namítla sousedka a odešla. My jsme se vynořili ze svého úkrytu a volali:
Olíčko! Taníčko! Přijďte sem, mám jablko! Teta Lina nám podávala červené jablko.
Teta Lino, kdo jsou pro nás hloupá a hloupá? zakřičela Olinka. Sousedka se na okamžik zarazila, pak se usmála:
Počtěte, děti. Neposlouchejte špatná slova, neberte si je k srdci. Stačí mávat rukou, ať to odletí. Lidé jsou různí, ale dobrých je víc. Miluji vás!
Jednou dva dny teta Lina nebyla na dvoře. První den jsme se ptali mamky: Kde je teta Lina? Možná odpočívá nebo je nemocná, nechte ji, řekly. Druhý den jsme se s osmi kamarády čtyřma dívkami a čtyřma chlapci vydali na návštěvu. Vzali jsme kresbu nebe a slunce od Kašky, pastelku od Slávy, model z plastelíny od Jany a Dima, květináč od Olí, marmeládu od dvojčat Magdy a Pavla a já přinesl palačinky, které pekla máma. Byly to úžasné palačinky, rozplývající se v ústech, s máslem, maminka je šikovně otáčela a jednou i vypadla do vzduchu, pak se vrátila zpět.
Jděte, donesete to tětě Lince. Však ona vás k nám vždycky hýčká, řekla mamka a pohladila mě po copáncích.
Dveře, jak si pamatuju, byly malé. Zaklepali jsme. Teta Lina otevřela pomalu, v bílém županu, s košíčkem, bledá. Když nás uviděla, rozkvetla.
Ó, děti! Odkud jste? Všichni jste moji příbuzní! Volej, Vladko! Podívej, maličkové přicházejí navštívit tetu Linu! objímala nás a vpustila dovnitř.
Domov byl skromný: dvě postele, barevné záclony, kostrbatý stolek, starý televizor a spousta háčkovaných věcí. Z postele vstoupil šedivý muž s hnědýma očima, nejistě se usmál.
To je můj manžel, Vladek. Je nemocný, nemůže chodit. Já si taky dělám starosti. Teta Lina se rozběhla: Hned vám podám bonbóny!
Můžeme pomoci! Půjdeme do obchodu, nebo vyneseme odpad, řekl nejodvážnější z nás, Káťa.
Ne, ne, posaďte se ke mně na postel, řekla teta Lina. Jana položila na stůl svůj koláč z plastelíny. Všichni se připojili.
Pak jsme recitovali básně, zpívali písničky, jedli bonbóny a sledovali, jak bledost odchází z tváří tety Liny i jejího manžela. I oni se začali usmívat. Teta Lina dokonce zkusila s námi tančit kruhový tanec.
Pošlu mamince recept, ty palačinky jsou výborné! Nikdy jsem takové nevařila, vždycky se spálí, šeptala mi teta Lina, když jsem se zeptal na recept.
Moje mamka ji často zvánala k nám. Pracovala v kuchyni, nosila huňaté pantofle, seděla na malé židli a při jídle si šťouchala nožičky, aby se dotýkaly podlahy. Občas si olizovala slazený krém z prstů a pak prosila o ručník.
Říkala, že manžel dlouho trpí, ale ona má radost, že se o něj stará a že nám pomáhá. Také milovala všechna zvířátka. Ráno a večer nosila misu s kaší nebo těstovinovým vývarem a krmila bezdomovské psy, které potkala na ulici. V tom čase v ulicích nebyly útulky, a tak se ti pejskové těšili na její svačiny.
Zlatá žena, vše se vzdává ostatním, říkala máma, když mluvil s otcem.
Zlatá? To je taková zlatá barva jako na vánočních ozdobách? ptala se já.
Máma mě objala a vysvětlila, že zlatý člověk je ten, kdo je opravdu dobrý.
Pamatuju, jak teta Lina odcházela domů s misou. Na cestě ji přerušily dvě staré ženy:
Už nekrmte své psíky, už nevolte děti k sobě! Jste už stará, co děláte? Dáváte jim bonbóny, a přitom jste chudá?
Živý člověk, smutek příbuzných, musí se postarat. Děti jsou malé, ať si hrají a smějí se. šeptala teta Lina, přitisknutá k misce.
Jedna z žen křičela: Tvůj invalid dnes zítra nesnáší! Nedáš peníze!
Ne! Nešmejte se s tetou Linou! Jinak vám ukážu! vykřikla druhá a šla pryč.
Nešlapte na Linu! zvolala jsem, cítíc, že se něco špatného děje. Vstal jsem se a zastavil jsem je. V tu chvíli se ozval pískot, kteří běželi Káťa a ostatní, rukama se rozčesaly a pustily mě.
V kruhu kolem tety Liny jsme zvolali:
Nikdy ji neubližujte, neříkejte špatná slova! Jinak se s námi setkáte! Teta Lina je naše!
Ženy se stáhly a odešly. Teta Lina nás dál objímala.
Nebývali jsme hluční, byli jsme jeden za všechny a všichni za jednoho. Dětinským srdcem jsme cítili, že teti Linu ublížili. Stejně to dělají i dnes dobrým lidem, kteří trochu žijí mimo svět. Těm, kteří krmí ptáčky, pomáhají bezdomovcům, dává poslední kousek chleba, i když si sami koupit žádný nemohou. Protože jsou vnímaví, soucitní, naprosto dobrí. Často je považují za blázny.
Dnes se cení síla, drzost, hrubost. Lidé se bojí říkat pravdu a tí, kteří nejsou schopni se bránit, jsou šikanováni. A když někdo s posledními penězi chce pomoci sousedovi, raději si to nechá. Tak se lidé často šourají po hlavách, nevidí cizí slzy, bolesti. Dělají zlo a radují se z neštěstí druhých.
Svět tiše vzdychá, planeta pláče, uvědomuje si, že narušuje rovnováhu harmonie. My bychom měli žít pokojně!
Po roce teta Lina odešla z města. Manžel zemřel, příbuzní ji vzali k sobě. Všichni jsme plakali na dvoře. Před odjezdem rozdávala wafle, plakala, líbala každého a předala velkou krabici s obaly. Dala nám úkol: ukrýt tajemství dřív jsme sbírali obaly, květiny, kousky skleněných lahví a zakopávali je do země. Pak je vyhrabávali rukou bylo to krásné.
Také nám darovala společnou fotografii, kterou jsme si střídat v úschově.
Za rok přijdu podívat se, jestli jste stále tady! mávala mi teta Lina a odcházela do západu.
Táhla kufr, který byl téměř větší než ona, a za ní běžel pudl.
Teta Lina už se nevrátila. Pečlivě jsme chránili tajemství, ale nebylo už koho je ukázat. Nikdo nám už nedával bonbóny a neříkal děťátka. Vyrostli jsme, učili se, pracovaly, smáli se. Občas se objevil okamžik, kdy se oči zalily slzami, když jsme si vzpomněli na tetu Linu
Posledně jsme se domluvili setkat se před rokem na starém dvoře. Imponantní Inko byl mezitím šéfem banky, Olga pracovala jako mezinárodní tlumočnice. Ostatní se rozptýlili, spojení ztratilo. Ten dům už nebyl, na jeho místě stála novostavba.
Tam, v drahém obleku, pod zmatenými pohledy kolemjdoucích, Káťa klekla a začala hrabat zem. Co hledáš? usmáli jsme se s Olí.
Tajnosti, ty od tety Liny. Tolik let a stále to svírá srdce. Kde je? Žije? Snažil jsem se najít důkazy, neuspěl. Někdy jsem na poradě, a ona mi před očima předává bonbón. Manželka z ciziny přináší spoustu sladkostí, a já je nejím. Chci tu jednu z dětství, nejlepší z všech. povzdechl Káťa.
Stejně, pošeptala Olí.
Pamatujete, jak říkala, že i když vyrosteme, musíme zůstat v srdci dětmi a radovat se? Jinak se elfové rozzlobí a život bude nudný, doplnila jsem já.
Ty tety, které na tebe křičely, teta Lina, nebyly spravedlivé. Vyrostli jsme, ale stále ji nosíme v paměti a nikdy nezapomeneme. Když se nám v duši něco škrábe, slyším její hlas:
Neboj se, maličká. Sněz bonbón. Všechno bude v pořádku.
