Synu, prosím, postare se o svou nemocnou sestru. Nesmíš ji opustit! zašeptala matka, slova jí trhala hrdlo.
Poslyš mě, synku vydechla sotěsně.
Každé slovo ji stálo nesmírnou bolest. Nemoc ji nemilosrdně ničila. Ležela v posteli, vyhublá, průsvitná. Václav ji skoro nepoznával. Kdysi byla silná, usměvavá, plná života. Teď
Václave, prosím, neopouštěj Marušku Je křehká. Je jiná, ale je naše. Slib mi to Sevřela jeho ruku neočekávanou silou. Kde se v ní vzala ta síla, divil se.
Václav se zachmuřil. Pohled mu uklouzl k jeho starší sestře Marušce, která si v koutě jejich malého pražského bytu hrála s panenkami. Bylo jí přes čtyřicet, ale stále si pobrukovala nesrozumitelné písničky. Usmívala se, jako by před ní nestála smrt matky, ale nějaká veselice.
Václav měl život zajištěný: stavební firmu, drahý SUV, velký dům u Vltavy. Ale pro Marušku tam nebylo místo. Jeho děti se jí bály, a žena, Alena, ji nazývala pominutou. I když byla Maruška klidná, hravá, nevinná.
No víš mám rodinu a Maruška je koktal, snažil se uvolnit ruku z matčina sevření.
Synu, dům tvého otce je tvůj Pro Marušku jsem nechala třípokojový byt. Je to vše v pořádku.
Odkud peníze?! Václav s Alenou si vyměnili překvapený pohled. Jejich tváře se rozzářily chamtivým údivem.
Starala jsem se o starou učitelku Nosila jsem jí jídlo, léky Byla hodná. Nikdy bych nečekala, že mi odkáže byt. Nechala jsem ho napsat na Marušku, aby měla střechu nad hlavou. Ale ty ty na ni dohlédni, prosím Jednou bude patřit tvým dětem. Kdo ví, jak dlouho bude žít
Tu noc matka zemřela.
Maruška jako by nechápala, že zůstala sama. Václav ji hned vzal k sobě a začal s rekonstrukcí bytu.
Proč Maruška potřebuje tolik místa? Ať bydlí s námi. Najdeme nájemníky.
Alena zpočátku neprotestovala. Maruška neobtěžovala celé dny si hrála a smála se. Ale její podivínství Alenu děsilo. Dnes je klidná, ale co zítra?
Ještě chvilku vydrž, prosil Václav. Ale po půl roce, s pomocí notářova kamaráda, přepsal rodinný dům i sestřin byt na sebe. Přinutil Marušku podepsat papíry, aniž by jí cokoli vysvětlil.
Pak začalo peklo.
Když Václav byl v práci, Alena Marušku mučila: nadávala jí, zavírala do pokoje, někdy jí dávala kočičí žrádlo. Nacházela ji plakat, vystrašenou. Jednoho dne Alena Marušku uhodila. Ta se vyděsila a počůrala.
Nejen, že jsi pomatená, ale ještě se počůráš?! Ven z mého domu!
Naházela její věci do tašky a vyhodila ji za dveře.
Kde je Maruška? zeptal se Václav večer, natáhnuv se do postele.
Odešla! vykřkla Alena. Počůrala se, pak se zavřela v pokoji. Když jsem otevřela, utekla s kufrem. Nebudu honit blázna!
Václav mlčel. Pak řekl: Dobře, když odešla a zapnul televizi. Mimochodem, našel jsem nájemníky.
Noc byla dlouhá. Přemýšlel o Marušce. Kde byla? Byla jako malé dítě, bezbranná. Teprve nad ránem usnul a zdálo se mu o matce:
Prosila jsem tě, synu řekla z rakve, hrozíc prstem.
Sen ho pronásledoval týdny. Už to nevydržel. Po dvou měsících zavolal kmotře Anně:
Tak co, Václave, svědomí tě hryže? odpověděla chladně. Dobře, že jsem zašla za tvou matkou. Našla jsem Marušku vystrašenou, vzala jsem ji k sobě. Já se o ni postarám. Nechci její byt. Ty žij se svou hanbou!
Pane kmotře zamumlal a zavěsil. Cítil úlevu Maruška byla v bezpečí.
Ale za dva měsíce zemřela, na stejnou nemoc jako matka. Václav nešel na pohřeb měl naléhavou práci.
Uběhlo deset let. Teď Václav ležel nemocný, mučený bolestí a výčitkami. Alena žila s jiným mužem. Děti přicházely zřídka, ošklivě se šklebily: Smrdíš nemocí
Jednoho dne Alena přišla s papíry:
Podepiš, ať vyřídíme firmu.
Podepsal. Později pochopil byl to darovací list na dům. Pak na firmu. Bylo pozdě. Vzpomněl si na matku a Marušku. Slzy se mu kutálely po tvářích.
Odpusťte mi zašeptal do prázdnoty, která ho pohltila.
