Strýc Vojta měl ten rozpadlý domek na okraji vesnice, kam se nikdo nechtěl přiblížit. To šlo snadno, protože bydlel na samotě, kousek od lesa za horami. Byl samotář, málo mluvil a vůbec se s nikým nesetkával.
Vzhled měl taky takový: shrbený, neupravený, v špinavé kostkované košili a kamuflážních kalhotách s opravy. Vlasy rozcuchané, šedé, tvář ošoupaná větrem. A co je divné, vůbec nepil.
Desetiletý Lukáš se ho bál. Máma, povzdechla se, říkala:
Ten byl kdysi dobrý chlap, zlaté ruce měl! Všichni na Lubu záviděli, jaký má manžel!
Táta jí přikývl:
Když šel na lov před šesti lety, tak se nějak zbláznil!
Když jeho syn zemřel, tak se z toho Vojta rozpadl! namítala máma.
Máma měla dobrou kamarádku, teta Lída, bývalou Vojtinu ženu. Když přijela na návštěvu, vždy si povzdechla:
Ach, Vojto, lítost nad tím, ale takhle už dál nejde. Už mi stačilo, že Tomek zemřel, a teď mi Vojta do zadku nůž zabořil!
Co přesně Vojta udělal, nepřiznala ani teta Lída, ani Lukášova máma, jeho nejlepší kamarádka. Teta Lída prožila těžkou ztrátu svého jediného tříletého syna, ale Vojtova smrt jí přišla jako obrovský úder.
Kolik lidí se povídalo že Vojta začal pít, že v jeho rodině proběhla smrt dítěte a rozvod, že kolem jeho farmy kolují podivné zvěsti o podivném tvoru, který vypadá jako člověk, jen ten je hubený, shrbený, se šedou kůží a dlouhýma hubenýma rukama.
Pověz mi, co udělal? ptala se teta Lída.
Nedal mi žádnou volbu, Vojto, povzdechla se a už dál nechtěla nic říkat.
Léto tohleho roku bylo horký a suchý. Lukáš, Vít a Antonín poprvé jezdili na kolech k řece bez dospělých. Celý dny trávili u břehu, koupali se a lovili. Často chytili spoustu ryb, Lukáš je sušil na slunci a večer si chlapci dávali sušený karas místo slunečnicových semínek, takže před spaním Lukáš vždy vypil pár sklenic vody.
Krátká cesta k řece vede kolem Vojtova pozemku, který je zarostlý plevelem a divokým jabloním. Jeho barák vypadá chudobně: podkroví nakloněné, střecha zelená od mechu, okna odpadlá. Jediný absurdně vyčnívající satelitní talíř dává najevo, že dům je stále obývaný.
Kluci znali všechny pověsti o Vojtovi a snažili se neotáčet se, když míjeli jeho pozemek.
Lukáši, slyšel jsi, co se o Vojtovi říká? zeptal se Vít, když házel háček.
Hodně se povídá, všechno je jiný, odplácal Lukáš a vytáhl ze svého batohu sáčkový chlebíček s játrovou paštikou.
A co ten šedý člověk? přidala se Antonín, když házel karase do kbelíku.
Jo, kde se točím, tak se tam mluví, že se objevují šedé i zelené potvůrky! zasáhl Vít a zasmál se.
Den byl překvapivě krásnej, kluci se tak ponořili do rybaření, že si nevšimli, jak slunce pomalu klesá. Na hladině se již zrcadlily červené mraky, cikáďa pískali, žáby křičely noční písně.
Musíme se sbalit, máma už se bude bát! vzepjal se Lukáš a podíval se na mraky.
Zatímco se sbírali a ukládali pruty, slunce už zapadlo za obzor, teplý soumrak se rozvalil. Kluci spěchali domů. Najednou se před Vojtovým domem řetěz na Vítově kolečku odlepil.
Lukáši, Antoníne, počkejte! křikl Vít, seskočil z kola.
Sklonil se a snažil se řetěz zase nasadit, když v keři uslyšel šustění a praskání větví.
Slyšeli jste? šeptal vyděšeně Antonín.
Něco velkýho, zašeptal Lukáš, cítíc chvění po těle, Vítku, pomůžu ti, a běžíme odsud.
Šustění se ozvalo znovu, tentokrát blíž. Vít a Lukáš se snažili řetěz napnout, ale rukama se jim to nedařilo. Nakonec se jim podařilo spojit, a v tom se z křoví vyhoupl něco.
Štíhlá postava šedavé barvy, vypadala jako člověk, ale byla hubená, s malou holou hlavou, výškou asi jako desetiletý chlapec, a měla neuvěřitelně dlouhé, tenké ruce s dlouhými drápy. Oči měla obrovské a černé. Vydala zubnatý praskavý zvuk, místo nosu měla dva kulaté dýchací otvory.
Mami, co to je?! zakřičel Vít a chlapci vlekli kola pryč, zapomínajíce na kbelík s rybami.
Lukáš se otočil a viděl, jak tvor nešikovně padá k vodnímu kbelíku, nahlédne dovnitř a chytí rybu špičatými prsty. Pak zaslechl Vojtův hlas, na který monstrum poslušně přikývlo a vydálo něco připomínající lidskou řeč a odešlo k domu.
Před odchodem domů si chlapci slíbili, že už nikdy nebudou jezdit k řece okolo Vojtova pozemku. Každý z nich doma pak dostal pořádnou kárku za pozdní návrat.
Z kuchyně se linulo vůně čerstvých lívanců, máma si něco podžvihlá. Lukáš se přikradl k dveřím a naslouchal. Pokud máma moc neštve, může se vyklopit ven, hlavně že vůně lívanců láká víc než strach z rozčilené mámy.
Zabouchl vchodové dveře: přišel táta, který pracuje jako ochránce na farmě, vrátil se po noční směně.
Ahoj, Věro, Lukáši ještě spí? uslyšel Lukáš otcov hlas.
Jo, Michale, a co? Proč jsi tak vystrašený? odpověděla máma.
Na řece našli Saně, roztrhal ho něco, nějaká šelma.
Bože můj! vykřikla máma.
Policie už přijela, vyslýchají svědky, rybáři tam byli přes noc, slyšeli křik. Říkají, že viděli něco podobného člověku, ale není to člověk. Štíhlý, malý, šedivý.
Srdce Lukáše bušilo jako o závod. Přesně to samé monstrum viděli včera u Vojtova domu! Rozmyslel si, že musí rodičům všechno říct.
Vyšel z pokoje a zakřičel:
Mami, tati! Včera jsme s klukama u Vojtova domu toho podivného člověka viděli. Nebyl to člověk, byl strašidelný.
Události se rozběhly rychle. Lukášův táta zavolal rodičům Antonína a Vítova, ti pak volali i ostatním vesničanům. Brzy se u Lukášova domu sešla téměř celá vesnice. Všichni se rozhodli jednat okamžitě. Po pár minutách všichni vyráželi k Vojtovu domu.
Po tom, co dospělí odešli, přiběhli Vít a Antonín. Kluci, žhaví zvědavostí, běželi za dospělými.
Když se blížili k domu, uslyšeli z Vojtova pozemku strašlivé křiky, pak výkřiky lovců, a nakonec zoufalý řev Vojtova.
U kluků, kteří se přiblížili k místu, se nikdo neohlížel. Všichni se shlukli kolem podivné bytosti ležící v kaluži krví. Krv je obyčejná lidská. Přes ní se sklonil plačící Vojta:
Synku! Můj milý! Proč jsi to udělal?
Co to je? To je Saně! vydechl otce Lukáše.
Nemohl to udělat sám! Saně ho asi provokoval. Na lovu jsem ho našel, šel jsem dál a uslyšel pláč. Viděl jsem norku, odkud byl pláč. Myslel jsem, že se dítě ztratilo Právě jsem měl v hloubi srdce bolavý výbuch, protože jsem právě ztratil Tolka. Podíval jsem se a tam byl malý, jako Tolek. Běžel od jedné bytosti k druhé, a byly spoutané. Myslel jsem, že jsou rodiče. Přistoupil ke mně, plakal, štíhlou rukou mě táhl Vzal jsem ho, objal, byl vyděšený. Rozuměl všemu, sledoval televizi, filmy, scifi, pohádky Nemohl mluvit, jen šustěl. Miloval sladkosti. Byl to kluk jako tvůj Lukáš, Michale! řekl Vojta otci Lukáše, A vy hned, bez soudu!
Vojto, to je monstrum! přistoupila teta Lída, Proč jsi ho nebral zpátky? Možná by ho jeho druhé našly?
Podívejte! zasmál se Vojta, My lidé jsme ti příčiny, co se děje. Všude kácíme lesy, řeky a oceány zaplňujeme odpadkem a chemikáliemi! Kde se mohou schovat? Všude jsou lidé, lidé, lidé! A co jim zůstane? Nic! Proč ho jejich rodiče zabili?
Všichni se dívali na Vojtu, který oplakával svého strašlivého syna. Bytost ležela na zemi, roztáhla dlouhé ruce a černý pohled upřený do nebe.
Dejte mi aspoň pohřbit ho, pokud nejste zvířata, prosil Vojta a utřel slzu z tváře.
Lukáši najednou litoval Vojtu i jeho syna. Litoval i Saně, který skončil v drápích toho podivína. Všichni se stali oběťmi. Bylo někdo vinen? Lukáš se na okamžik zamyslel, jestli neudělal chybu, že vše řekl rodičům.
Monstra Vojtovi nedovolili. Přijela policie, všechny vyhnala, pak přišli vojáci v uniformách a rozdávali rozkazy mlčet pod hrozbou trestu. Kam vzali podivnou bytost, nikdo nevěděl. Vojta zemřel o rok později, neprožil ani rok po tom, co se spojil s tím monstrem. Jeho dům se nakonec zřítil a zarostl neprostupnou křovinou.
