Sedím v kuchyni našeho malého bytu v Brně, svírám v rukou vychladlý šálek čaje a vztek mi stoupá do krku. S mým manželem, Honzou, jsme založili rodinu, a na první pohled všechno vypadá v pořádku: útulný domov, auto, stabilní příjem. Jenže naše štěstí narušuje jeho sedmnáctiletý syn z prvního manželství, Tomáš, který teď bydlí s námi. Část času tráví u své matky, ale čím dál častěji se zabydluje u nás a mění můj život v peklo.
Tomáš je jako trn v oku. Chová se ke mně jako k uklízečce, nechává všude bordel, myje nádobí jen když se mu zachce, a na moje prosby o pomoc reaguje jen pokrčením ramen. Nejhorší je, že si vybíjí zlost na mém čtyřletém synovi, Lukášovi. Viděla jsem, jak mu plácl přes hlavu jen proto, že se omylem dotkl jeho telefonu. Moje malá dcera, Adélka, spí v naší ložnici, protože v našem dvoupokojovém bytě není místo na postýlku navíc. Kdyby Tomáš odešel k matce, mohli bychom konečně dětem zařídit vlastní pokoj.
Ale Tomáš neodchází. Jeho škola je kousek od nás, a navíc chce být s tátou. Celé dny prosedí u počítače, řve do sluchátek při hraní her, a Lukáš kvůli tomu nemůže spát. Jsem vyčerpaná vaření, úklid, děti a on ani nehne prstem, aby pomohl. Jeho přítomnost je jako černý mrak nad naší rodinou, všechno kazí.
Zkoušela jsem to probrat s Honzou, prosila jsem ho, ať přesvědčí Tomáše, aby bydlel u matky. Jeho bývalá žena, Monika, žije sama ve velkém třiapokojovém bytě. My se mačkáme čtyři v malém bytě, kde každý kout křičí, že je tu těsno. Je to spravedlivé? Kdyby aspoň Tomáš vycházel s mými dětmi, ale on je šikanuje. Lukáš už se mu začíná podobat je drzý a rozmazlený. Bojím se, že vyroste stejně lhostejný a arogantní.
Honza odmítá cokoli dělat. To je můj syn, nemůžu ho prostě vyhodit, říká, slepý k mé bolesti. Kvůli Tomášovi se hádáme skoro každý večer. Cítím se jako vyčerpaný kůň, který táhne celou domácnost sám, zatímco můj manžel zavírá oči nad chováním svého syna. Už nemůžu slyšet jeho výmluvy a slepou lásku k tomu klukovi, který ničí naši rodinu.
Jednoho dne jsem to nevydržela. Tomáš zase křičel na Lukáše kvůli rozlitému džusu, a já vybuchla:
Už dost! Tohle není hotel! Když se ti to tady nelíbí, běž zpátky k mámě!
Jen se ušklíbl:
Tady je můj domov, nikam nejdu.
Třásla jsem se bezmocným vztekem. Honza, který slyšel hádku, se postavil na stranu svého syna a obvinil mě, že se nesnažím. Utekla jsem do ložnice, tiskla k sobě uplakanou Adélku a brečela. Proč bych měla snášet toho drzého puberťáka, když jeho matka žije v pohodlí a ani na něj nemyslí?
Přemýšlím, co dělat. Možná promluvit přímo s Tomášem? Vysvětlit mu, že u matky bude líp, že do školy může dojet autobusem? Ale bojím se, že se mi bude smát a Honza mě zase obviní z tvrdosti. Sním o tom, že Tomáš zmizí z našich životů a moje děti budou vyrůstat v klidu. Ale každý jeho povýšený pohled, každé hrubé gesto mi připomíná, že tu je jako vetřelec, kterého se nemůžu zbavit.
Někdy přemýšlím, že bych sbalila kufry a odjela s dětmi k mamince, nechala Honzu, ať si poradí sám. Ale mám ho ráda a nechci rozbít rodinu. Jen chci klidný domov. Proč musím trpět, když Tomáš ubližuje mým dětem, zatímco jeho matka si užívá svobody? Už nemám sílu na ten vztek, už se bojím o své děti. Potřebuju řešení, ale nevím, kde ho hledat.
