Drahý deníku,
Po dvou letech, co jsem strávila v zahraničí, jsem se vrátila domů a zjistila jsem, že mé dítě zažilo nečekané překvapení. Moje dcera, Jana, si vzala občana jiné země byl to Švýcar, se kterým se usadili v Praze. Přesunula se se svým manželem do našeho rodinného domu, starala se o mé vnouče a vedla domácnost.
Jana a její manžel, Martin, pracovali ve stejné firmě v Brně a po práci se vraceli až večer. Doufala jsem, že tak bude i nadále, ale osud měl jiné plány. Jednou mi řekli, že už mě nepotřebují a požádali mě, abych se vystěhovala. O měsíc později jsem se vrátila do našeho starého bytí v Ostravě. Tam jsem zjistila, že nejsem vítaná ani zde. Během mého pobytu u dcery se můj syn Petr rozvedl se svou první manželkou, opustil jejich byt a nastěhoval se ke mně.
Petr přivezl i svou druhou ženu, Veroniku, která už čekala dítě. Neptal se mě ani na chvíli, jestli si můžu u mě přenocovat. Co mám dělat? Vyhodit svého syna a těhotnou snachu? To by nebylo fér. Ale jak přežijeme trojice, brzy čtyřice, v jednopokojovém bytě? Navíc ani já, ani Petr nemáme na úspory na pronájem nového bytu. Zavolala jsem Janě a vysvětlila situaci, doufala jsem, že mě povolí znovu pod svým střechou. Nedostala jsem však soucit mají jiný pohled na svět.
Chování mého syna chápu; nečekal, že se po dvou letech vrátím. Teď spím na gauči v kuchyni, přes den odcházím ven, šetřím se na nákupy, navštěvuju kamarády. Petr a Veronika spolu vychází v pořádku, hádky jsou výjimečné, ale moje snacha mě jen přehlíží. Je jasné, že mě v bytě nechtějí. Nikdy jsem si nepředstavovala, že v šedesátých letech budu zbytečná a že se o můj domov postará někdo jiný. Petr myslí jen na svou těhotnou manželku a ani neřeší, kde budeme bydlet.
Snažím se najít částečný úvazek, abych si mohla pořídit vlastní byt. Moji budoucí tchán a tchýně bydlí na venkově, v malém domečku u Plzně. Měla bych Veronice říct, že by měla přestěhovat se k mým rodičům? Věřím, že Petr tam nenajde práci to je jen má pochybnost. Nevědím, co udělat, a stále váhám.
Zůstávám v naději, že najdu řešení, a že se jednoho dne vrátím k životu, který jsem znala.
S pozdravem,
Helena.
