V směsném snu plném záhad a náhod se odehrál příběh, který by mohl být skutečný, ale zároveň jako by ho vymyslel splašený vypravěč.
Na přepychové oslavě v honosné vile v pražské čtvrti Bubeneč se staly Alžběta a její dcera Anežka terčem posměšků kvůli dívčině skromným šatům. Nikdo netušil, že tato potupa se promění v osudový zvrat, který je umlčí. Muž, který se objevil ve správnou chvíli, jim obrátil život naruby.
Alžběta nikdy nepředpokládala, že narozeninová oslava spolužačky její dcery změní jejich osud. Roky samoty a boje ji zocelily. Poté, co její manžel, Jakub, zahynul v záhadné nehodě v továrně, stal se život nekonečným zápasem. Vychovala Anežku sama, jedinou radost svého života, ale nic ji nepřipravilo na zlé šeptání a jedovaté pohledy na téhle pompézní slavnosti. A určitě nikdo nebyl připraven na to, co se stalo potom.
Alžběta milovala Jakuba odjakživa. Byli spolu od mládí, a i když přišel o práci inženýra a musel přijmout nebezpečné místo v továrně, stála při něm. Ten job však nesnášela. Je to příliš riskantní, Jaku. Najdi něco jiného, prosila. Je to aspoň něco, Alžběto. Lepší než nic, odpovídal. Pak jednoho dne nepřišel. Zřícení haly v továrně vzalo život několika dělníkům, včetně Jakuba, jak jí řekli. Alžběta byla zdrcená. Ale silnější než bolest byl hněv. Varovala jsem tě, šeptala v noci, zatínaje pěsti.
Anežce byly pouhé čtyři roky. Nikdy nepoznala otce. Alžběta zabrala a začala pracovat. Přes den obsluhovala v malé kavárně, v noci šila, aby přežila. Šetřila každou korunu, natahovala výplatu, jak jen šlo, a když peníze došly, učila se žít s minimem. Ale před Anežkou nikdy neprojevila zoufalství, vždy našla sílu se usmívat.
Roky plynuly a navzdory těžkostem vyrůstala Anežka šťastná. Právě nastoupila do první třídy a jednoho dne přiběhla domů radostí bez sebe. Maminko! Adéla Machová pozvala celou třídu na své narozeniny! Všichni půjdou a já taky chci! Alžbětě se sevřelo srdce. Znala rodinu Machůpatřili k nejbohatším v okolí. Ale skryla obavy a usmála se: Samozřejmě, miláčku.
Následujícího dne se ve škole objevil služebník Machů s oznámením: Oslava Adély bude výjimečná. Všechny hosté musí mít šaty z butiku Machů. Pro pozvané je sleva. Povinný dress code? Alžbětě se udělalo nevolno. Jak to zaplatí?
Ten večer Anežka táhla matku do Machova butiku, oči jí zářily nadšením. Ale při pohledu na ceny Alžběta ztuhla. Nejlevnější šaty stály víc než její měsíční výplata. Jindy, sluníčko, zašeptala a odvedla Anežku ven. Ignorovala opovržlivé pohledy ostatních rodičů a předstírala, že nevidí dceřiny slzy. Místo toho zamířila do obchodu s látkami. Počkej jen, holčičko. Budeš mít své šaty.
Alžběta probděla noc. Prsty ji bolely od jehly, oči pálily únavou, ale za úsvitu byly šaty hotovéprosté, ale půvabné, ušité s láskou. Mami, jsou nádherné! Děkuji! vykřikla Anežka, točíc se před zrcadlem. Alžběta si oddechla. Hlavní bylo dceřino štěstí.
Na oslavě se všechno pokazilo. Jakmile vešly do sálu, začal smích. Bohatí hostéděti i dospělíšeptali a ukazovali na Anežčiny ručně šité šaty. Vidíte to? zasmála se jedna žena. Ona si dovolila přijít bez šatů z Machova butiku! poznamenal druhý. Anežčin úsměv zmizel, rty se jí roztřásly. Mami, pojďme domů, zašeptala a slzy jí začaly téct. Nevydržela to a vyběhla ze sálu.
Slzy jí zalily oči, a tak neviděla bílou limuzínu, která přijížděla. Narazila přímo do auta. Dveře se otevřely a vystoupil mužvysoký, elegantní, s pronikavým pohledem. Drahý oblek a urozené držení těla prozrazovaly bohatství, ale na jeho tváři bylo něco, co Alžběta okamžitě poznala. Opatrně, holčičko, řekl hlubokým, teplým hlasem.
Alžběta, která za ní běžela, zůstala stát v šoku. Jakube? hlas se jí zlomil. Muž ztuhl, oči se mu rozšířily. Alžběto? zašeptal. Anežka, vzlykající, na ně hleděla nechápavě. Anežko? dodal, hlas se mu chvěl nadějí. V jediném okamžiku se čas zastavil. Slzy, třesoucí se ruce, objetírodina rozdělená osudem byla zase spolu.
Uvnitř vily Jakub vyprávěl pravdu. V den nehody vyměnil směnu s kolegou a vzal si jeho kabát. Když se hala zřítila, záchranáři ho našli v bezvědomí a spletli si ho s nímdoklady v kabátě patřily příteli. Otřes mozku mu vymazal paměť. Když se probral, nevěděl, kdo je. Trvalo rok, než se vzpomínky vrátily. Tehdy už Alžběta s Anežkou ztratily dům, odstěhovaly se, zmizely z jeho života. Hledal je bez odpočinku, ale marně.
Začal znovu. Založil stavební firmu, pracoval dnem i nocí, až se stal milionářem. Ale srdce mu zůstalo prázdnénikdy nepřestal hledat rodinu. A teď, náhodou, na té oslavě, je našel.
V Alžbětiných uších ještě zněl smích. Co se tu stalo? zeptal se Jakub, hlas ledový. Váhala, ale Adélina matka vstoupila s falešným úsměvem: Jen malé nedorozumění. Jakubovy oči potemněly. Postavil se, upravil si zlaté hodinky a pronesl nahlas, aby všichni slyšeli: Moje dcera možná nemá drahé šaty, ale má něco, co vy nemátelaskavé srdce. Podíval se na Adélinu matku: Škoda, že ne všichni t
