Šárka už celý měsíc bydlí v dětském domově na Žižkově.
Sem se dostala po smrti své babičky Jarmily, u které bydlela, co si jen pamatuje. Matku neznala babička jí tehdy řekla, že matka odjela daleko a už se nevrátí. Šárka si babičku začala říkat maminka, a hned se snažila vyrůst, aby jí mohla pomoct, jak jí Jarmila pořád opakovala:
Až budeš velká, budeme spolu hospodařit.
A tak Šárka dělala, co šlo, aby byla velká. Myla nádobí, zametala podlahy. Bylo jí pět let a cítila se už jako dospělá.
Když ale babička najednou onemocněla a na scénu vstoupila ambulance, přivážela ji cizí teta a odvezla Šárku do dětského domova. Zůstala tam a zrovna se jí líbila spousta dětí, milé sestry a všechen ten šrumec. Přesto jí chyběl domov, kočka Micka, pes Bára a vůně čerstvých koláčů, kterou babička vždy rozvoněla. Šárka si představovala, jak se jednou otevře dveře, vstoupí Jarmila, usměje se a řekne:
No tak, moje pomocnice, pojďme domů, jinak ti Micka už zvířecí úsměv nedá!
Když ale sestra Pavla vysvětlila Šárce, že babička už není, že odešla na nebesa, Šárka konečně pochopila, že zázrak návratu domů už se nestane. Přesto v ní zůstala víra v zázraky babička jí totiž vždy říkala, že se stihnou, pokud jim opravdu věříme.
Babička totiž všechno nazývala zázrakem. Jednou přišla sousedka teta Vlasta na návštěvu, přinesla Šárce bonbón, pak koláč, pak hračku a Jarmila pak dodávala:
Vidíš, Šárko, jaký to je zázrak, když ti takhle obyčejně přinesou bonbón nebo koláč. Ten zázrak se jmenuje lidská dobrota.
Šárka to dobře zapamatovala. Když jí sestra Pavla jednou vytáhla z kapsy malou cukrovinku a podala jí, Šárka se radostně usmála, políbila Pavlu na tvář a řekla:
Děkuju, sestra Pavlo, za zázrak.
Pavla se také usmála a políčila Šárku na čelo:
Jsi náš zázrak!
Šest měsíců utekl. Blížily se vánoční svátky. Šárka s ostatními vystřihovala sněhuláky, zdobila stromeček. Všichni se smáli a radovali.
Jednoho dne, uprostřed vánočních příprav, sestra Pavla potají zavolala Šárku k sobě a šeptem dodala:
Svátek se blíží, a během něj se dějí různé zázraky. Napiš si na papírek, co si v novém roce nejvíc přeješ, polož ho pod polštář a splní se to!
Šárka vzala starý pohledník, který si vzala ze starého babiččina domu spolu s hračkami, a napsala: Chci domů. Nic víc si nepřála.
V domově bylo fajn, ale chyběla jí vlastní ložnice s babiččinou přikrývkou, kamna, kde se péčily koláče, a hlavně domov. Šárka potřebovala domov a to hned!
Papírek složila na polovinu, ale místo pod polštář ho schovala do kapsičky svého plyšového medvídka, který jí kdysi darovala teta Vlasta.
Hlavní je, říkala babička, chtít to silně a věřit.
A Šárka věřila.
Zázrak však nenastával, a tak se Šárka divila, protože opravdu věřila. Až v dubnu se však všechno změnilo.
Byl slunečný jarní den. Šárka jako obvykle seděla na okenním parapetu a dívala se ven, kde dědeček Ivan zametával chodník.
Najednou dovnitř vběhla trochu rozrušená sestra Pavla:
Šárko, pojď, ředitelka nás volá do kanceláře.
Šárka seskočila z parapetu a přiběhla k ní:
Udělala jsem něco špatného? zeptala se.
Ne, sluníčko, vůbec ne! Pojď, už jsou tu! řekla Pavla a začala Šárce česat copánek.
Šárka se chvěla:
Kdo?
Pojďme se podívat, odpověděla Pavla a vzala ji za ruku.
Když vstoupily do kanceláře ředitelky Aleny Novotné, Šárka hned zahlédla tety Vlasta.
Teta Vlasta! vykřikla a rozběhla se k ní s rozpaženýma rukama.
Šárko, mé sluníčko! řekla teta Vlasta a objala dívku.
Teta Vlasta, pojedeme domů? Šárka se těšila, oči jí jiskřily.
Samozřejmě, že pojedeme! A to i s tím, že tě už čeká děda Vojta. Budeš naše dcerka! Souhlasíš? zeptala se a napjatě ji sledovala.
Šárka okamžitě objala tetičku a přitiskla se k ní.
Jasně, že souhlasí Šárka měla tetičku Vlasta i dědu Vojtu moc ráda. Vždy se k ní chovali jako k vlastní dcerce, tak jako babička.
Následující den odjeli s tetičkou Vlasta domů. Stáli na prahu dětského domova a čekali na taxi.
Lidé je rozloučili, Pavla si otřela slzy kapesníčkem a usmála se.
Šárka řekla tetičce Vlasta něco, vzala medvídka a poběžela k Pavle.
Děkuju, sestra Pavlo, že jsi mi řekla, ať si přeju něco na Nový rok! podala Pavle starý pohledník, složený na polovinu.
Pavla ho rozbalila a uvnitř četla velkými písmeny: CHCI DOMŮ.
Pavla Šárku objala, políčila ji na čelo a řekla:
Vidíš? Říkala jsem, že zázraky se dějí, když do nich opravdu věříš!
A tak Šárka konečně měla domov, kočku Micku, psa Báru a babičku Jarmilu alespoň v srdci.
