Jmenuji se Petr a před něco málo než deseti lety jsem se oženil s Janou. Byli jsme ve věku kolem třiceti pěti let, já jsem pracoval jako ředitel ve velké firmě se sídlem v Praze, Jana pak v kadeřnickém salonu v Brně. Měli jsme dvě děti, po narození jsem si vzal rodičovskou dovolenou a pak jsem se z práce vyřadil. Peníze nám stačily, protože můj plat byl slušný.
Jana byla typické kariérní ženu, často mimo domov a ve volném čase trávila čas se svou matkou. Moje tchyně Alena, bývalá herečka, umí skvěle předstírat nemoci i záchvaty hněvu, aby získala pozornost svého syna. Jednou na rodinné oslavě mi řekla:
Jana, pro mě jsi jen dcerou, a pro Petra jsem jen já. Rodina patří mně! Musíš mě chápat, jsi taky matka. A ať se děje cokoli, budeš muset svému manželovi vždycky pomáhat!
Ta slova si nosím v hlavě. Ráno jsem požádal Janu, aby mi vše vysvětlila. Snažila se chovat její matku jako vtip, ale já to nebral vážně.
Jak se říká, všechno dobré jednou končí. Loni přišel o práci, začal pít, aby zapomněl na smutek. Já jsem se vrátil do kadeřnického salonu. Doufal jsem, že se Janina povaha vrátí k té, kterou jsem poznal, ale nic se nezměnilo. Všechno šlo stále dál k horšímu. Rozvedl jsem se s Janou a ona se nastěhovala k své matce.
Byl jsem ulevšený, protože jsem už nemusel uživit čtyři ústa. O měsíc později mi však Alena zavolala:
Nepamatuješ si, co jsem ti vždycky říkala? Musíš svému manželovi vždy pomáhat! Moje důchodové penze nestačí, tak ti žádám, abys posílal každý měsíc peníze na podporu Petra!
Taková drzost mě zaskočila! Řekl jsem jí, že požádám o výživné, protože je to povinnost otce, aby děti měly co jíst.
Alena na to odpověděla, že jsem já ten, kdo svého syna (Petra) přivedl do takového stavu. Cítil jsem se nepříjemně, rozhovor přerušil. Přestože jsem Jana už dávno opustil, stále ji miluji. Nevím ale, jak mám dál žít s tím, že se naše cesty takhle rozchází.
