MÍSTO V PRAZE SLUNEČNÉ POLEDNÍ SVĚTLO PROJÍŽDĚLO OKNA STARÉHO BYTU, KDYŽ MARIE KOVÁŘOVÁ, MÁMA MICHALA, POČKÁVÁ PŘED VÝLOUČKOU, VŽDY PŘIPRAVENÁ NA HLASITÉ VÝMĚNY S PŘÁTELKAMI.
Podťaty, že Míša si po šílenství v baráku vybral ženu na první pohled, šuškaly kamarádky ze školky. Vrátil se z armády, krev v žilách bublá, a najednou se v jeho životě objevila Jarmila chytrost v lidské podobě, která se mu ušila do srdce jako šítá šíp. Byla malá, silná, s krátkými nohama, bez pásu, široká tvář, malé oči, úzké. Marie si křičela, že jméno Jarmila není pro její vnučku, a kamarádky souhlasily.
Ta dívka je nic, tři minusové body.
Gymnázium a Univerzita Karlova?
Míša byl sportovec, výborník, po demobilizaci hned nastoupil na Masarykovu univerzitu. A Jarmila, s kterou se sotva potkal, už byla těhotná.
To dělá schválně!
Jarmila mu opravdu nevyhovuje!
Míša se rozhodl oženit. Marie na setkáních se starými spolužačkami vyprávěla své pocity, doma s synem mluvila jen tiše, aby nezpůsobila další napětí. Oči chlapíka zářily tak moc, že se Marie bála, že noční sovy přetisknou denní klíč. Vzpomněla si, jak sama otěhotněla v devatenácti, těsně před dvacítkou, a během měsíce před narozeninami porodila.
Míša byl už od dětství často nemocný, ale vyrůstal, posílil se, věnoval se sportu, a byl častým zdrojem překvapení, ne jen proto, že chtěl ženit. Marie nebyla spokojená, ale snažila se to skrývat. Dítě není viníkem chyb rodičů. Snažila se, aby syn byl čestný, měl jméno a příjmení, stal se otcem vše podporovala.
Rozhodla se nepodobat se na svou vlastní tchyni, která nepřijala snachu od první chvíle a po rozvodu s otcem Míša řekla jen jediné kruté slovo. Žili v tomtéž městě, ale neviděli se.
Rozvedená Marie s dítětem se ubyla k babičce Hance, která ji zapsala do katastru před smrtí. Babička radovala se, že byt nezmizí a zůstane v rodinných rukou. Marie, i když nevěřila v Boha, pravidelně platila za pohřební mše babičky, protože věděla, že je to pro ni důležité. Uchovávala staré fotografie, portrét s dědečkem veteránem pověsila na kuchyňskou zeď. Babička v mládí připomínala Lubu Orlovou.
Míša mezitím vyrostl v ozdobného hochu. Na podzim se syn zeptal, zda může pár týdnů zůstat u matky, nebo jestli má jít do dekanátu a žádat pokoj pro rodinu v kolejích. Přivezl boršč a slíbil, že nebude nikomu škodit, pokud Marie odmítne. Marie, překvapena sama sebou, řekla:
Přesuň svou Jarmilu. Vyměníme si pokoje, větší vám dám. Na tři osoby dám vám.
Míša vyskočil, políbil ji a zašeptal:
Mami, jsi ta nejlepší na světě! Neboj se, budu pracovat na vedle, nebudeme tě tížit!
Míša byl přesvědčený, že zvládne život se dvěma studenty. Marie neotevřela oči šťastnému synovi věděla, že život je těžší, než se zdá.
V první dny společného soužití v bytě Marie všechno šlo proti jejím očekáváním. Marie Kovářová řídila centrální knihovnu, vedla oddělení, měla skromnou mzdu, ale věřila, že peníze stačí, i když s omezením. Pak přišla devadesátá léta slib svobody a změn, které skončily hororem. Kamarádky Marie se rozpadaly jedna po druhé, muži pili, odjížděli na práci a mizeli. V noci se před vchodem střílelo, na asfaltě zůstávala krev. Výplaty v továrnách přestaly plynout, a peníze v knihovně už jen kousek od podnájmu.
Míša se usmíval, byl odhodlaný studovat, i když byl pod tlakem. Víkendy jezdil s přáteli na venkov, pomáhal starcům na zahradách. Jarmila se smála a vtipkovala, i když s těžkým břichem sotva stoupala čtvrté patro paneláku bez výtahu. Po těžkém porodu ukázala novorozenému chlapci otci:
Synu, co mu dáme za jméno?
V jejích očích se rozsvítilo světlo, úsměv se rozšířil.
Jarmila se spojila s vojenskými důchodci z přízemí Ivánem Nikolaevičem a Evou Petrovičnou a začala pěstovat zahradu pod okny. Vyhrábla zem, zasadila brambory a mrkev. Na jaře se ostatní sousedé přidávali, všichni chtěli mít vlastní úloupky. Když Marie trpěla, chvěla se a távala se, jak se z toho dostat, Jarmila okamžitě jednala. Řekla: Ne, nic není ztraceno. a připojila se k řešení.
Jarmila přešla na dálkový studijní režim, řekla: Skvělé! Výborné! Prostě super! Zahrada pod okny, žádná krádež brambor, žádné zbytečné výdaje, jen tvrdý charakter. Přijala to s úsměvem. Dítě rostlo, šlo v devíti měsících, promluvilo ve věku jednoho roku. Marie ho brala ven, učila ho a byl to sluníčko, podobné matce, a krásný jako otec.
Během semestru Jarmila cestovala k přátelkám, veteránům a k samotné Marii. Jedl dobře, spal dost a choval se jako modelové dítě z učebnice. Marie, unavená z rozmrzelých, často nemocných chlapců, věřila, že tištěná představa klidných dětí je jen lékárnický vymysl. Ale realita ukázala, že ticho a spánek jsou možné.
Před novým rokem se Marie cítila trapně, že stále nezná rodiče Jarmily. Pár let zpět se jen tiše oženili a nikdy nezavolali hosty. Rozhodla se to napravit, vzala rok starého vnuka na autobus, slíbila synovi, že se vrátí na víkend. Jarmila s rodinou napsala zprávu, poslala telegramy, a na nádraží malého města, připomínající vesnici, čekala je dav. Deset lidí mávalo rukama, plakát Vítejte! visel na zdi, i když nebyl přinesen z domu.
V pokoji připraveném pro hosty byla nápis na dveřích: Vítejte, Jarmilo a rodino! vesele napsáno barevnými písmeny. Marie, která stála u okna, se najednou zcela setřásla. Vnouček byl vytažen z náruče u autobusu, a už nechtěli ho vracet. Jako červený praporek přeletěl mezi Jarmilou a jejími blízkými.
V noci Marie brečela u postele, objevil se jí na nočním stolku sklenka čajové nádoby a sladký koláč s poznámkou: Máš se těšit na sladké sny, miláčku. Dopis od strýce Ferdinanda byl jasný: Máš se těšit, milá Jarmilo, ať se tvůj sen splní. Všichni se smáli, ale slova nesla lásku.
Ráno se úsměv vynořil u babičky Hany, která hladila vnoučata a zeptala se: Kde je Dimas? Marie odpověděla, že je u starších dětí. Hanka popřela, že by to byl Vanya, který je u Natálky s Sergejem. Marie se rozplakala, ale babička ji objala a řekla:
Neboj se, dítě se vrátí. Je to náš syn, ať už je kdekoliv.
A tak se vydala hledat svého vnuka. Nakonec ho našla ve vesnickém domku, kde byl přijatý a krmený. Šťastná, že je zase celá rodina, se vrátila s naloženými čtyřmi pytli brambor, džemů, nakládaných okurek a vlněných ponožek. Všichni se smáli, zpívali a slíbili, že budou častěji navštěvovat.
Devadesátá léta už nebyla jen temná ulice, ale i místo, kde se lidé drželi za ruce, tančili, zpívali staré písně a nosili vlněné ponožky od babičky Hany. Marie se usmívala častěji, jen občas se zamračila. Děti, které neřekají celou noc, spí, a když pláčou, hledají příčinu.
Dvacet let uplynulo. Jarmila už nevdala, ale vybudovala kariéru, řídí auto, má menší byt v blízkém domě a potkává se s rozvedeným účetním. Marie už nežije sama Dimas postavil dům na vesnici, ale často přichází k babičce na čaj. Učí v gymnáziu, žáci vyhrávají mezinárodní olympiády.
Když se babička Hanka nedávno rozloučila se světem, poslední dny byly plné písní, smíchu a tří dní a tří nocí držených akordů na harmonice. Její vnoučata a vnukové se shromáždili a slíbili, že nebudou sami.
A tak, ve šedesáti sedmi letech, s úsměvem, který vypadá o deset let mladší, Marie říká: S úctou k modlitbám babičky a s láskou k rodině, zůstanu tu.
Nocí se ozývá hlas: Uchop ji pevně, jak tě učila babička, a nikdy ji nepusť. A všichni v tom starém paneláku vědí, že když se drží spolu, žádná bouře není příliš silná.
