Když jsem spatřil lidi v bílých pláštích s nosítky, na nichž ležela nehybná mladá žena, naplnilo mě to nejprve uspokojením. Pak však přišla hrůza.
Ještě žije ta, kterou odvezli do nemocnice? Myšlenka na to mi po celé tělo pošlapala chladnou potem. Nechtěl jsem nic takového ani pro matku. A zlomeniny nebyly součástí mého plánu. Chtěl jsem jen dát lekci, potrestat. Odpoutat matku od otce.
***
Rodina Novákových byla známá daleko za hranicemi našeho kraje. Ne spíše rodina, než pevná obchodní jednotka: Tomáš, jeho žena Lenka a dcera Jarmila. Jejich jezdecký ranč Legenda byl poutním místem pro turisty. Tomáš byl původem kozák, ale srdcem Čech. Lenka jeho opora a účetní, a Jarmila už skoro od narození věděla, jak se každému koni zachází. Pomáhala v stájích, brzy se věnovala výjezdu, od mala byla tvrdá, tichá a odvážná člověk akce.
Podnik začal jako hobby šéfa: Tomáš choval pár koní na rodinném pozemku. V polovině devadevadesátých let postavil u vesnice Blatná velkou stáj s manžátem a rozlehlým výběhem, přidal i malý penzion. Kromě svých koní přijal pět dalších, poskytoval jim stáj a péči. Najal kováře, ošetřovatele i trenéry a otevřel půjčovnu koní.
Služba se rychle rozšířila mezi novými ruskými chalupáři i mezi turisty z Prahy i zahraničí. Jarmila s matkou bydlely v bytě v Brně, ale o víkendu pravidelně jezdily na venkov, milovaly koně. V sedmém ročníku pomáhala otci učit nováčky.
Po škole nešla na vysokou celý čas se věnovala rodinnému podniku. Všechna svá zvířata znala jako své vlastní boty kdo má náladu, kdo bolí, koho dnes pustíme na pastvu, a kdo bude zakopávat.
Obchod nešel vždy hladce. V roce 2010 vypukl požár, spálily se stáje a zemřelo několik koní. Tomáš byl zlomený, Lenka držela tvář, neprojevila ani slzu a slíbila, že vše zvládnou. Společně vše obnovili.
První mrtvice zasáhla Lenku. Tomáš byl u ní jako stín, její vůle. O tři měsíce později přišla druhá. Jasně se ukázalo, že už se nikdy plně nezotaví už nevyjde z bytu, něco se v ní zlomilo.
Neodložil manželku, najal pečovatelku, přinášel drahá léčiva, ale pohled jeho ztratil lesk, dotek k Lenčině ruce byl mechanický. V očích mu zmizela naděje.
Jarmila viděla otcovu formální povahu k matce a nesnášela ho za slabost. Věřila, že se Lenka brzy vzpamatuje, že není ani padesát, že vše bude jako dřív: rodina, vzájemná podpora, společný podnik.
Sny Jarmily se najednou rozpadly.
Jednoho dne ji přistihla otce v senočáru s Věrou efektní, sebevědomou byznysmanželkou, stálou klientkou. Svět se obrátil. Dívka pocítila takový vztek, že se nedokázala ovládnout a ještě ten večer běžela k matce.
Čekala, že v Lenčiných očích uvidí stejnou bolest. Lenka, připoutaná k vozíku, jen tiše vydechla:
Dcerko, uklidni se. Vím.
Víte? vydechla Jarmila. A ty mlčíš?
Je mu 48, je plný sil, potřebuje ženu. A já už chápeš, že jsem pro něj jen břemeno. Ať chodí, neodchází, a podnik nezůstane. Odpustila jsem mu, pro něj, pro naši rodinu. A ty také odpouštěj. Pro mě.
Jarmila nemohla. Otec ji vychovával v přísnosti vůči mužům, a ve svých 20 letech ještě nikdy nebyla vážně zamilovaná.
Myšlenka, že cizí žena využívá otcovu slabost a matčinu zranitelnost, jí byl nepříjemná. Vzpomínala na otcovu dobrou, pozornou a milou povahu k Lence. Pochopila není to jeho chyba. Vina je Věra. Všechno se rozvlnilo, žádný muž by odolal. Všechna nevole se přenesla na roztržku.
Pomsta se stala posedlým nápadem.
Ale krutá výprava není její styl. Rozhodla se vzít Věře to, na čem byla nejvíc hrdá chladnou nadvládu a kontrolu. Věděla, že Věra, ač zkušená, má panickou strach z toho, aby vypadala směšně. Vytvořila plán.
Při příležitosti jí nabídla vyzkoušet nového koně jménem Bouřka ve skutečnosti laskavé a klidné zvíře. Ale Jarmila několik dní tajně trénovala Bouřku, používajíc signály neviditelné pro ostatní.
V den zkoušky na manžetu plném diváků připravila Jarmila opravdové představení. Ukázala Bouřku pevnost, a když na koni usedla Věra, kůň najednou začal být rozmarý, ale ne agresivní. Nepřeklopil se, jen pohořel se. Všichni vstal do nečasu, ignoroval povely, dělal komické skoky.
Věra se snažila zachovat tvář, ale vypadala spíše jako nešika než jako statečná jezdkyně. Publikum se nemohlo ubránit smíchu. Nakonec se rozzlobilá Věra nešikovně spadla.
Tomáše toho dne nikdo neviděl jel k ženě, Jarmila to zařídila.
Otec dorazil do stáje hodinu po neštěstí a hned jel do nemocnice, kam odvezli Věru. Před odjezdem naštvaně pohlédl na dceru: To s tebou vyřeším později.
Když adrenalin odešel, Jarmila stála na prázdném manžetu a místo triumfu cítila prázdnotu. Nechtěla nikoho zranit, stalo se jen nešťastné shodné události.
Tomáš se vrátil na ranč brzy ráno, počkal, až Jarmila půjde k snídani. Jeho tvář byla šedá.
Sedlo, tiše řekl. Prohlédl jsem ho. Bylo podřezáno. A chování Bouřky mi všichni popisovali Co jsem tě učil?
Jarmila se snažila vysvětlit:
Pro vás! Pro maminku! Aby odešla!
Mlč! poprvé v životě křičel na ni otec. Neudělala jsi to pro nás. Rozhodla jsi se být soudcem? Nevím, jestli kdy budu moci na tebe pohlížet bez hrůzy.
Horší než otcova slova bylo matčino mlčení.
Jarmila šla k ní, čekala alespoň pochopení. Lenka však dívala na dceru cizíma, chladnýma očima:
Požádala jsem tě. Pochopit. Odpustit, jak umím já. A ty přinesla jsi do našeho domu zlo. Úmyslné, vypočítavé zlo. Myslela jsi, že zachráníš rodinu? Pohřbila jsi ji. Odejdi.
Brzy se ukázalo, že Věra bude v pořádku. Podezírali poranění páteře, dva dny se nemohla hýbat, ale nakonec to byl jen šok, drobné podrazy a lehký otřes mozku. Soudní spory nevedla: každý klient před jízdou podepíše standardní prohlášení o bezpečnosti a vzdání se nároků. A úmysl v tom, co se stalo, poznali jen Tomáš a Lenka, jakmile zjistili, který kůň a koho srazil.
***
Legenda stále funguje, ale duše z ní odešla.
Tomáš žije v domku na okraji stáje, nepromlouvá s dcerou. Lenka se uzavřela do sebe, její mlčení je zdi, kterou Jarmila nedokáže prorazit.
Jarmila žije sama v prázdném domě, dívá se na rodinné fotografie a myslí si, že si nezaslouží takové zacházení od rodičů. Chtěla potrestat cizí ženu, aby vrátila vše jako dřív. Ale jako dřív neexistuje. Pomsta jako kyselina kapku po kapce rozkládá vše kolem. A teď už Jarmila jen lituje, že v hněvu pocítila, že spravedlnost má něco společného s krutostí.
