Pusť mě, prosím
Nepojedu nikam špitala máma, sotva slyšelně. Tohle je můj domov, a já ho neodhoďu. V hlase jí zněly nespláchané slzy.
Mami zašeptal Aleš. Víš, že už nebudu moct o tebe pečovat, jak bych chtěl Musíš to pochopit.
Aleš byl skleslý. Viděl, jak máma trpí a moc se stará. Seděla na starém, rozpadlém gauči v dřevěné chatě v jejich rodné vesnici.
Zrcadla se rozsvítila světlem
Aleš ale věděl, že tohle nepůjde. Mama měla mrtvicí. Věra Novotná už dřív často onemocňovala. Pamatuje si, jak musel vzít pár měsíců dovolenou, aby se staral o ni po zlomenině nohy. Pak se moc nehnula a potřebovala ho po boku.
Teď Aleš konečně vydělával slušně a na léto plánoval v chatě opravit vše, aby mamince bylo pohodlně. Pak ale přišla mrtvice a opravám už nedával smysl musel ji převézt do města.
Martina balí tvý věci přikývl Aleš manželce. Dej jí vědět, jestli něco bude potřeba.
Věra mlčky koukala z okna, kde podzimní vánek svíral žloutlé listí starých dubů, které znala celý život. Pravá ruka, co ještě fungovala, silně svírala levou, která jen tak visela.
Martina probírala šatník, neustále se ptala tchýně, co si vzít a co ne. Tchýně však jen tiše hleděla z okna. Vypadalo, že její myšlenky jsou daleko od šatů, hábitů a rozbitých brýlí.
Věra Novotná se narodila a prožila všech 68 let v malé vesničce, která se postupně vyprázdnila. Však celý život pracovala jako švadlena nejdřív v místním ateliéru, který se zavřel, když obyvatel už zbylo málo.
Pak začala šít doma. Postupně práce ubývala, takže se soustředila na zahradu a dům, do toho vkládala celou duši. Nemohla si ani představit, že by opustila svůj dům a přestěhovala se do velkého města do cizího bytu.
Láš, už nic nejezte povzdechla Martina, když vkládala talíř s jídlem na stůl v kuchyni. Už to nezvládám, nemám sílu
Aleš se na ni podíval, pak na nepohnutý talíř a zamrkal. Zhluboka vydechl a vstoupil do maminky pokoje.
Věra seděla na gauči a hleděla z okna. Zdálo se, že se ani nepohybuje. Šedé, matné oči byly upřeny do dálky. Pracovní ruka ležela na té druhé, sevřela ji, jako by ji chtěla probudit.
Pokoje byly plné rehabilitačních pomůcek ručních expandérů, hromady léků na noční stolek. Kdyby Aleš nevytrval, nechtěl by se vůbec k tomu dotknout.
Mami?
Věra nereagovala.
Mami?
Synku? zamumlala žena, slova po mrtvici jsou rozplývající se.
Po mrtvici skoro nemohla mluvit, slova byla nesrozumitelná. Teď už bylo o něco líp, ale stále občas pořádně neslyšela, co říkám.
Proč zase nic nejedla? Martina se snaží, vaří. Už několik dní skoro nic nejezte.
Nechci, synku odešla Věra tiše. Otočila se k Alešovi. Opravdu. Nechci. Není třeba mě nutit.
Mami co chceš? Řekni mi
Aleš se posadil vedle ní a ona vzala jeho ruku.
Věříš mi, Láško? Chci domů. Bojím se, že už ho neuvidím.
Aleš povzdechl a zavrtěl hlavou.
Víš, že teď den co den pracuju, a Martina běhá mezi doktory. Zima venku, jet někam Počkejme aspoň do jara. Žena přikývla, Aleš se usmál a odešel.
Kdyby to nebylo pozdě, chlape Kdyby to nebylo pozdě.
Promiňte, IVF už nevyšlo smutně promluvila doktorka, sundávala si brýle a pohlédla na Martinu.
Martina se zachvěla a přiložila ruce k tváři:
Jak to? Všichni to mají? Říkali jste, že po prvním pokusu není nic a je to normální. Čtyřicet procent těhotenství nastává po prvním cyklu. To už je třetí pokus a žádný výsledek! Co se děje!
Aleš tiše držel Martinu za ruku, nervózně. V sousední části kliniky Věra ležela na masáži a už byl čas ji vyzvednout.
Poslouchejte začala doktorka tiše. Rozumím vám. Toužíte po dítěti, ale jste v koloběhu stresu. Tělo pak nedokáže
Samozřejmě, že jsem ve stresu! Musím pracovat z domova, abych zaplatil strašně drahé IVF! Chodit na zákroky, polykat tablety, co mi ničí organismus, starat se o tchýni a snášet její výkyvy. Jednou jí nic nechutná, podruhé zase. Nechce brát léky! Ano! Chci dítě, snad pak bude i můj manžel věnovat pozornost nejen matce, ale i mně!
Martina zmlkla, uvědomila si, že řekla příliš. Popadla tašku a vyběhla z ordinace, bouchla dveřmi.
Promiňte zašeptal Aleš.
Nic se neděje odvrátila doktorka. Mám horší výbuchy. Všechno v pořádku.
Aleš tiše šel za ženou. Martina seděla na malém gauči v čekárně, plakala, svírajíc dlaně. Tělo se jí třáslo od vzlyků. Zvedla červené, mokré oči k Alešovi a vyplakala:
Odpusť mi Odpusť Nechtěla jsem vůbec mluvit o tvé mámě. Jsem prostě unavená. Unavená sledovat, jak člověk umírá před očima. Unavená, že vidím jen jednu pruhovku na testu a platím obrovské peníze za další pokus. Už to nezvládnu
Kdybych mohl, pomohl bych vám oběma, ale není to v mých silách
Vím řekla Martina mezi slzami. A chápu.
Na pár minut seděli mlčky, drželi se za ruce, pak Martina poskočila, upravila si límeček a usmála se.
Jdeme. Věra Novotná se asi už uvolnila. Nemá ráda nemocnice, po nich dlouho smutní.
Vaše máma téměř žádný pokrok neukazuje tiše prohlásil nízký, šedivý stařec v okruzích, když se Aleš zeptal na stav.
Odvedli se stranou, aby Věra neslyšela. Martina zůstala s ní.
Rozumíte Když jste ke mně přišel, byl jsem si jistý, že se jí podaří. Samozřejmě šance na zotavení po mrtvici jsou malé, ale vaše máma neměla špatné návyky ani chronické nemoci. Měla všechny možnosti.
Ale Nic se neděje. Vidím to i já.
Myslím, že je to tím, že to nechce. Vzdala se. V jejích očích není jiskra Vypadá, že nechce žít
Aleš přikývl. Viděl to sám. Věra zhublá o patnáct kilo, přestala vypadat jako dřív. Seděla celý den u okna, nečetla knihy, nepozerala televizi, s nikým nemluvila. Jen tak koukala.
Po mrtvici mohou lidé mít poruchy chování kvůli poškození určitých částí mozku dodal stařec, lékař. Ale nezdálo se mi, že by to u vaší mámy mělo být tak výrazné. Když jste při první návštěvě, nic takového jsem neviděl.
Myslím, že je to jinde zamumlal Aleš.
Láš, ozvala se Martina do telefonu, můžeš zrušit služební cestu? Věra Novotná je úplně špatná. Bojím se, že to nestihneš
Řekla to těžce. Věděla, že pro Aleše je máma hodně. A i ona sama s těžkým srdcem sledovala, jak tchýně téměř nehybně leží na gauči.
Dříve poslouchala hudbu z gramofonu, který přivezli z vesnice od otce, který byl učitelem hudby.
Teď Věra jen tak zírala do jedné tečky a nic neříkala. Před jídlem se několik dní skoro nedotýkala jídla. Jediné, co pila, bylo mléko. Dříve říkala, že mléko z města není jako z vesnice. Teď ho pila.
Aleš přijel večer a šel k matce. Strávil celou noc u jejích postelí.
Víš, co chci. Sliboval jsi mi.
Aleš přikývl. Ano, slíbil. Další den vyjeli do vesnice. Věra odmítla jít k lékaři.
Nechci do nemocnice. Domů.
Byl březen, ale silnice ještě nebyly moc rozmočené, tak se dostali přímo k domu. Aleš otevřel auto a pomohl mámě nastoupit na invalidní vozík.
Kolem byl mírný mrz, sníh se pomalu rozpouštěl a odhaloval zem pod bílou přikrývkou. Stromy se pod tíhou lehkého větru mírně ohýbaly a slunce už začalo hřát.
Věra strávila několik hodin na dvoře, nakonec se jí na tváři objevila úsměv. Dýchala plnými plícemi, koukala na oblohu a plakala slzy radosti.
Byla konečně doma. Dívala se na skromný chalupový dům, na jasné slunce, slyšela šum lesa, cítila chlad čerstvého sněhu.
Večer se najedla, pak ještě chvíli poseděla venku před spaním. Úsměv jí nespadl z tváře. V noci už nebyla. Odešla se stejným úsměvem, šťastná.
Aleš a Martina si vzali volno, aby pohřbili Věru a zařídili vše: vyklidit dům a rozhodnout, co s ním dál. Upřímně, Aleš chtěl jen být v té vesnici, nadechnout se čerstvého venkovského vzduchu. Po letech už nepoznal, že by tu strávil víc než dva dny.
Před odjezdem do města Martina najednou zvracela v toaletě. Když se vrátila k manželovi, v očích měla šok a v ruce držela těhotenský test. Měla ho pořád u sebe, ale vždy byl prázdný. Teď jsou tam dvě proužky. Dva!
To je všechno od tvé mámy Věra nám pomohla šepla Martina mezi slzami, sotva uvěříc svým očím.
Aleš zvedl hlavu k čisté, bezoblačné obloze, přikývl a pevně objal ženu. To byl poslední, nejcennější dar od jeho matky.
