PRVNÍ LÁSKA
Ondřej napjatě čeká, neustále mrká na hodinky i na vchodové dveře restaurace v centru Prahy. Kolem něj neustále kvítnou spolužáci, z malých kluků a holčiček se proměnili v dospělé pány a paní. Ondřej ale čeká na Vlastimilu svou první, nejčistší lásku. Zvoní zvonek u dveří, Ondřej se podívá dovnitř a všechno kolem se rozplývá. Vstoupí ona, jako paprsek světla v temné místnosti. Štíhlá, krásná, s lehkými vlnkami na ramenou a modrýma hravýma očima, které mu připomínají jaro.
Ondřej vtrhne k ní.
Ahoj, Leni, řekne.
Ahoj, Ondřeji, usměje se Vlastimila.
Ondřej má pocit, že se roky vracejí zpět. Jako by se vrátili do školy, kde mu podává valentýnský dopis. Ona ho vezme a usměje se jemně, bez skrytých úmyslů, jen s čistou dobrotou.
Chytí ji za ruce, její křehké, dlouhé prsty jsou chladné.
Jsem tak rád, že tě vidím. Vypadáš nádherně.
Děkuju, i já tě ráda vidím, odpoví, lehce sklopí oči tak, jak to dělala po jejich prvním polibku, trochu se stydí.
Najednou je Ondřeje odtlačí kamarádky Lenky, které přišly pozdravit. Zbytek večera mu prolíná myšlenky.
Od první chvíle se do Vlastimily zamiluje. Stejně jako ostatní chlapci, tahá ji za copánek a tlačí během přestávek, neví jak získat její pozornost. Pomáhá jí nosit školní brašnu, píše dopisy a básně. Na maturitní slavnosti se poprvé políbí a pak spolu dlouho prochází městem a dívají se na východ slunce. Poté začnou chodit spolu.
Život ale není pohádka. Univerzitní roky je rozptýlí, získají nové přátele, zájmy se mění, život nabírá jiný směr. Zpočátku jen telefonují, pak volání ustupuje a nakonec přestane. Vlastimila se provdá, Ondřej se ožení. Obojí má novou rodinu. Přesto Ondřej nikdy nedokáže Vlastimilu úplně vymazat z hlavy. Miluje svou ženu, ale v srdci stále nosí kousíček první čisté lásky, něco teplého a domova, co mu v temných dnech dává úlevu.
Po několika letech manželství se Ondřej a jeho žena rozvedou v klidu, bez hádek. Oba jsou vděční. Ondřej se snaží navázat vztahy s dalšími ženami, ale nic nefunguje. Občas zahlédne Vlastimiliny fotky na sociálních sítích a s nostalgií si připomene procházky po podzimních alejích. Snaží se ji vymazat, ale marně.
Za pár týdnů před setkáním absolventů se dozví, že Lenka také rozvedla. Je překvapený, ale radost mu rozhoří srdce. Čeká na ni celý den, touží s ní promluvit. Když oba vyjdou na verandu, Ondřej začíná:
Leni
Srdce mu buší, po těle běží chlad.
Rozumím, že to může znít divně, ale poslouchej mě. Celý život jsem k tobě cítil. To byla moje první čistá láska. Snažil jsem se tě zapomenout, ale nešlo. Nebyl jsem ti na obtíž, protože jsi byla vdaná. Teď bych ti chtěl nabídnout rande. Chci být s tebou a udělám pro tebe cokoliv. Věříš mi?
Lenka si hraje s řetízkem, oči má skleněné.
Ondřeji, moc mě těší, že to říkáš. Cítím k tobě teplé city, možná je to ta pravá první láska. Ale myslím, že bychom ji měli nechat tak, jak je. Nemusíme ji kazit hádkami, ať zůstane krásnou vzpomínkou.
Ondřej má pocit, že se mu rozpadá svět.
Proč? Nemusíme vztah zničit, možná naopak ho posílit. Možná máme být spolu.
Lenka se usměje smutně.
Jsi milý člověk
Nemusíš to říkat, Leni, to jsou špatná slova.
Nepořizuj to, jsi dobrý člověk, ale já (zhluboka nadechne) … tě nemiluji a už s tebou nebudu.
Ondřejovi se rozbijí uši, slzy mu stékají po tvářích. Sbalí kabát a bez rozloučení vyběhne z restaurace. Nezajde se podívat, jak Lenka plaká na verandě.
V záchvatu hněvu smaže všechny své profily na sociálních sítích, odejde ze skupin s bývalými spolužáky, smaže Lenčin telefon a napije se po několika sklenicích.
Čas plyne, uklidní se. Přes den pracuje na projektu, upravuje prezentaci, když zazvoní telefon. Na displeji je jméno Natálie, spolužačka. Ondřej odmítne, protože tento rok se nehodlá znovu zamilovat, a přepíná na tichý režim. Večer zjistí, že má 28 zmeškaných hovorů.
Zvedne Natálii, srdce mu buší.
Ondřeji, díky bohu, že jsi zvedl.
Co potřebuješ? Pokud jde o rande, ne
Ondřeji, Lenka zemřela.
Ústa mu vyschnou, padne těžký kámen hrůzy a smutku.
Jak zemřela?
Musíme se setkat, musím ti něco říct, prosím, hned.
Mohu.
Setkají se v kavárně, Natálie je rozpláčená, i přes silný make-up.
Ondřeji, poslechni. Před rokem na setkání absolventů, když ti Lenka odmítla a odešel jsi, našla jsem ji na verandě. Plakala, měla záchvat. Dokázala jsem ji uklidnit a zjistila jsem, že je těžce nemocná. Lékaři předpovídali jen pár měsíců. Nechtěla, aby jsi viděl její utrpení. Chtěla, aby sis jen pamatoval krásné chvíle, první čistou lásku. Proto tě tak tvrdě odmítla. Přežila celý rok. Pohřbiny jsou zítra, přijď, prosím.
Ráno prší. Ondřej čeká, až všichni odejdou, aby zůstal s Lenkou.
Jak se to mohlo stát, Lenko? Mohl jsem ti dát tolik lásky, ten poslední rok. Měl jsem pochopit, ale myslím jen na sebe. Zradil jsem tě. Co dál? Jak žít bez tebe? Chci jen zemřít.
Slzy se mísí s deštěm.
Ondřeji, nesmíš zemřít.
Ondřej se otočí. Stojí před ním Lenka v bílých šatech, křehká jako porcelánová panenka, s modrýma očima a bílými vlnkami.
Lenko?
Před ním se zjevuje duch.
Milý Ondřeji, chci, aby sis užil dlouhý a bohatý život. Potkáš další ženu, budeš mít děti i vnuky, budeš cestovat a radovat se. Já budu s tebou v duchu, ale nikdy mě nezapomeneš, protože jsme byli spojeni osudem. Pokud bys ale spáchal sebevraždu, už se nikdy nesetkáme. Žij, milý, a čekej naše setkání.
Lenka přejde rukou po jeho tváři, ruka prochází prázdným prostorem, ale Ondřej cítí dotek a zavře oči. Když je otevře, už tu není.
Dobře, lásko, budu čekat.
Po několika letech se Ondřej ožení, má tři děti a sedm vnoučat. Cestuje, prožívá plný život. Když přijde jeho čas, rodina se shromáždí kolem něj.
Ondřej se usměje a řekne:
Odcházím k mé první a nejčistší lásce, konečně budu šťastný.
S posledním výdechem opouští tento svět s úsměvem na tváři.
