— Prosím tě, dceruško, veď se ke mně s milostí, už tři dny jsem nejedla ani kousek chleba a už nemám ani haléř — prosila babička prodavačku.

Prosím tě, dítě, smiluj se nade mnou, už tři dny jsem nejedla ani kousek chleba a nemám žádné peníze prosila stařenka prodavačku.
Chladný zimní vítr pronikl až k kostem a zahalil staré ulice města, jako by chtěl připomenout časy, kdy tam ještě žili lidé s teplými srdci a upřímnými pohledy. Mezi šedými zdmi aodlupovanými nápisy se nacházela starší žena, jejíž tvář byla protkána jemnými vrásky, jako by každá linie nesla jiný příběh bolesti, odolnosti a ztracených nadějí. V rukou svírála otrhanou tašku plnou prázdných skleněných láhví, posledních zbytků minulého života. Oči jí byly mokré aslzy pomalu klouzaly po tvářích, nechtěly se rychle uschnout v chladném vzduchu.
Prosím tě, má dcerko zašeptala chvějícím se hlasem, jako list ve větru už tři dny nic neochutnala jsem, nic jen chleba. Nemám ani minci, anicent, co by mi koupil kousek.
Slova visela ve vzduchu, ale za skleněnými dveřmi stánku s chlebem prodavačka jen otáčela hlavou slhostejností. Její pohled byl chladný, jako vytesaný zledu.
Aco to má být? odpověděla podrážděně tohle je pekárna, ne sběrná stanice na láhve. Nečteš si vývěsku? Na ní jasně stojí, že láhve se odevzdávají na speciálním místě a tam dostaneš peníze na chléb, jídlo, na život. Co ode mě chceš?
Stařenka se zmátla. Netušila, že sběrná stanice uzavírá vpoledne. Přijela pozdě pozdě na tu malou šanci, která mohla zachránit její hlad. Dříve ji nenapadalo láhve sbírat. Byla učitelkou, vzdělanou ženou s důstojným vystupováním ačestí, kterou si v těžkých dnech neodnesla. Nyní však stála před kioskem jako žebrák, cítíc hořkou chuť studu, která zaplavovala její duši.
No řekla prodavačka a trochu změkčila hlas měl bys spát méně. Zítra, když přijdeš brzy sláhvemi, přijď a dostaneš jídlo.
Dítě prosila starší žena dej mi alespoň čtvrtku chleba zaplatím zítra. Je mi mdlá nemůžu už nesnesu tento hlad.
V očích prodavačky však nebyl ani záblesk soucitu.
Ne přerušila chladně nedělám dobročinnost. Taky sotva dojde ke konci měsíce. Každý den mě obklopují davy žádajících anemůžu krmit všechny. Nenechávej mě čekat, mám frontu.
Vblízkosti stál muž v tmavém kabátě, zamyšlený a zdánlivě vzdálený, jako by byl vjiném světě plném starostí, rozhodnutí abudoucnosti. Prodavačka se okamžitě proměnila, jako by před ní ne stál obyčejný zákazník, ale významný host.
Dobrý den, Pavle Andrejeviči! pozdravila srdečně dneska máme váš oblíbený chléb sořechy asušeným ovocem. Ačerstvé koláče smeruňkou. Ty střešní jsou ze včerejška, ale stále výborné.
Dobrý den odpověděl roztržitě muž dejte mi chléb sořechy a šest třešňových koláčů.
Smeruňkou? zeptala se s úsměvem.
Na to nezáleží zamumlal meruňku, pokud chcete.
Vytáhl silnou peněženku, vyklubal velkou bankovku atichým gestem ji podal. V tom okamžiku jeho pohled náhodou sklouzl kestánku a zastavil se. Viděl starší ženu vstínu kiosku. Tvář mu byla podivně známá, ale paměť se odmítala vrátně vrátit vzpomínky. Jediné, co se mu vybavilo, byl velký starodávný květinový odznak připevněný k opotřebenému kabátku. Něco na něm působilo výjimečně, něco blízkého.
Muž nastoupil do černého auta, položil tašku s nakoupeným zbožím nasedadlo a odjel. Jeho kancelář byla nedaleko, napředměstí v moderní, ale skromné budově. Neměl rád okázalost. Pável Šátov, majitel velké firmy naprodej domácích spotřebičů, začínal v úvodních letech devadesátých, kdy země balancovala na okraji chaosu akaždý rubl se vydělával krví a potem. Díky neústupné vůli, inteligenci a neuvěřitelné pracovité energii vybudoval impérium bez pomoci kontaktů nebo ochránců.
Jeho domov pěkný chalupový dům na okrají města byl plný života. Žila tam žena Žanna, jejich dva synové Artiom aKiril abrzy se měla narodit dlouho očekávaná dcera. Právě telefonát od manželky ho vytrhl z myšlenek.
Pášo, volá škola. Artiom se zase pohádal.
Miláčku, nevím, jestli budu mít čas povzdechl si mám důležitou jednání sdodavatelem. Bez té smlouvy můžeme přijít omiliony v obratě.
Ale já to nedokážu zvládnout sama zašeptala jsem těhotná, jsem unavená. Nechci tam jít samotná.
Nechoď okamžitě odvětil najdu si chvíli. AArtiom dostane dost silnou výtku, pokud nebude poslouchat.
Vždycky nejsi doma řekla smutně přicházíš, když děti už spí, odcházíš, když jsou ještě vposteli. Mám otebe starost. Nikdy si neodpočíváš.
Práce odpověděl s malou vrškou viny ale všechno je pro rodinu. Pro tebe, pro děti, pro naši malou, která brzy přijde na svět.
Odpusť mi zašeptala prostě tě potřebuji.
Pável strávil celý den vkanceláři apak iodpoledne. Když se vrátil domů, děti už spaly amanželka čekala vobýváku. Omluvila se za slova, ale on jen přikývl.
Máš pravdu řekl tiše pracuji příliš.
Nabídl se připravit večeři, ale Pável odmítl.
Už jsem jedl vkanceláři. Přinesl jsem koláče smeruňkou ztéhož stánku. Jsou úžasné. Achléb sořechy
Ten chléb se nám nelíbil poznamenala Žanna děti ho ani nedojedly.
Pável se zamyslel. Vmysli se mu vynořil obraz staré ženy. Něco na ní bylo hluboce známé. Ne jen tvář, ale ipostoj, pohled, odznak Anajednou, jako záblesk, se mu vrátily vzpomínky.
Může to být ona? zašeptal Tamara Vasiljevna!?
Srdce mu poskočilo. Vzpomněl si na školu, na učebnu, na její přísné, ale dobrotivé oči. Vzpomínal, jak učila matematiku atrpělivě vysvětlovala každé zadání. Vzpomněl si, jak byl jako chlapec zchudé rodiny, žil sesvou babičkou vmalém bytě, kde někdy nebyl ani chléb. Aona ona ho chránila. Nedovolila, aby se cítil ponížený. Vymyslela mu práci: pomáhat doma, sázet květiny, opravovat plot. Apak se nastole vždy objevilo jídlo. Aten chléb domácí ruský chléb skřupavou kůrkou avůní dětství.
Musím ji najít rozhodl se.
Následující ráno Pável nejel do kanceláře. Nechal auto doma ašel pěšky kestánku schlebem, sbušícím srdcem jako před zkouškou. Chlad byl stejný, ale už ho neprořízl tak silně; v něm byla nová touha, která zahřívala víc než jakýkoli kabát.
Dorazil, když prodavačka ještě otvírala ocelové rolety.
Viděli jste včera tu starou s květinovým odznakem? zeptal se, aniž by pozdravil.
Žena pokrčila rameny.
Přijela zase za úsvitu, dala láhve a odešla. Řekla, že nechce obtěžovat. Vypadala velmi slabě.
Pável procházel okolní ulice, dvořany, lavičky vparku, kde senioři hráli domino. Ptala se úklidáků, strážníků bankomatů, květinářky zrohu. Nikdo nic konkrétního nevěděl; jenže učitelka teď bydlí vsuterénu polopuštěné budovy naulici Sadová, kde kdysi stála škola číslo17.
Našel ji tam.
Tamara Vasiljevna seděla na rozbitém stoličce vedle improvizovaného kameného kamna zpaletového sudu. Suterén voněl po vlhku a levém uhlí. Na krabici, sloužící jako stůl, ležel tvrdý černý kousek chleba a šálek vlažné vody.
Když ho uviděla ve dveřích, nepřekvapila se. Pouze si upravila odznak ten samý, s odlupovanými smaltovanými okvětními lístky a tiše promluvila:
Pavle Šátove vyrostl jsi.
Bez váhání se před ní poklonil, jako když mu vdeseti letech předávaly sešity kekontrole.
Paní učitelko proč jste mi nic neřekla? Proč jste mě nehledala?
Usmála se únavným úsměvem, který si pamatoval zhodin algebry.
Protože už jsi vzlétl, malý ptáčku. Ajá já jsem jen větev, ze které ses odrazil.
Pável chytil její chladné ruce.
Teď budu já tou větví pro vás. Navždy.
Nebyly potřeba žádné velké řeči. Stačilo to.
Později odpoledne Tamara Vasiljevna opustila suterén smalým kartónovým kufříkem a odznakem pevně nasazeným na novém kabátě, který jí Pável koupil nacestě. Doma ji Žanna přivítala slzami a objedním, které sama nečekala. Artiom aKiril, zpočátku nesmělí, nakonec usedli k jejím nohám, když je učila vyrábět papírové lodě jako dříve, když řeky byly širší aděti odvážnější.
Akdyž se narodila dcera, pojmenovali ji Tamara. Protože některé dluhy se nesplatí penězi, ale jmény, která se vysloví každé ráno po probuzení.
Na klopě starého kabátku učitelky stále jiskřil odznak už ne jako připomínka těžkých časů, ale jako důkaz, že život někdy zatočí tak silně, že žák se ocitne před učitelem a tentokrát je to on, kdo drží křídu v ruce.