Prodali jsme vám dům. Máme právo tu týden zůstat,“ trvali na svém bývalí majitelé. V roce 1975 jsme se ze vsi přestěhovali do města. Koupili jsme si dům na okraji Prahy a zažili jsme velké překvapení… Vesničané si tehdy vždycky pomáhali, stejně jako naši rodiče. Proto kývli, když nás předchozí majitelé požádali, jestli by mohli v našem už novém domě pár týdnů ještě zůstat, než vyřídí formality. Ti lidé měli obrovského a zlého psa. Chtěli ho nechat u nás, protože je neposlouchal. Na toho psa si pamatuju dodnes. Uteklo týden, druhý, třetí – a oni pořád bydleli v našem domě, spali do oběda, nikam nechodili a evidentně se ani nechystali odstěhovat. Ale nejhorší bylo jejich chování – jako by dům pořád patřil jim. Hlavně matka původního majitele. Rodiče jim připomínali dohodu, ale odchod pořád odkládali. Pouštěli psa ven a nedávali na něj pozor. Nejenže nám kálil na zahradu – dokonce jsme měli strach vyjít ven. Pes dorážel na každého. Rodiče je několikrát žádali, ať ho nepouštějí, ale hned jak táta odešel ráno do práce a brácha se ségrou do školy, pes byl zas na zahradě. A právě ten pes nakonec pomohl tátovi se jich zbavit. Sestra přišla domů ze školy, otevřela branku a psa si nevšimla. Černý kolos ji povalil na zem a jen zázrakem nezpůsobil větší újmu, jen roztrhal bundu. Psa chytili a uvázali ho. Ještě se zlobili na naši malou, že přišla domů moc brzy. A večer to začalo! Táta přišel z práce a bez sundání kabátu popadl starou paní a vyhodil ji v šatech na ulici. Za ní vyběhla dcera s manželem. Všechny věci těch neodbytných lidí letěly přes plot do bláta a kaluží. Zkusili poštvat psa na tátu, ale ten, když to viděl, stáhl ocas a schoulil se do boudy. Ani on už nechtěl zůstat. Za hodinu byly všechny jejich věci venku, brána zamčená a pes se svými pány stál za plotem.

Prodali jsme vám dům. Máme právo tu zůstat ještě týden, řekli bývalí majitelé.

V roce 1975 jsme se odstěhovali z vesnice do města. Koupili jsme si dům na kraji Prahy a vůbec jsme netušili, co nás tam čeká…

Na vesnici si lidé vždycky pomáhali, stejně tak mí rodiče.

Proto souhlasili, když nás bývalí majitelé poprosili, jestli by mohli ještě pár týdnů v našem novém domě zůstat, než si vyřídí všechny papíry a záležitosti.

Ti lidé měli obrovského zlého psa. Chtěli, ať si ho necháme, ale neposlouchal nás a báli jsme se ho. Dodnes si na toho psa dobře pamatuju.

Už uplynul týden, další týden, pak třetí a předchozí majitelé pořád bydleli v našem domě. Spali skoro do oběda, nikam nechodili a očividně se jim vůbec nechtělo vystěhovat. Něco ale bylo horší než samotné jejich přebývání, a to bylo jejich chování jako by dům byl stále jejich, hlavně bývalá paní domácí.

Rodiče je několikrát slušně upozorňovali na naši dohodu, ale stěhování neustále odkládali.

Psa pouštěli ven, aniž by na něj dávali pozor, a ten všude v našem zahradě nechával hromady. Bál jsem se vyjít ven, protože byl nebezpečný. Útočil na každého. Rodiče je prosili, aby psa aspoň nenechávali pobíhat volně, ale jakmile táta odešel ráno do práce a sestra s bratrem do školy, pes už zase běhal po dvoře.

A nakonec právě ten pes pomohl tátovi zbavit se nevítaných hostů.

Jednoho dne se sestra vrátila ze školy a otevřela branku, aniž by si psa všimla. To černé tele ji povalilo do hlíny, naštěstí ale nedošlo k vážnému zranění. Jen měla roztrhané oblečení. Psa nakonec odchytili a připoutali na řetěz. Samozřejmě, vinu za všechno hodili na mou malou sestru, prý přišla moc brzy.

Večer bylo doma živo! Táta přišel z práce, svléknout se nestačil, a už bral bývalou paní majitelovou za šaty a táhl ji ven na ulici. Za ní utíkala dcera a její muž. Všechny jejich věci letěly přes plot do bláta a louže.

Snažili se poštvat psa proti tátovi, ale když pes viděl, co se děje, stáhl ocas mezi nohy a zalezl do boudy. Tam hodlal zůstat, pryč jít nechtěl. Za hodinu už byly všechny jejich věci venku, branka zamčená a pes trůnil se svou rodinou za plotem.

Od té doby máme v ulici klid a příběh, na který sousedi hned tak nezapomenou.