Vzpomínám, jak před lety v našem domě na Žižkově v Praze dospěl jsem k rozhodnutí, že už nebudu zvát hosty ke svému stolu. Nešlo o to, že bych nechtěl utrácet peníze měl jsem zahradu, dostatek místa a po čerstvě upečeném chlebu i po sýru jsem si mohl dopřát. Ale každé pozvání přinášelo spoustu práce, kterou už mi nezůstala radostně trávit.
Vaření pro návštěvu zabíralo většinu dne. Umím připravit výborný guláš nebo bramborové knedlíky, ale půl dne stát u sporáku mi nedávalo žádné potěšení. Pro manžela Petra a naše děti, Aničku a Lukáše, jsem ráda vymýšlela nové recepty. Pro hosty, kteří chtěli, aby se všichni cítili spokojeně, jsem však nechtěla ztrácet energii. Když přišli příbuzní či přátelé, nebyla jiná možnost, než strávit dopoledne v kuchyni. Přitom se mi honilo srdce, když ostatní odpočívají a baví se, zatímco já se potím nad hrnci. Hosté totiž nepřicházejí pomáhat přišli si odpočinout. A po jejich odchodu jsem ještě hodiny úklidu v domě zvládala.
Během návštěvy samozřejmě ani nešlo jen o špinavé talíře. Nepřinesli s sebou hromadu odpadků, ale v domě se rozbíhalo nábytky, který se musel vrátit na své místo. Když přišli rodiče s dětmi, po celé zahradě leželo hračky, prostírání se znečistilo a povlečení muselo být vyměněno. Děti rozbily vázu na okenním parapetu, což znamenalo nejen úklid zeminy a praní podlahy, ale i nové zasazení květiny. Někdy se jim podařilo i poškrábat zámky nebo poškozovat kliky na dveřích.
Tyto malé katastrofy nelze hlídat, a trestat je není fér rodiče jsou často zaneprázdněni rozhovory s dalšími přáteli. Proto jsem musela nejen vařit, ale i po hostech uklízet celý dům.
Hosté také rádi zvídavě zkoumali náš soukromý život. Když věděli, že přijde návštěva, vyhýbala jsem se praní prádla, zejména spodního prádla, a schovávala jsem věci do skříní. Přesto mě často žádali, abych otevřela skříň a ukázala, co je uvnitř. Někteří pak podrobně kontrolovali kuchyni, což mi připadalo jako vniknutí do mého osobního prostoru. Naše malá bytová oáza v Praze byla plná nábytku, váz a visících květin a hosté si často trhali větvičky, aby si je odnesli.
Často jsem si říkala, že problém je v mně, že jsem nepřátelská k příchodu hostů. Ale po počtu návštěv jsem si uvědomila, že už nechci dál věnovat sílu a energii vaření a úklidu jen pro cizí lidi. Raději jsem se setkávala s přáteli na kávu v kavárně na Malé Straně, šla na procházku po Vltavě a vracela se domů do čistého bytu. Takto jsem si zachovala klid a úsměv, a už žádné hosty jsem nevolala k sobě.
