Auto se zastavilo před odpadkovým košem. Na betonovou plochu vylétla velká šedá hadrová krabice. Smetár, mrzutě si zakroutil rameny a šel ji sbírat, ale krabice se ukázala být živá a ušlá za kontejnery. Když se podíval do prostoru mezi železným plotem a nádržemi, zahlédl velkého šedého kocoura
Dlouho očekávané, všemi milované léto pomalu dohrálo. Jeho vrchol srpen, který v tom roce byl neobvykle chladný a deštivý, odečítal poslední dny.
Ráno jednoho dne přijelo k jednomu z brněnských dvořáků drahé luxusní auto. Smetár, který sbíral dopadlá listí, podkleslá od nočního deště, si ho hned všiml. To vozidlo tu v okolí neviděl, žádný z místních obyvatel takový šperk neměl.
Za tónovanými skly se interiér neviděl. Myslel si, že možná přijeli k jednomu z nájemníků, pomyslel si Mikuláš Černý, ale mýlil se.
Auto po minutě stání podjezdilo k odpadkovým kontejnerům a zastavilo. Dveře pro pasažéry se pootevřely a na beton dopadla velká šedá hadrová krabice.
Co to jsou za lidé, že ani do kontejneru nic nehodí, ať si to najde sám, zamumlal smetár a rozběhl se tam vyklidit nešikovně vyhozený odpad. Auto mezitím odrazilo a přejelo kolem mrzutého Mikuláše Černého na výjezdu.
Smetár běžel zbytečně. Šedá krabice se ukázala být živá a ušlá za kontejnery. Když se podíval mezi železný plot a nádrže, spatřil velkého šedého kocoura, který se svíral strachem a třásl se.
Co to má být? Proč si naši dvůr vybral právě tady? Už jsme našli štěňátko, koťata teď jsme vyhodili dospělého kocoura. Kdo by chtěl takového tlustého brucha? Vypadá to, že tu bude žíznit. Vylez, neboj se, zamumlal Mikuláš.
Kocour se jen schoval hlouběji pod sebe a hlavu nezdvihl.
Vylez, jinak přijde odpadkový vůz a rozdrtí tě kontejnery
Kocour však zůstal nehybný, jako socha, v nepohodlné, ale podle něj bezpečné pozici.
Rozčilený Mikuláš odešel. Jeho práce byla odpovědná, musel ji dokončit a jít do sousedního dvora.
Co to zase jsou za lidi zakňučel starý muž.
Tak se velký šedý kocour, téměř britské plemeno, ocitl v cizím dvoře, najednou bez střechy nad hlavou i bez všeho, co mají domácí mazlíčci oproti pouličním blázům.
Když dorazil odpadkový vůz, kocour v panice vyběhl ze svého úkrytu a vylákal se na dvůr. Nenalezl-li jiné místo, zakopl se do trávy pod velkou lavičkou a tam se schoval, ponořený do hořkých myšlenek.
V hlavě se mu všechno převrátilo. Přemýšlel o tom, co se stalo, a nedokázal pochopit, proč je tady a co dál.
V hloubi duše se mu rozhořela naděje: někdo se vrátí a odnese ho zpět. Raději by žil v domě, než tady. Rozhodl se zůstat v dvoře a čekat, jinak ho možná nenajdou, pomyslel si zmatený kocour
Libuše Vondrová, která vychovala dceru Zlatu, zůstala samotná v bytě na druhém patře typického pětipodlažního domu. Zlata žila s manželem ve stejném městě a často jezdila navštěvovat matku.
Byly nejen matkou a dcerou, ale i nejlepšími přátelkami. Mezi nimi nebyly tajemství, nevyřčené neshody ani skryté křivdy, jak bývá často i u nejbližších.
Obyvatelé, kteří si všimli čistého, klidného kocoura, mysleli, že je to domácí zvíře, jen tak vycházející na dvůr na procházku. Tak to také Libuše předpokládala. Žena doslova zářila, když se dívala na velkého šedého krásavce.
Když kolem nebyl nikdo, kocour pro lepší rozhled a bezpečnost vylézl na lavičku, na které už na podzim nikdo neseděl.
Lidé míjeli, spěchali svými věcmi, a málokdo si všiml zamyšleného obyvatele lavičky.
Tam nocoval, protože kam jinam se schovat nedalo. Dál odcházet za úkrytem bylo nebezpečné, protože kdykoliv by se měli vrátit jeho pánové tak si kocour myslel.
Jídlo bylo velice těžké. Díky poctivému smetarovi na dvoře nic neleželo.
Udržovat se mohl jen tím, co našel na odpadku, ale měli ho vážné konkurenty havrany. Štíhlé, sebejisté ptáky s pevným zobákem přilétaly hejnem a vždy byly první.
Když se hrabaly v odpadku, pozorně hlídaly okolí. Zkus se přiblížit a nevyjdeš s ničím, varovaly. Dokonce i psi, kteří čas od času přicházeli ke kontejnerům, se před nimi třásli, a kocour se stáhl do stínu.
Po několika týdnech pouličního života se kocour, který dříve vypadal slušně, proměnil tak, že bylo jasné, že je bez domova. Rodiče, obávající se, že pouliční kocour může být nemocný nebo kousat, přísně zakazovali dětem k němu přistupovat.
Někteří obyvatelé však pohozenému kocourovi tajně dávali jídlo. Mezi nimi byla i Libuše.
Tak kocour žil na dvořní lavičce. Podzim už plně rozkročil a deště zalévaly zem, barvíce vše do šedé.
Nálada kocoura odpovídala počasí. Ztratil víc než jen chuť k jídlu, pochopil, že se už ke němu nikdo nevrátí
Po vyprávění smetáře se na vyhozeného kocoura zaměřila pozornost neobčejná dívka Světlana. Často nacházela zodpovědné majitele pro pouliční zvířata.
Obcházela obyvatele a snažila se přichytit vyhozeného kocoura na zimu, ale marně. Lidé se z různých důvodů báli přijmout pouličního tlouštíka, vyhozeného svými pány, a žádné argumenty nepomohly.
Po konzultaci s blízkými se Libuše neodvážila udělat krok, obávala se, že si s dospělým kocourem neporadí.
Cítila lítost nad tulákem, ale rozhodnout se k takovému činu nedokázala. Netušila, že večer kocour, přemohl strach, vylézl na požárnici u jejího balkónu a dostal se do květinové bedny připevněné k ní.
Odtud pozoroval kuchyňské okno, vdechoval vůně jídla, cítil domácí teplo, po kterém mu tak dlouho chybělo. Po smutku se vrátil na svou lavičku.
Už uplynuly dva měsíce pouličního života. V noci bylo chladno a mokrý kocour, smířený se svým osudem, seděl na lavičce.
Na podzimní svátky přijela k Libuše s nocí dcerka se svým manželem Evženem. Připravila jídlo, upekla koláče, naservírovala saláty a všichni se povídali až do pozdních hodin.
Zase prší, zítra slíbili sníh
Libuše položila šálek čaje na stůl, stáhla závěs a tichounce vzdychla, sevřela ruce k sobě. Přesně na ni se podíval vyděšený šedý kocour.
Vteřinu poté se snažil skočit zpět, ale málem spadl z mokrého zábradlí.
Co tě trápí, mami? Proč jsi tak vystrašená?
Zlata, na balkóně byl kocour, který vždy sedí na lavičce. Ten se taky leknul. Co když spadne
Jak se sem dostal?
Vyšli na balkon a viděli kocoura zhrbeného na lavičce. Rozfoukal mokrou srst, snažil se zachovat poslední úlomky tepla, který dostal z otevřeného okénka.
Myslím, že vylezl po požárnici, řekl Evžen.
Jaký odvážlivec. Musíme ho nakrmit.
Po chvíli v chladném vlhkém vzduchu všichni zmrzli a rozhodli se ohřát vodou z konvice. Libuše seděla za stolem a dívka nalila čaj.
Mami, dám ti kousek koláče s růží, jak máš ráda. Pij čaj, ať je horký.
Matka stáhla závěs a se slzami v očích hleděla z okna.
Ne, dělej, jak chceš, už to nezvládnu.
Vzala si kousek pečeného masa a šla ke vstupu.
Za chvíli přijdu, rozhodla se pevně a oblékla starý plášť.
Kocour se v jejích rukou nebránil, ale z nervozity a úžasu, sotva nevybuchl strachem, proměnil se zpět v šedou hadrovou krabici s volnými tlapkami. Žena ho přitulila k sobě, přinesla ho domů.
Nikdo se nikdy neptal Libuši, proč to udělala. Neptali, protože byla jediná z mnoha obyvatel, která udělala správně, po lidském.
Zklamaný kocour celý týden spal pod horkým radiátorem. Dokonce lahodné jídlo pro něj nebylo tak důležité jako teplo domova. Nová majitelka pojmenovala kocoura Průša Prokopovič.
Kocour, navzdory obavám, se ukázal jako skutečný gentleman a choval se kultivovaně. Kdyby na světě existoval dokonalý kocour, byl by to právě Průša Prokopovič. Přátelský, kultivovaný kocour se stal plnohodnotným členem rodiny a oblíbeným všemi.
Občas majitelka žertem ptá svého kocoura:
Průšo Prokopoviči, za jaké zločiny jste byl vyhozen z domu a končil na lavičce?!
Kocour, který bloudil několik měsíců, mlčí. Nemá lidskou řeč, ale kdyby ji měl, pravděpodobně by neznal odpověď, protože sám neví, co se stalo.
Průša žije v domě dobré a starostlivé Libušy Vondrové už téměř dva roky. Je nasycený, mazlený a spokojený. Pouze když uslyší někoho křičet, nedokáže překonat strach z minulého domova, a velký silný kocour se svlékne k podlaze a plíží se pryč.
Všichni, kdo znají toho velkého šedého kocoura, jsou zmatení. Za co vyhodili dokonalého kocoura Průšu?
