Co to děláš v mém notebooku? vyjel na ni Alex, tyčící se nad Alenou. Nikdy ho neviděla takhle rozzuřeného…
Alena přišla ze školy a už v předsíni ucítila těžký pach alkoholu. Z pokoje se ozývalo hlasité chrápání. Otec byl zase opilý. Dívka prošla rovnou do kuchyně.
Matka stála u dřezu a čistila brambory. Když zaslechla kroky, otočila se. Alena svým pronikavým pohledem okamžitě postřehla rudý, opuchlý obličej.
Mami, pojďme od něj. Jak dlouho to ještě vydržíme? Jednoho dne tě zabije, řekla Alena rozhořčeně.
Kam bychom šly? Kdo by nás potřeboval? Nemáme peníze na nájem. Neboj se, nezabije mě. Je zbabělý. Tluče jenom mě.
Ráno Alenu probudily podivné zvuky. Vstala a nahlédla do kuchyně. Otec stál u sporáku, hlavu zakloněnou, a pil přímo z konvice. Alena hypnotizovaně sledovala, jak se mu hýže pohybuje nahoru a dolů. Slyšela, jak voda stéká do jeho hrdla s bublavým zvukem. Ať se udusí! Prosím, Bože, ať se udusí! pomyslela si s nenávistí.
Ale otec se neudusil. Postavil konvici zpět, spokojeně si oddechl, podíval se na ni zarudlýma očima a prošel kolem ní do koupelny.
Alena se ošklivě zašklebila, když si uvědomila, že matka z té konvice znovu nalije vodu, aniž by ji umyla od slin a pachu. Vzala ji a dlouho drhla kartáčem, slibujíc si, že z ní nikdy nebude pít, dokud ji pořádně nevyčistí.
O zimních prázdninách jela Alena se třídou na tři dny do Brna. Když se vrátila, matka byla v nemocnici.
Uhodil tě? zeptala se tvrdě, když uviděla její hlavu ovázanou obvazy.
Ne, zlato. Uklouzla jsem na ledě.
Ale Alena věděla, že lže.
Kvůli častým úderům do hlavy měla matka vysoký tlak. Za půl roku dostala mozkovou mrtvici a zemřela. Otec na pohřbu plakal opileckými slzami, někdy lituje ztráty své milované Jitky, jindy ji proklínal za to samé.
Říkal, že Alena je stejná jako matka, a vyhrožoval, že pokud by ho chtěla opustit, zabije ji. Alena netrpělivě čekala, až dokončí střední školu. Nešla na maturitní ples. Druhý den si potají vyzvedla vysvědčení ze sekretariátu. Když byl otec v práci, sbalila si věci a utekla z domu.
Otec jí dával peníze na jídlo, a Alena si část schovávala. Někdy mu je dokonce brala z kapsy, když spal. Nebylo to mnoho, ale na nějaký čas to stačilo. Už dávno se rozhodla, že odejde, najde si práci a školu dokončí dálkově.
Nebála se, že ji otec bude hledat. Všichni v okolí znali jeho návyky, nikdo by mu nepomohl. Odjela do velkého města, našla si levný byt na okraji a začala pracovat ve fastfoodu. Nabídli jí výhody: pomohli jí s lékařskými prohlídkami, dostávala jídlo zdarma…
Podala přihlášku na odbornou školu, obor účetnictví. Když zjistili, že se učí na účetní, dali ji za pokladnu.
Chlapci se ji snažili svádět. Zpočátku jsou všichni milí a něžní, pak začnou pít nebo podvádět. Nevím, co je horší. Nenech se oklamat jejich sladkými řečmi, dcero. Buď opatrná. Já jsem také bývala krásná. Tvůj otec nepil, když jsme se poznali. Milovali jsme se. Kam to všechno zmizelo? Co se do něj pustilo? říkávala matka často.
Alena si na její slova vzpomněla a neodpovídala na chlapecké dvoření. Viděla, jaký život její rodiče měli.
Matka vždy v den výplaty šla do obchodu a nakoupila zásoby: těstoviny, cukr, cereálie, konzervy, aby to vydrželo co nejdéle. Otec peníze propil, ale v domě vždycky bylo jídlo, i když jednotvárné a jednoduché. Teď dělala Alena to samé.
Šla domů s těžkým pytlem, který jí táhl ruce k zemi. Naproti šel chlapec s očima zabořenýma do telefonu. Alena doufala, že ji uvidí a vyhne se jí, ale narazil do ní.
Promiň, řekl a zvedl oči od displeje.
Alena chtěla odpovědět rozhořčeně, ale spatřila upřímný pohled sympatického chlapce a cítila se trapně.
To je v pořádku, já jsem taky nedávala pozor, řekla a usmála se.
Chlapec nabídl pomoc. Alena váhala, ale nakonec mu pytel podala. Nemohl být zlý člověk s tak upřímným úsměvem. Seznámili se. Alek pomohl donést nákup až k domu, ale Alena mu nedovolila, aby ji doprovodil až ke dveřím.
Další den chlapec přišel do fastfoodu. Tvrdil, že jen náhodou, ale Alena věděla, že to není pravda. Začali se vídat.
Alek upřímně přiznal, že je rozvedený, že má holčičku, kterou zbožňuje. Byt nechal manželce, sám bydlel u kamaráda. Řekl, že se oženil z hlouposti.
Prostě jsme si nerozuměli. Neměli jsme nic společného. Někdy jsme celé dny nepromluvili.
Hodně mluvil o své dceři, a Alena si pomyslela, že možná může věřit muži, který miluje děti. Po měsíci Alek navrhl, aby se spolu nastěhovali.
Pojďme bydlet v lepším bytě, blíž k centru. Víc se spolu uvidíme.
Alena souhlasila. Byla šťastná. Konečně bude mít normální rodinu. Nastěhovali se do prostorného bytu, skromně oslavili začátek společného života. O budoucnosti, o svatbě, Alena nesnila. Alek mluvil o dětech, že určitě budou mít dva: kluka a holčičku. A Alena věřila, že to tak bude.
Alek zaplatil nájem na dva měsíce dopředu. Třetí měsíc, omluvným tónem, jí sdělil, že…
Alena se naposledy rozhlédla po bytě, ve kterém věřila, že najde štěstí, a pak pevně zavřela dveře, šeptajíc slib svému synovi, který čekal v inkub
