Pro mou matku je péče o vnoučko něco naprosto nepřekonatelného. Všichni moji přátelé mají maminky, které bez problému zvládají své děti. Má matka však neustále opakuje: To je tvoje dítě, moje jsem už vychovala. Moje dcera Anička má pět let, chodí do mateřské školy v Praze. Před dvěma lety jsem po mateřské dovolené musela nastoupit zpět do učitelské praxe na základní škole, a proto si nemohu často vzít volno. Kdyby se má matka mohla zapojit, byl by to velký úlevný výdech.
Zimní měsíce mi přinášejí spoustu volného času, protože nemám chalupu u moře. Jana celý den zůstává doma, jen sleduje televizní pořady a povídá si po telefonu s přáteli. Nemá žádné jiné koníčky, žádné výlety. Minulý týden jsme šli k očnímu lékaři a zjistili, že moje sestra Martina má problémy se zrakem. Zavolala jsem mámě a řekla jsem jí, že Martina bude deset dní v nemocnici. V 13hodin nás vyzvedne z mateřské školy a ráno ji musíme dopravit k nemocnici. Všechno je blízko škola, klinika i mamina bytová zahrada.
Anička je dobře vychovaná a Jana to ví. Není mrzutá, neruší, nedělá žádný bordel, jí, co jí dám. Přesto má k mé dceři silnou nechuť. Jednoho dne jsem potřebovala matčinu pomoc, protože já i Petr museli jít do práce.
Bylo by úžasné, kdyby Jana mohla pár dnů zůstat a pomoci, ale není k tomu schopná. Naštěstí máme blízko rodinu, která v nouzi podá pomocnou ruku. Moje babička Alžběta bydlí vedle a poslední dobou nemá nic na práci, takže by mohla Aničku hlídat, když budeme v kancelářích. Nestálo by to nic navíc, protože bydlí hned vedle, a opravdu by nám to ulevilo od stresu.
Od doby, co Jana odešla do důchodu, ji podporuji finančně. Posílám jí peníze pravidelně, zaplatím jí nájem dvakrát za měsíc. Když Petr a já jedeme na nákup, bereme Janu s sebou a ona platí vše sama. Ke každému svátku jí daruji drahé a krásné dárky. Jana to bere jako samozřejmost předpokládá, že je mou povinností jí přinášet jídlo a platit nájem, protože jsem její dcera. To ale vůbec nechápu! Moje dítě je moje věc, ne něco, co mám jen tak odkládat.
Zdá se, že babičky nejsou povinny pomáhat svým dětem, a přesto to dělají. Je to podle vás správné? Bolí mě to hluboce snažím se o Janu co nejvíc, a ona to neocení.
