Svěřenka se rozhodla během mé pracovní doby přetvořit kuchyň podle svého vkusu.
Tomáši, prosím tě, hlídej, aby má matka neřídila v kuchyni. Vážně, víš, kolik mě ten rekonstrukční výběr stál v korunách a jak jsem se trápila s výběrem povrchů říká Jindřiška ve vstupní hale, nervózně si hráje s páskem na tašce.
Tomáš, doušek ranního espressa, mávl rukou.
Jíjo, co to máš za starosti? Mamka je jen na týden, protože jí v domě mění vodovod. Co, má být naším nepřítelem? Přijde připravit guláš, a ty nebudeš muset stát u plotny večer.
Guláš je fajn, ale prosím, nedovol jí vylepšovat prostor. Pamatuješ, jak v našem starém bytě přilepila bílý tapetu s delfíny a pak jsem týden leštila lepidlo?
No, zapomeň na to. Mamka jen chce útulnost. Běž, nestihneš přijít pozdě. Dnes budu v práci, vše mám pod kontrolou.
Jindřiška těžce vydechne, políbuje manžela na tvář a vyjde ven. Srdce jí buší. Kuchyň je její chrám, hrdost i zdroj síly. Tři měsíce s návrhářem vybírala tmavý, matný grafitový odstín fasád, kamenný deska, minimální detaily, skryté úchyty. Žádné zbytečné dózy, magnetky na lednici ani křiklavé utěrky. Styl minimalismu jí přišel draho, a každá škrábanina na povrchu je jako osobní rána.
Věra Novotná, matka Jindřišky, hlasitá, energická a pevně přesvědčená o kráse, dorazila včera večer. Okamžitě provedla kritický pohled po bytě a poznamenala, že mladí mají jako v nemocnici čisté, ale nic se nevidí. Jindřiška to považovala za únavu po cestě.
Pracovní den se vleče. Jindřiška se často snaží zavolat Tomášovi, ale odrazuje se on je dospělý muž a slíbil, že bude hlídat. Navíc má důležitou zprávu k odevzdání a nemůže se ztrácet v domácích paranoiích.
K obědu už nemůže odolat a vytočí manžela.
Jak to jde? Jak mamka?
Všechno v pohodě Tomášův hlas zní příliš optimisticky, ale s nádechem napětí. Mamka eh trošku se snaží být hospodyně. Udělala koláč. Všichni slyší jeho vůni po domě!
Koláč? Jindřiška napjatě. Tomáši, zapnula troubu? Zvládla ovládací panel? Tam přece je zámek.
Zvládla, zvládla, je chytrá. Jindřiško, mám Zoomové setkání, popovídáme večer, co? Polibek!
Zavěsil příliš rychle. Jindřiška se podívá na telefon s podezřením. Trošku se snaží být hospodyně může znamenat cokoliv od mytí nádobí po přestavování nábytku.
Zbytek dne prožívá jako na hřbetě jehly. Vidí děsivé obrazy: mastné skvrny na matných fasádách, odštípnutí kamene, roztavené plastové desky. Realita, která ji čeká doma, překonává všechny noční můry.
Jako vystoupí z výtahu, ucítí vůni smažené cibule, kváskového těsta a zvláštního čpavku. Otevře dveře svým klíčem.
Jsem doma! zvolá, sundá boty.
Odpoví ticho. Jen z kuchyně vychází veselý zpěv Věry a cinkot nádobí. Jindřiška projde chodbou. Dveře kuchyně jsou pootevřené. Přistoupí dovnitř a upustí tašku.
Její kuchyň její přísná, stylová, grafitová oáza zmizela.
První, co upoutá pozornost, je barva. Hodně barvy. Křiklavé, neúprosná.
Čistá kamenná deska je přikryta oranžovým ubrusem s obrovskými slunečnicemi. Okraje ubrusu visí vlnami, zakrývají spodní zásuvky.
Ach, Jindřiško, jsi tady! Věra v pestrobarevném zástěru (kterou Jindřiška nikdy neviděla) se otáčí od sporáku, září tváří. A máme tu koláčky! Hned ti podám. Už jsem už od rána těstíčko hnědla.
Jindřiška nevydá slovo. Její oči skáčou po místnosti, zachycují rozsah katastrofy.
Na přísných šedých fasádách, těch, které nesmí být drceny, jsou nalepeny vinylové nálepky motýli růžoví, modří, zelení, velikosti dlaně, roztroušené po všech dvířkách.
Věro chrapleje Jindřiška, cítí, jak se jí trhá levé oko. Co je to?
Kde? sleduje její pohled a spokojeně se usmívá. Ah, ty motýly? Koupila jsem je na nákupě, když jsem běhala po mléko. Hned se tady rozjasnilo! Jinak je to šedé a smutné, jako v hrobě. Teď je to léto, radost! A Tomáškovi se to líbí, že?
Tomáš vstoupí do kuchyně s výčitkovým výrazem, oči sklání k ponožkám.
Mami, říkal jsem, že Jindřiška to neocení zamumlá tiše.
Co tu hodnotit! vyklopí se matka. Přidala jsem útulnost. Drahá kuchyň, ale bez duše. Prázdná, studená.
Jindřiška udělá krok k oknu. Její oblíbené římské závěsy barvy mokrá asfalt zmizely. Místo nich visí bílý závěs s bohatými rýmy a výšivkou zlatých labutí.
A závěsy šepne Jindřiška. Kde jsou mé závěsy?
V pračce jsou, odmetává Věra, převalujíc placku na pánvi. Byly šedé a špinavé. Přinesla jsem si své, ležely v kufru, kdyby se hodily. A teď jsou krásné, jasně svítí! Jako v paláci!
Jindřiška pomalu přistoupí k desce a zvedne okraj slunečnicového ubrusu. Pod ním objeví lepkavou skvrnu.
Proč ten ubrus? To je kamenná deska, nemá se zakrývat
No, kamenná je studená, lokty mrznou! přeruší Věra. A já těsto válela, bála se, že to znečistím. Pak ubrus setřela hadříkem a krása. Praktické! Koupila jsem ho v Pepcu, pár korun, a vypadá to úplně jinak.
Jindřiška cítí, jak se jí uvnitř rozléhá sopka. Podívá se na lednici dva metry vysoký ocelový obr, který dříve zakazovala i hostům, nyní připomíná nástěnný vývěsku plnou magnetů: prasátka, kočky, města Českého ráje.
Odkud ukáže třesoucíma se prsty.
To jsou moje! Přinesla jsem je z domu, myslela jsem, že se jen pletou. Tady je prostor, podívej. Ten z Jáchymova, kde jsme byli, když mu bylo pět. Vzpomínka!
Jindřiška zavře oči a zhluboka dýchá. Musí se uklidnit. Nemůže říci víc. To je manželova mamka, chtěla jen to nejlepší.
Tomáši, řekne chladně. Můžeme si na chvíli promluvit v ložnici?
Tomáš si sklopí hlavu a jde za ní. Věra zavolá:
Nebojte se šeptat, mráz se šíří! Pojďte jíst, než se ochladí!
V ložnici Jindřiška zavře dveře a přitiskne se zadkem.
Slibil jsi. Hlídáš.
Jindřiško, byl jsem v práci! začíná Tomáš, gestikulujíc nervózně. Měl jsem hovor s klientem, šel jsem si napít vodu a najednou tam jsou ty motýli. Řekl jsem: Mami, Jindřiška se bude hádat. Ona: Neboj, bude se líbit, dělám překvapení. Nemohl jsem ty nálepky sundat, protože by se rozzlobila!
Rozezlobila se?! syčí Jindřiška, hrozí výkřikem. Přeměnila mou kuchyni na vesnický trh! Svíčky! Slunečnice! Motýly! Rozumíš, že ten lepidlo může poškodit soft-touch?
No, umyjeme to alkoholem, nebuď Tomáš se snaží.
Nejde o alkohol! Jde o to, že mě neuctívá. Považuje můj domov za její hřiště. Přichází a značkuje území jako kočka!
V tom momentě se z kuchyně ozve hlasitý rachot, prasknutí skla a Věrin výkřik.
Jindřiška a Tomáš se podívají a spěchají do kuchyně.
Scéna je epická. Věra stojí uprostřed, ruce si svírá k hrudi. Na podlaze, v kaluži vody a úlomcích, leží těžká dubová police, která visela nad stolem. Spadly i květináče, které Věra zřejmě chtěla na tu polici nasadit.
Chtěla jsem jen květinu sténá Věra. Myslela jsem, že je pevná A já jen pro krásu
Jindřiška si prohlíží stěnu. Spoje jsou vytržené, zkrášlená omítka se rozpadá, odhaluje beton.
Police byla dekorativní, říká tiše. Unese jen pár fotek, ne tři květináče s půdou.
Kdo by to čekal! vzlykne Věra. Vše je křehké! Dřív byla výroba na století, teď to je jako karton! Stačí se dotknout a spadne!
Jindřiška přešlapne úlomky, přistoupí ke zdi a prstem projde po roztrženém okraji.
To je dekorativní omítka, říká klidným, ale vážným hlasem. Jeden metr čtvereční stojí jako tvůj půlroční důchod, Věro. Opravit to nenápadně nelze, bude nutná celá rekonstrukce.
Věra přestane křičet a vyděšeně se podívá na Jindřišku.
To je vážné? Celá? Možná pověsíme obraz? Nebo koberci?
Ne, odpoví Jindřiška. Žádné obrazy, žádné koberce. Tomáši, sbírej mamčiny věci.
Tomáš i Věra se zarazí.
Co? ptají se najednou.
Zavolám taxi. Zarezervuješ penzion Centrum, dobré pokoje. Mamka tam bude, dokud nedokončí opravy. Já zaplatím. Ale už tu nebude ani minutu.
Vyháníte matku z domu? vykřikne Věra, chytá se za srdce. Za kvůli jedné díře? Tomáši, slyšíš, co říkám?
Tomáš se dívá na rozbitou zeď, potom na Jindřišku. Vidí ten výraz jen párkrát během pěti let manželství, a ví, že hádat se nelze. Pokud Jindřiška rozhodne, žádný buldozer ji neodradí.
Mami, říká tiše. Máš pravdu, je to moc. Zničila jsi kuchyni.
Chtěla jsem útulnost! křičí Věra. Jste nevděční! Už tady nebudu!
Skvělé, kývne Jindřiška. Jděte sbalit věci. Tomáš mi pomůže. Já mezitím sundám ty motýly.
Balí se burácí. Věra plače, hází věci do kufru, strhává závěsy, bere slunečnicový ubrus (Nezasloužíte si takovou krásu!) a sbírá magnety z lednice.
Jindřiška stojí v kuchyni a sleduje, jak Tomáš vykládá kufry. Nestydí se. Lítá jí nad stěnou, nad nervy i nad Tomášem, který je mezi dvěma ohni. Ví, že pokud to spolkne, bude jen horší. Zítra přestaví pohovku, pozítří vyhodí špatné knihy, za rok bude učit své budoucí děti správnému stylu.
Když se dveře za Věrou a Tomášem zavřou, nastane úzká tichost. Jindřiška povzdechne a vrátí se do kuchyně. Prohlédne bojové pole prach na podlaze, díry ve zdi, lepidlo na fasádě tam, kde byly motýli. Vůně řízků stále visí ve vzduchu, jako by se usadila v kamenech.
Vytáhne odpadkové pytle, žebřík, rozpouštědlo na lepidlo a špachtli. Nejprve opatrně odstraňuje zbylé nálepky povrch snáze snáší, lepidlo odchází. Pak sundá odpudivý závěs v koupelně a vrátí skleněnou sprchovou zástěnu, po alkoholu vyčistí značky na mýdelních dávkovačích. Růžový koberec hodí do koše.
Po dvou hodinách, když se Tomáš vrátí, byt už vypadá téměř jako předtím. Pouze díry ve zdi připomínají invazi útulnosti.
Tomáš vstoupí tiše jako myš. Jindřiška sedí u čistého stolu, pije čaj.
Zarezervoval jsem mu pokoj, jak jsi chtěla. Stále se hádá, volá kamarádkám a povídá, že jsme ji vyhodili na mráz.Jindřiška se usměje, přiklopí si šálek čaje na stůl a tiše si připomene, že pravý domov je tam, kde si lidé navzájem respektují prostor.
