Svatební šťáva už dávno vychladla, ale maminka Jany Vánové stále trvá na tom, že potřebuje duplikát klíčů od našeho bytu, a já jí musel odmítnout.
A proč ti, vlastně, klíče, paní Jano? Nežeňme se na výlet kolem světa, a navíc kočku nemáme, koho by se o ni starala, snažil se Věra říct jemně, když skládal vyprané talíře do myčky, ale jeho záda se napnula jako napnutý provaz.
Jana Vánová, těžkopádná a neuvěřitelně energická šedesát dva let, seděla u kuchyňského stolu a míchala lžičkou už vychladlý čaj. Přišla pomoci s nastěhováním, ale její pomoc spočívala hlavně v radách, kam lépe postavit pohovku a proč je barva Věriných závěsů jen zamlžená melancholie.
Věro, co to za výčitek? Jana Vánová se upřímně zamračila, zvedla obočí tak, že se skrylo pod hustou čelenku. To je přece otázka základní bezpečnosti. Co když se něco pokazí? Praskne trubka, jiskne rozvod, nebo klíče ztratíte. A já přicházím s náhradním setem. Snažím se vám být užitečná, ať už to přijde jakkoli.
Já, Pavel, jsem seděl vedle matky a pomalu kousal perník. Nechtěl jsem se do hádky plést, doufal jsem, že se ženy samy domluví. Jsem dobrý chlap, pracovitý a milý, ale pod tlakem svěřenecké matky často ustupuji jako zahanbený školák.
Kdyby praskla trubka, Jano, vodu uzavřeme. Když nás nebude doma, máme správce, který má přístup k hlavním rozvodům, odpověděla Věra a otočila se čelem k matce. Klíče nám nechybí. Máme kódový zámek v domě, videomofon a výbornou paměť.
No ne! mávala rukou matka. Pashka už v třetí třídě třikrát klíče ztratil, já jsem už měnila zámky. A vůbec, co je to za tajemství od vlastní matky? Nežádám u vás bydlet, jen duplikát. Ať leží v mé vitríně, neptá se na chléb. Budete mít klid.
Klid máme jen tehdy, když jsou klíče jen u nás, řekla Věra rozhodně. Tento byt jsme si pořídili na hypotéku, rok ho opravovali, každou část si upravovali po svém. Je to naše soukromé útočiště.
Jana Vánová sevřela rty, a kuchyňská atmosféra se okamžitě zatížila.
Takže jsem vám cizí, smutně konstatuje, odkládá šálek. Vychovala jsem vám syna, nespala noci, a teď ani důvěru nemáte, abyste mi dali náhradní klíč. Dobře, Pavle, přines mi něco k jídlu, a jdu. Nebudu vám už dál narušovat osobní prostor.
Zvedla se, zakřičela si a drla se v pase. Okamžitě jsem vstál.
Mami, co si to myslíš? Věra to nemyslela takhle. Jenže jsme ještě pořádně nezařadili náš život
Všechno jsem pochopila, synku. Snacha je paní domu, její pravidla. A já jsem jen sloužba, když je potřeba péct koláče.
Jana Vánová odešla, zanechala po sobě vůni levných parfémů a pocit viny, který se jako lepkavá pavučina přichytl na mé rameno. Když se zavřela za ní, podíval jsem se na Věru.
Věro, možná jsi to přehnala? Ona jen chtěla, aby bylo všechno v pořádku. Kdyby klíče ležely u ní v váze, jen by se prachily. Pak by byla spokojená a klidná.
Pavle, znáš svou matku lépe než já, unaveně usedla na židli. Nejdřív klíče jen leží. Pak se zkontroluje, jestli se prachejí. Pak přijde zalít květiny, i když máme jen tři kaktusy. A pak přijdu domů a najdu spodní prádlo přestavěné správným způsobem a v lednici hrnec s tučným gulášem, protože tě hladově pošlu. Už jsi to slyšel u tvé sestry Světy?
Vzpomněl jsem si na ten případ. Jana Vánová tehdy tak pomáhala Světině s novorozeným, a když jsem zjistil, že má matka v sedm hodin ráno v ložnici s vysavačem, hrozil rozvod.
Světa to má sama za svou, váhal jsem. Ty jsi můj skála. Mamka tě bojí. Nebyla by chodit bez svolení.
Tak to nebudeme zjišťovat, odříkala Věra. Téma uzavřeno. Klíče jen u nás.
Týden uběhl v klidu. Věra si užívala nového bytu poprvé skutečně naše. Předtím pět let jsme skákali z pronájmu na pronájem, kde nebylo dovoleno ani jeden hřebík zatlouci. Teď každá detaily potěšovaly oko: světlé stěny, prostorná šatna, útulný balkon, kde jsme si ráno dávali kávu. Pocit bezpečí a soukromí byl pro Věru posvátný.
V sobotu ráno však přerušil klid telefonní hovor. Volala Jana Vánová.
Pavle, synku! zazněl její hlas ve sluchátku jako výkřik. Jste doma?
Doma, mami, spíme, je volno, zamumlal jsem, koukajíc na hodiny. Bylo devět.
Jaký spánek?! Na trhu jsem viděla záclony, prostě pohádka! Hodily by se do vašeho obýváku, ty vaše nemocniční žaluzie jsou už dost! Koupím je hned!
Mami, ne, máme žaluzie začal jsem, ale linka už šuměla.
Čtyřicet minut později zazvonil interkom. Věra, v hábě, se podívala na mě s únavou v očích.
Otevři. Záclony jsou tady.
Jana Vánová vtrhla do bytu jako hurikán, v rukou měla balíky a obličej zářil odhodláním přinést radost.
Tady! Podívejte, jaká krása! rozbalila látku s velkými zlatými motivy. Luxusní vzhled, hned útulno. Pavle, přines žebřík, budeme věšet.
Jano, díky, ale my máme minimalistický koncept, řekla Věra zdvořile, ale pevně, přičemž připravovala kávu. Zlaté motivy sem nepatří.
To není žádný koncept! odfoukla matka. Holé stěny, musíme život ozvláštnit.
Následující dvě hodiny byly bojem. Jana se snažila připevnit záclony, kritizovala barvu laminátu (prach je vidět!) a křičela, že nevěsta nenosí pantofle (zmrzneš, děti nepřijde). Když konečně odešla s odhozenou látkou, Věra se cítila vymačkaná jako citron.
Vidíš? řekla mi. Strávila dvě hodiny tady. Kdyby měla klíče, přišla by po práci a záclony by už visely. A když bychom ji chtěli sundat, ostane se křivka na celý život.
Zmlkl jsem, ale v očích mi svítil souhlas.
Klid netrval dlouho. Po pár dnech jsem se vrátil z práce zamyšlený. Dlouho jsem si myl ruce, pak jsem stál u kuchyňské vstupní dveře.
Věro Mami volala během dne, plakala.
Věra se napřela.
Co se stalo? Tlak?
Ne. Říká, že se cítí zbytečná, že jsme se od ní odčlenili. A žádala, jestli bychom jí nemuseli dát aspoň jeden set klíčů v uzavřené obálce. Přísahá, že neotevře, než my povolíme. Chce to mít pro klid, říká, že ji bolí srdce od našeho nedůvěry.
Věra zhluboka vydechla. Manipulace se posunula na novou úroveň.
Pavle, chytila ho za ruce. Řekni pravdu. Chceš jí dát klíče?
Chci, aby přestala mi hloudat hlavu, přiznal jsem. Volá každý den, kapka po kapce. Až umřu, budete vědět, bude požár, ztratíte klíče. Už začínám být nervózní. Možná jo, jen v obálce, přilepené páskou. Pokud otevře, hned to zjistíme a vezmeme zpátky.
Věra se na mě podívala se soucitem. Byl dobrý syn, ale nechapal, že pro lidi jako Jana jsou hranice výzvou.
Dobře, řekla najednou. Zkusíme to, ale s podmínkou.
Já se rozjasnil.
S čím?
Dáme jí místo skutečných klíčů jen napodobeninu. Mám v práci staré klíče od zrušeného skladu, vypadají podobně jako naše. Položíme je do obálky, zapečetíme a dáme jí. Když je nerozbijí, v pohodě, ale pokud se pokusí vejít budeme mít železný argument, že už to nepřijde.
Zvážil jsem to.
Věro, to je nějak podlý. Lhat matku.
A požadovat vstup do dospělých bytů vydírat zdravím, není to podlý? Pavle, to je test. Když dodrží slovo a obálka zůstane nedotčena, po roce vyměníme za pravé. Souhlasíme?
Po minutě jsem přikývl.
Dobrá, tak to uděláme. Jsem si jistý, že se nevypraví. Jenom fakt, že má ten klíč, jí stačí.
Víkend jsme slavnostně předali Janě Vánové silnou papírovou obálku zabalenou páskou.
Mami, tady máte, podal jsem cenný náklad. Duplikát. Ale jen v nouzovém případě, když jsme oba nedostupní, nebo když sami povolíme.
Jana Vánová se rozzářila, přitiskla obálku k prsu jako ikonu.
Samozřejmě, synku! Věro, děkuju, že jste to pochopila. Budou ležet v šatníku pod dokumenty. Nejsem žádná barbarská, co by se vplížila bez dovolení.
Věra se zdvořile usmála, ale uvnitř se jí drásala duše. Ten divadelní předstíraný akt jí vadil, ale jiný způsob, jak ochránit naše hranice, neviděla.
Měsíc utekl v klidu. Jana se chovala naprosto ideálně. Volala méně, nechodila na návštěvu. Já byl spokojený: Říkal jsem, že jen potřebuje klid. Věra už přemýšlela, že jsem zbytečně zahájil ten test, a možná se Jana opravdu změnila.
Rozuzlení přišlo ve středu, uprostřed pracovního dne. Na Věřin telefonu zaznělo upozornění chytrého domu: Pohyb v předsíni. Pak druhé: Pokus o otevření dveří.
Zimněla jsem. Měli jsme chytrý zámek s možností sledování, ale zvenku vypadal jako obyčejný. Otevřela jsem kameru v očkovém dvierku.
Na schodišti stojí Jana Vánová, červená a zadýchaná, v ruce drží roztrženou obálku a zoufale se snaží zatlačit klíč do zámku. Klíč samozřejmě nesedí. Táhne a tlačí, mumlá si něco pod nos a znovu a znovu zakopává o zámek.
Stiskla jsem nahrávací tlačítko a poslala video vám, Pavle.
Pavle, můžeš teď mluvit?
Jo, jsem v obědě. Co se stalo?
Podívej se do záznamu domofonu, za posledních pět minut. Pošlu ti video.
Po minutě jsem dostal jeho zmatený hlas.
Ne, ona už odchází. Klíč nepasuje. Je poledne, jsme v práci, žádný požár, žádná povodeň. Proč se tvoje matka snaží vniknout do našeho bytu?
Nevím, volám jí.
Nevolej, říkala jsem. Večer pojedeme k ní spolu a vezmeme klíče.
Večerní návštěva u matky připomínala výpravu na šibenici pro mě. Věra měla ledový klid. Fakta byla na naší straně.
Jana Vánová nás přivítala v županu, rozhořčená, jako by byla poškozena čest. Na stole ležela roztržená obálka a staré skladové klíče.
No tak, přišli jste? začala, ani se nechtěla rozbotovat. Šprýmaři! Dáte mi falešné šrouby! Po půl hodině jsem se drhla, skoro vám zámek rozbil! Souseda jsem přitáhla, podívala se na mě jako na zlodějku! To je ostuda!
Pavlík ztichl ve dveřích. Čekal omluvy, slzy, výčitek. Ale co dál?
Mami, počkej, tiše řekl. Pokusila ses otevřít naši dveř. Proč? Přísně jsme se domluvili: jen v případě nouze. Co se stalo? Kde je požár?
Kde požár? rozčílila se Jana. Jedla jsem domů kotlety, chtěla je dát do lednice, abyste po práci měli večeři, a zavolala jsem do domofonu, nic. Myslela jsem, že nejsem doma, tak jsem chtěla použít klíč, jenom chtěla pomoct! A vy mi dali tuhle krábu!
Věra vyšla vpřed.
Jano, rozbila jste obálku. Porušila jste dohodu. Pokusila jste se vstoupit bez pozvání a varování. To se nazývá porušení soukromí obydlí.
Ó, jaké toNakonec jsme si všichni uvědomili, že domov není jen místo s klíči, ale především s respektovanými hranicemi a vzájemnou důvěrou.
