Rodiče manžela se naštvali, že jsem jim nedovolila nocovat v mém jednopokojovém bytě.
Petře, to si děláš legraci, že? Řekni mi, že to je jen bláznivý žert, a že se brzy zasměješ. Prosím tě.
Zdeňka se zastavila s naběračkou v ruce, zapomínajíc, že chtěla nalít polévku. Pára stoupala z hrnce a usazovala se na lesklém povrchu kuchyňské linky, ale ona si toho vůbec nevšimla. Veškerá její pozornost byla přilepená k manželovi, který seděl k malému kulatému stolečku a provinile prohrabával vidličkou salát, snažíc se nepodívat se na ni.
Zdeňko, co jsem mohl udělat? zamumlal Petr a přitiskl hlavu k ramenům. To je teta Věra. Volá a říká: Už jsme si koupili jízdenky, jedeme do Prahy, ukážeme vnoučeti doktory a trochu si prohlédneme město. Nemohl jsem své sestřeně říct: Nejeďte. To by bylo nečlověké.
Nečlověké? pomalu položila Zdeňka naběračku zpátky do hrnce. Zvuk kovu se ozval v tichu jako gong před bitvou. A člověké by bylo přinést tři lidi do našeho bytu? Petře, máme jen 33m²! Třiatřicet! Včetně balkónu, kde leží lyže a krabičky s barvou!
Ukázala na své obydlí. Jednookenný byt, který si Zdeňka koupila ještě před svatbou, vložila do něj všechny úspory a pět let těsných úspor. Milovala ho jako bláznivou lásku. Každý centimetr byl promyšlený: rozkládací postel, vestavěné skříně až po strop, malá, ale útulná kuchyň spojená s obývacím pokojem. Ideální hnízdečko pro jednoho, maximálně pro dva, pokud oba žijí v harmonii a neházejí ponožky po celém bytě.
Budou jen na tři dny, pokusil se Petr obhájit. Přežijeme to. V těsnosti, ale ne v rozhořčení.
Kdo jsou oni? Upřesni seznam hostů, zkřížila Zdeňka ruce na prsou a pocítila, jak se jí poškrábe levé oko.
No teta Věra, strýc Pavel a Světlanka s malým.
Zdeňka pocítila, jak se země pod nohama rozplývá. Sesedla na židli naproti manželovi, aniž by se starala o rozepnutý hábit.
Čtyři lidé? Petře, to máš rozum? Teta Věra je, řekněme, těžkoklávesná. Strýc Pavel kouří jako parní lokomotiva a chrápe tak, že stěny se otřásají. Světlanka je jejich třicetiletá dcera, jejíž malý už má pět let a podle tvých slov rozbíjí všechno, co se dá. A ty chceš pořídit tábor u nás? Kde budeme spát? Na lustru?
No, proč tak zraněně protestoval Petr. Můžeme pořídit nafukovací matraci v kuchyni a dát jim pokoj. Jsou to jen hosté, kteří dorazili z cesty. Dítě potřebuje režim.
V kuchyni? Zdeňka se rozesmála hysterně, když pohlédla na pět metrů čtverečních, kde sotva stačily stůl a dvě židle. Pod stolem, co? Nebo mám nohy strčit do trouby?
Zdeňko, nezačínej. To jsou příbuzní. Matka mi bude ubližovat, když zjistí, že jsme je nepřijali. Přinesou s sebou salám, okurky
Já nejím salám, Petře! A okurky si kupujeme v akci! vyběhla po místnosti, krok za krokem. Ne, tohle se nesmí stát. Nenechám je přenocovat. Čaj si dejte, večeři přežiju, ale nocleh ne. Ať si hledají hotel.
Nemají peníze na hotel, Zdeňko! Jsou prostí venkovští, pro ně jsou naše ceny kosmos. Přemýšlej o tom! křičel Petr.
A kdo přemýšlí za mě? Pracuju celý týden. Zítra mám jediný volný den, chtěla jsem jen spát a ležet ve vaně. Místo toho mi navrhují spát na podlaze a poslouchat chrápání Pavla? Ne, Petře. Řekni jim, že máme rozbitý potrubí, že nás postihla morová epidemie, že nás vyhnala nájemní správa cokoli, ale nechte je nepřijet.
Petr těžce vzdychl, odsunul talíř a podíval se na ženu očima potrhaného psa.
Nemůžu. Už jsou ve vlaku. Zítra ráno budou na nádraží. Slibil jsem, že je vyzvednu.
Zdeňka věděla, že nezavolá. Bylo pro něj jednodušší snést nepohodlí, než dát manželce jasné ne. To byl jeho věčný problém chtít být dobrým pro všechny, kromě vlastní rodiny.
Dobře, řekla ledově. Vy je potkáš, ale už ti říkám: nebudu jim dělat místo na spaní. A pokud si myslí, že tři dny budu u vařečky, tak se mýlí.
Noc probíhala neklidně. Zdeňka se otáčela, představujíc si, jak se její bílý, uklizený byt změní po příchodu příbuzných. Ráno Petr odjel na nádraží a Zdeňka zůstala doma, připravená na boj. Nepřipravila tradiční salát z krůtího masa a koláče, jak se u nás dělá před hosty. Uvařila kávu, udělala toasty a posadila se číst knihu, s úsměvem ukazujíc, že den jde podle plánu.
Zvonku v chodbě zazněl jako siréna. Zdeňka pomalu šla k telefonu.
Zdeňko, to jsme my! Otevři! radostný hlas Petra zněl, jako by přivezl nehosty, ale výherní miliardy.
Pár minut poté se na chodbě ozval hluk. Hlasité řeči, smích, bouchnutí něčeho těžkého. Dveře se roztrhly a vchod zalila davy.
První vešla teta Věra obrovská žena v květinové šaty, s kolečkovou brašnou, která okamžitě zanechala špinavé stopy na bílém podlaze.
Ach, Zdeňko! Jak se máš, drahá! zakřičela, rozpažená k objetí. Voněla po vlaku, vařeném šunce a levných parfémů Lilie. Už jsi zase hubená! Tenhle město tě vysušilo! No nic, přijeli jsme, nakrmíme se!
Za ní se protáhl strýc Pavel, nesoucí na rameni obrovský pytel, z něhož vyčnívalo něco podobné vepřové noze.
Zdravím, paní! Kam házet mamuta? zahřměl, odhazujíc popel ze cigarety, kterou stihnul zhasnout před vstupem, ale kouř se přichytl na jeho oblečení.
Za nimi vešla Světlanka žena s unaveným výrazem a úzkostlivě sevřenými rty, tahající za ruku pětiletého chlapce Matěje. Ten okamžitě vyběhl a křikem: Kde jsou kreslené seriály? se rozběhl do pokoje, aniž by si vyzlákal boty.
Stůj! zakřikla Zdeňka, ale bylo pozdě. Špinavé tenisky už drtily její načechraný koberec u gauče.
No, to je přece dítě, odmrkla Světlanka, házejíc boty doprostřed chodby tak, že Zdeňka málem zakopla. Nemáte čepici? Musíme se převléct, po cestě jsme celí zpocení.
Chodba, určená pro dva, okamžitě se přeměnila na přeplněnou stanici metra. Brašny, batohy, lidé všechno se smíchalo v jeden velký kaos. Zdeňka pocítila, jak jí přichází záchvat klaustrofobie, i když ho nikdy předtím neměla.
Vstupte, namáhala se, snaže se zachovat zdvořilost. Jen boty dejte na poličku a kabáty do skříně.
Nezlob se! vtrhla teta Věra do kuchyně. Ach, jaká je ta kuchyně malá! Jak tu můžeš vařit, chudá? Tady se dva kuchaři neotáčejí!
Svrhla brašnu přímo na jídelní stůl.
Teto Věro, sundejte prosím brašnu ze stolu, řekla Zdeňka pevně a vstoupila za ní. To je stůl na jídlo.
Je čistý, jen jsem ho včera včerejškem na podlahu položila, tam byla noviny! podrážděně zamumlal příbuzný, ale brašnu přehodil na židli. Tak co, dejme se do jídla! Muži hladoví, od rána jen čaj pili. Petr říkal, že nás čekáte.
Zdeňka se podívala na Petra, který stál ve dveřích, snažil se být neviditelný.
Připravil jsem konvici, řekla Zdeňka. Máme sendviče. Oběd jsem nevařila, myslela jsem, že po cestě chcete odpočinout, možná se osprchovat, a potom se domluvíme, kde se najíme.
Přetrvala krátká pauza. Teta Věra sevřela ruce do boků.
Co tím kde se najíme? Že nebudeme doma? Přijeli jsme k příbuzným! Ty nás uvítáš prázdným stolem? V naší vesnici se tak nedělá! Když host přejde práh, jde na stůl všechno nejlepší!
V Praze se říká, že se oznamuje návštěva dopředu, neudržela se Zdeňka. A zeptat se, jestli to není nepříjemné.
Jenom jsme upozornili! Petrové! přiznal strýc Pavel, už otevřel lednici a zkoumal její obsah. Ó, pivo! Chladné! Tvoje, Petře?
Moje, zakřičel Petr.
Tak na zdraví! Pavel otevřel plechovku s hlasitým pšš a popil se.
Zdeňka zavřela oči a počítala do deseti. Nepomohlo to.
Dobře, milí hosté, řekla nahlas. Vysvětlíme situaci. Byt máme malý. Místa na spaní jsou jen na jedné pohovce. Jsme dva, vy čtyři. Nocovat zde prostě není kde.
Jak to není kde? zeptala se Světlanka, zírajíc do pokoje. Pohovka je velká, ležíme na ní s matkou a Matějem. Táta může spát na rozkládacím křesle, které jsem viděla na balkóně. A vy, mladí, můžete spát na podlaze, nebo si půjčit matraci. Nebo se zeptat sousedů, jestli někdo má volný pokoj.
Návrh byl tak drzý, že Zdeňka na okamžik ztratila slova. Nechtěli jen přenést břemeno na hostitele chtěli nám přihrát celou pohovku. Navrhovali, že si spíme na podlaze v našem vlastním bytě, který jsem si pošetila na vlastní peníze, nebo se rozhlédnout po sousedech.
Ne, tak to nejde. Pohovka je naše místo ke spánku a já ji nepřenechám.
Podívejte se na ni! zvolala teta Věra. Co to je za úsměv! Příbuzní přijeli z daleka, a ty nechceš dát pohovku! My jsme tvému Petrovi měnily pleny! Posílali mu balíčky do armády! A teď co? Na práh nepustíte?
Teta Věro, nikdo vás nevyhání, pokusil se zasáhnout Petr. Jen Zdeňka je unavená a místa je opravdu málo
Buď tichá, podpatnice! vyčítala teta. Tvá žena nás nebere vážně, a ty se jen hádáš! Přijeli jsme k tobě, ne k ní! Byt je společný! To znamená, že máš právo!
Byt je můj, řekla Zdeňka tiše, ale rozhodně. Koupila jsem ho před svatbou, je na mě. Hypotéku platila já. Petr tu bydlí, protože je můj manžel. To však nedává právo proměnit můj domov v koleje.
Místnost upadla do ticha. Strýc Pavel přestal pít pivo. Světlanka přestala šlapat nohou. Teta Věra se zarudla.
Ach tak řekla zlověstně. Budu ti krájet chléb? Budu tě soudit podle metrů čtverečních? Jsi pyšná, jako pražská aristokratka? Zapomněla jsi, odkud pocházíš?
Co tím kořeny? začala Zdeňka. Jde o základní respekt a soukromí. Přijeli jste čtyři do jednopokojového bytu. Ani jste se nezeptali, jestli nám to vyhovuje. Jen jste to takhle přinesli.
A co se ptát? Jsou to rodinní! opakovala teta Věra. Mysleli jsme si, že si posedíme, popovídáme, a ty
V tom okamžiku zazněl rachot a rozbití skla. Všichni se rozběhli k místnosti. Pětiletý MatějZdeňka nakonec s úsměvem zamkla dveře, uvolnila se a ve svém klidném domově si dopřála zasloužený šálek čaje, vědouc, že hranice jsou nyní pevně nastavené.
