Tak poslouchej, kamaráde, ať ti povím, jak se to u nás v rodince roztočilo.
Starší dcera, Lenka, už v třiceti letech zůstala věrná své tvrdohlavosti a přísným požadavkům na snoubence, takže se ještě neudala a stala se takovou nevyhnutelnou antimanželkou, jaká se jen občas objeví. Jednou řekla: Příbuzná. a tak to znělo, jako by to bylo napsáno na kartě. Mladší sestra, Drahomíra, tlustá a vždycky s úsměvem, se jen přikývla. Matka mlčela, ale z jejího zamračenýma očí bylo vidět, že netěší se na švagrovou. Co by mohlo být lepší? Jediný syn, Tomáš, ten náš kamarád z vojny, přivezl domů novou manželku. A tahle ženichová neměla ani otce, ani matku, ani peníze. Cožpak vyrůstala v dětském domově, nebo se jen schovávala mezi prarodiče? Nikdo neví. Tomáš se jen usmíval a říkal: Neboj se, mami, brzy si přivedeme svoje bohatství. A tak se začalo klepat: co jsi přinesl do rodiny? Možná nějaká zlodějka, podvodnice kdo ví, kolik podobných už se nám objevilo!
Od té doby, co se do domu nastěhovala Příbuzná, už se ani jednou noc nevyspala. V polospánku se snažila přichytit na jakýkoli šrumec z nově příchozí příbuzné, čekala, až si začne pochodovat po skříních a hledat něco cenného. Dcera jí navíc šeptala: Mami, schovej si klenoty, zlatíčka. A co kdyby se ráno probudili a zjistili, že nám všechen majetek zmizel!
A Tomáš? Za měsíc už byl vyčerpaný: Koho jsi sem přivedl? Kde jsi byl, když nám všude rozbil klid? Nicméně život jde dál a Příbuznou museli začlenit.
Dům byl slušně velký, zahrada třicet arů, tři prasátka v kurníku, pěkný výběr ptáků a práce se jen hromadila. Příbuzná se však nestěžovala, vařila, uklízela, pečovala o prasátka a snažila se potěšit tchýni. Když se ale matce něco nelíbilo, i když se podlivil zlatý prach, všechno bylo špatně a všechno se zhroutilo. První den jí Příbuzná řekla, že ji bude oslovovat jménem a otcovským jménem: Říkej mi Vlasta Němcová, tak bude lepší. Mám svoje dcery, ale ty se nikdy nestaneš jako naše.
Od té chvíle se Vlastu nazývala Vlasta a všichni ji tak i mluvili. Matka ji už nevolala dcerouinlaw, jen musím něco udělat. A tak řekla: Musíme něco udělat. A nic jiného. Sestřičky nechtěly nechtěnou dívku nechat volně žít, takže každou chybu dávali na koleno. Někdy matka musela srazit své vlastní dcery, ne proto, že by marta Příbuznou milovala, ale aby v domě byl pořádek a ne řetězová hádka. Navíc se ukázalo, že je pracovitá, není líná a postupně i matka přestávala být tak chladná.
Život se mohl zklidnit, ale Tomáš se rozhodl jít svým vlastním směrem.
Jednoho dne se na něj zamlátila kamarádka, kterou potkal na párty, a začali se vídat. Sestřenky se radovaly: Teď se Příbuzná konečně zbaví! Matka mlčela, a Příbuzná se tvářila, jako by se nic nestalo, jen oči jí zůstaly malé a smutné. Pak přišla bomba: Příbuzná otěhotněla a Tomáš jí chtěl rozvést.
To se tak nedá, řekla matka Tomášovi. Není to moje svatba, nechtěla jsem tě takhle spojit. Ale jak už se říká, když už se něco stane, musíš to vzít. Budeš brzy otcem, a pokud rozbiješ rodinu, vyhodím tě ven a nechci tě mít vůbec. A Šárka, naše starší žena, bude dál bydlet.
Poprvé během celého života matka opravdu oslovila Příbuznou jménem. Sestry ztichly. Tomáš se rozčílil: Já jsem muž, ať si dělám, co chci. Matka ale pokrčila rameny a se smíchem řekla: Jaký jsi muž? Teprve máš kalhoty! Počkej, až dítě vyroste, až mu dáš rozum a naučíš ho být člověkem, pak snad budeš můc.
Matka nikdy neodhalila, co si myslí, ale Tomáš měl velké slovo.
A tak Tomáš odešel, Šárka zůstala. Po čase porodila dceru a pojmenovala ji Vlastička. Matka se nic nezeptala, ale bylo vidět, že je šťastná.
Na první pohled se v domě nic nezměnilo, jen Tomáš zapomněl cestu domů a byl rozčílený. Matka se snažila nerušit, ale měla radost z vnoučat. Dávala jim dárky, sladkosti. Šárka mu ale už neodpustila, že jí vzala syna, ale neřekla mu to nahlas.
Deset let uteklo. Sestry se provdaly a ve velkém domě zůstaly jen matka, Šárka a Vlastička. Tomáš se nastěhoval na sever s novou manželkou. K Šárce se přibyl černý bývalý voják, který už byl v důchodu, starší než ona. Rozvedl se, dal jí byt a sám bydlel v koleji. Byl spolehlivý, měl penze a byl dobrým snoubencem. Šárka ho měla ráda, ale kam by ho vzala? K tchýni!
Vysvětlila mu vše, požádala o odpuštění a on, nechtějíc být blázen, šel za matkou. Řekl: Vládo Němcová, miluji Šárku, bez ní nemůžu žít. Matka jen zvedla obočí a řekla: Máš rád? Pak žijte. Pak dodala: Vlastičku sem nedám nosit po bytě. Buďte tady se mnou. A tak si všichni začali sdílet střechu. Sousedi si o tom povídali, jak tahle bláznivá Vláda vyhnala syna z domu, a Příbuzná přijala šašku. Nechtěně se jen mluvilo, že Vláda neumývá talíře, ale ona se o hloupostech lidí nestará, nehovořila s sousedy a držela se hrdě. Šárka porodila Katku a matka se radovala z vnoučat, i když Katka nebyla správná v jejích očích.
A pak přišla velká krize. Šárka vážně onemocněla. Manžel se rozpadl, dokonce se opil. Matka tiše vzala všechny peníze z knížky a odvezla ji do Prahy. Tam šla za všemi možnými lékaři, dostávala různé léky nic nepomohlo.
Ráno se Šárce trochu ulevilo a požádala o kuřecí vývar. Matka rychle uřezala slepici, opečovala a uvařila. Když mu vývar podala, Šárka ho nedokázala spolknout a poprvé v životě prolhala. Matka, kterou nikdo neviděl plakat, se rozplakala s ní: Proč mě opouštíš, když tě miluju? Pak se uklidnila, setřela slzy a řekla: Neboj se, děti přežijí. Do konce už neplakala, jen držela Šárku za ruku a tiše ji hladila, jako by se chtěla omluvit za vše, co se mezi nimi stalo.
Dalších deset let uběhlo. Vlastička se chystala vdát. Přišel i Lenka s Drahomírou, už stařší, ale stále se hádaly. Bůh jim žádné děti nedal. Sešla se celá rodina a Tomáš se vrátil. S bývalou manželkou už se rozvedl a pil silně. Když uviděl, jak krásná Vlastička je, radoval se: Nečekal jsem, že budu mít tak úžasnou dceru. Když ale uslyšel, že Vlastička nazývá svého otce cizím mužem, rozčílil se a kritizoval matku: Proč jsi přiváděla cizího muže do domu? Tady mu není místo, já jsem otec!
Matka odpověděla: Ne, synu. Ty nejsi otec. Jako když jsi byl chlapec v kalhotách, tak jsi z toho nikdy nevyrůstal. Řekla to s úsměvem. Tomáš se nemohl vyrovnat s takovou urážkou, sbalil věci a opět se vydal po svět. Vlastička se provdala, porodila syna a nazvala ho Alexandrem na počest svého otce, který ji přijal. Vládu, naši starou babičku, pohřbili vedle Šárky.
Tak to končí tchýně a snacha leží vedle sebe, mezi nimi vyrostla malá bříza. Nikdo ji nesadil, prostě se objevila. Možná to byl poslední pozdrav od Šárky, možná poslední odpuštění od matky
