Právo volby
Ráno se mi probudilo o minutu dříve než alarm. V pokoji ještě byla tma, jen šedé únorové světlo probleskovalo za závěsy. Záda bolely po spánku, prsty na rukou byly mírně oteklé typické po ránu. Sedla jsem na okraj postele, počkala, až se roztočí hlava, a pak jsem vstala.
V kuchyni panovala ticho. Petr už byl pryč na běh, jak to dělá poslední dva roky, od té doby, co si po kontrole cholesterolu řekl, že musí přiběhnout. Zapnula jsem konvici, vytáhla ze skříně dva hrnečky a jeden odložila. Ráno totiž pije jen vodu.
Když se voda ohřívala, podívala jsem se na telefon. V rodinném chatu nic nového, jen fotky vnoučátka, které poslal syn večer. Malý Martin v mateřské školce drží kartonovou raketu. Automaticky jsem se usmála a pocítila známý vřelý pocit: právě pro něj snáším zácpy, zprávy, nekonečné schůzky.
Už dvacet osm let je práce mým opěrným kamenem. Pracuji v oddělení lidských zdrojů v krajské nemocnici: nejdříve jako juniorní úřednice, pak jako vedoucí specialistka. Lékaři i sestry přicházejí a odcházejí, ředitelé mění, a já zůstávám. Vím, kdo má děti, kdo je ženatý, komu musím poradit s rodičovskou dovolenou, a koho potřebuji včas popáchat za chybějící průkaz.
Poslední roky jsou těžší. Papíry se změnily na elektronické systémy, výkazy se hromadí a shora chtějí čísla a tabulky. Stěžuju si, ale učím se nové programy, zapisují se hesla do zápisníku, na pracovní ploše jsou upravené složky. Líbí se mi pocit, že jsem potřebná že bez mě by se ten tichý chaos rozpadl.
Naplňovala jsem si čaj, přidala plátek citronu a posadila se k oknu. Venku úklízeč sněhu shazuje sníh ke kraji chodníku, jen občas projela auta. Představila jsem si, že za desetpatnáct let budu stát na stejném dvoře, jen z balkónu, v teplém županu. Možná bude vedle mě starší vnouče, jakoby se šoupalo nohama a ptalo, proč je sníh tak šedý.
Ten obraz mi už dlouho běžel hlavou. V létě k tomu přibyla chalupa s odřelým domkem, záhony, kde s úšklebkem rozséváme kopr, a večer u grilu se hádám s Petrem, kolik soli dát na špíz. Stáří se jeví jako něco známého, i když ne příliš radostného. Můj vlastní.
Zadní dveře cvakly a po chodbě zamířily boty. Petr vešel do kuchyně, nadechl se vzduchu.
Zase čaj bez cukru? zeptal se, otírác si krk ručníkem.
Doktor řekl, méně sladkostí, připomněla jsem.
Usmál se, nalil si vodu z filtrů. Měl lehce šedivé vlasy a úzký obličej, který v posledních letech ještě víc vyschnul. Dříve mě lákaly jeho ostré lícní kosti a jistý pohled. Teď vidím spíše únavu a skrytou podrážděnost, kterou se snaží zakrýt.
Dnes zůstanu večer ven, řekl a podíval se z okna. Nedělej si večeři.
Zase schůzka? zeptala jsem. Nebo kurzy angličtiny?
Zmrkl.
Ne kurzy, ale lekce s lektorem.
Jasně, přikývla jsem. S lektorem.
Mrkl na mě jen rychle a mlčel. V bříše se mi sevřelo. V poslední době máme spoustu takových neúplných návrhů, nedopověděných vět. Slova, která neřekneme, visí ve vzduchu těžší než jakýkoli rozhovor.
Oblékla jsem se, zkontrolovala, jestli je okno v ložnici zavřené, a v chodbě si vzala svazek klíčů. Kovy mi chladily dlaně. Ty klíče jsou se mnou už tolik let, že ani nepřemýšlím, kolik krát je přenáším z tašky do kapsy a zpět. Dům, auto, chalupa, poštovní schránka malý balíček jistoty.
V MHD bylo těsně. Lidé upřeně koukali do telefonů, někdo zíval, někdo tiše křičel na zpoždění. Přitiskla jsem tašku k tělu a přemýšlela o nadcházejícím dni. K obědu musím zavolat matce, zeptat se, jak má tlak. Má sedmdesát tři, žije v sousedské čtvrti a tvrdě odmítá přestěhovat se blíže k nám nebo k synovi.
Znám všechny lékárnu, obchod, nemocnici. Kam půjdu? opakovala jsem si. Kam mě zavede?
Každý den jsem přikývla a uvnitř jsem to věděla. Známé stěny, známé tváře, cesta k zastávce, kterou zvládnu i se zavřenýma očima. To mi dalo pocit, že ještě patřím na své místo.
V nemocnici vůně chlóru a léků. Při vstupu mě pozdravil strážník. V chodbách už se tlačili pacienti, někdo hádal s recepcí, někdo kontroloval hodiny. Šla jsem do své kanceláře, svlékla kabát, zapnula počítač a šla si pro horkou vodu.
V oddělení lidských zdrojů bylo tři stoly, skříň s osobními spisy, stará tiskárna, která chrlila papír a zasyčela. Kolegyně, třicetiletá Karolína, roztřídila nějaké dokumenty.
Dobré ráno, řekla. Slyšela jsi novinku?
Jakou? položila jsem hrnek na stůl a posadila se.
Ředitel chce pozvat všechny vedoucí oddělení na deset hodin. Říká, že přijde optimalizace.
Slovo viselo v místnosti jako poryv větru. Vnitřně se sevřelo. Optimalizace v posledních letech vždy znamenala jen jedno: propouštění.
Možná zase nový výkaz, snažila jsem se odmluvit.
Možná, neúprosně odpověděla dívka.
Práce se roztočila. Přicházeli lékaři, podávali žádosti, ptali se na dovolenou. Já mechanicky vysvětlovala, podepisovala, vkládala data do systému. Myšlenky se neustále vracely k tomu slovu, které zaznělo ráno.
V deset mě povolali do zasedací síně s ředitelem a šéfem HR. Už tam seděli vedoucí oddělení a starší sestry. Ředitel, muž asi šedesátiletý, přistoupil k podia, upravil si kravat.
Mluvil o reformě, nových standardech, o zvýšení efektivity. Poslouchala jsem to jako skrze vatu. Pak prohlásil, že personální rozpis bude přezkoumán, některé funkce budou sloučeny, a kdekoliv jsou přebytečné pozice.
Konkrétní rozhodnutí padnou během měsíce, řekl ředitel. Vedoucí oddělení dostanou seznam pozic, které mají být sníženy.
Slovo pozic znělo těžce. Zářil na mě pohled šéfa HR. Otočil oči.
Po schůzce jsem se vrátila do kanceláře a zavřela dveře. Karolína už věděla vše zprávy se šířily okamžitě.
Myslíš, že nás to zasáhne? zeptala se, nervózně žmoulajíc propiska.
Nevím, odpověděla jsem. Už nám lidí chybí.
Ale kdyby to spojili s účetnictvím nebo nedokončila.
Vzpomněla jsem si, že loni ve vedlejší nemocnici propustili jednoho HRpracovníka a tři zůstali na dva. Zvládnou, řekli tehdy.
Snažila jsem se vrátit k práci, ale čísla se před očima rozmazávala. Před obědem jsem vešla k šéfovi HR.
Můžu na chvíli? zeptala jsem se, mírně pootevírajíc dveře.
Kývl a neodklonil oči od monitoru.
Slyšela jsi? začala jsem.
Slyšel, stručně odpověděl.
Náš oddíl zakotvávala jsem.
Nakonec se na mě podíval, unavený pohled.
Natálie, zatím nemám konkrétní informace. Čekáme rozkazy shora. Jakmile se něco dozvím, dám vědět.
Pokývla jsem a odešla. V chodbě mi nečekaně zahřálo, přestože jsem měla jen tenký svetr. V hlavě se mihla číslice padesát. Nečtyřicet, kdy by bylo ještě možné něco zkusit. Netřicet, kdy je ještě čas riskovat. Padesát.
Domů jsem dorazila později než obvykle. V MHD jsme uvízli v zácpě a já jsem celý čas koukala z okna, neviděla jsem ulice. Myšlenky se točily: pokud mě propustí, jakou práci najdu? Kdo přijme HRpracovníka v mém věku, i když má zkušenosti? Soukromou kliniku? Školicí instituci? A jestli budu chtít začít znovu, učit se nové programy, zapadnout do cizího kolektivu?
Petr přišel kolem deváté. Měl na sobě oblek, který nosí na důležité schůzky. Sundal si saka, položil ho opatrně, a šel do kuchyně.
Už jsi jedla? zeptal se.
Čekala jsem na tebe, odpověděla jsem. Ohřát polévku?
Ne, už jsem najedl, řekl a nalil si čaj. Dneska jsme měli schůzku.
My taky, řekla jsem. O propouštění.
Pozvedl obočí.
Tebe?
Zatím nevíme. Říkají, že rozpis bude přezkoumán.
Mlčel, pak se posadil naproti.
Mám také zprávu, řekl. Nabídli mi smlouvu v zahraničí.
Nechápala jsem.
Kde konkrétně?
V Německu. Pobočka firmy spouští nový projekt. Potřebují někoho se zkušenostmi na dvatři roky.
Podívala jsem se na něj, aniž bych cítila jeho tvář.
Souhlasil jsi?
Řekl jsem, že to zvážím, odpověděl. Ale upřímně, je to velká šance finančně i profesně.
Slova o výdělku mi udeřila nejvíc. Peníze vždycky vážily těžko. Byt, oprava, pomoc synovi s hypotékou, léky pro maminku. Všechno to stálo za suchou frázi.
Na dvatři roky, zopakovala jsem. A co budu dělat ty dvatři roky?
Odloukl oči.
Můžeme to probrat. Můžeš jet se mnou. Tam taky potřebují personalisty. Zjistím detaily.
Představila jsem si cizí město, cizí jazyk, snahu vysvětlovat dovolenou v cizím jazyce, jen ze školních lekcí. Maminku, která by zůstala samotná, syna s rodinou, vnoučka. A sebe, jak stojím v supermarketu v Hamburku a hledám zakysanou smetanu, kde jsou všechny štítky cizí.
Nebo můžeš zůstat, pokračoval. Pracovat tady, být s vnoučkem. Dvatři roky rychle utečou.
Říkal to sebejistě, ale v hlase se ozývala nejistota. Vytáhl ruku a sevřel ji kolem hrnku.
Co když neletí? Co když zůstaneš?
Zhluboka vydechl.
Neplánuji emigraci. Je to jen pracovní smlouva.
Pracovní smlouvu lze prodloužit, řekla jsem. Tam jsou nové možnosti, nové kontakty. A tady
Nedosáhla jsem slova. A tady znamenalo vše, co je známé a těžké fronty v nemocnici, nekonečné opravy silnic, ceny v obchodech, zprávy v televizi, na které už nic nečekám.
Ztichli jsme. V sousedním bytě se ozýval škrábot židle.
Nedělej to dnes, řekl nakonec. Jsem taky unavený. Probereme to o víkendu.
Kývla jsem. Cítila, jak se ve mně vlní něco, co nebyla jisté, zda to je strach, hněv nebo únavа.
Nocí jsem nemohla spát. Poslouchala jsem, jak Petr dýchá vedle, jak projíždějí občas auta. Myšlenky skákaly: propouštění, smlouva, maminka, vnouče, tělo, které už častěji připomíná koleno, záda, tlak.
Ráno jsem zavolala synovi. Odpověděl během chvilky.
Mami, jsem na schůzce, řekl tiše. Všechno v pořádku?
Ano, odpověděla jsem. Zavoláš později. Nechtěla jsem o tom mluvit. Nevěděla jsem, jak to říct: Tatínek chce odjet. Může mě propustit. Co to zní pro chlapíka, který se právě snaží vyplácet dluhy?
V nemocnici byl den chaotický. K obědu mě šéf HR pozval do svého pokoje.
Natálie, začal, když jsem vešla. Mám informaci. Nový rozpis říká, že jedna pozice v oddělení lidských zdrojů má být zrušena.
Srdce mi zaplesalo.
Kdo?
Formálně vedoucí specialistka, řekl a ukázal na papír. To tedy tvá.
Formálně? zeptala jsem se.
Mohu ti nabídnout pozici inspektora, pokračoval. To je snížení, ale ne výpověď. Plat bude nižší.
Posadila jsem se, protože nohy byly jako pytel.
Jak moc nižší?
Řekl částku. Zjistila jsem, že to je pár tisíc korun méně. To znamenalo, že budu muset šetřit ještě víc méně pomáhat synovi, méně kupovat léky mamince.
Druhá varianta, doplnil šéf. Propouštění podle zákona.Rozhodla jsem se přijmout výpověď a s těžkým, ale rozhodným srdcem se připravit na novou etapu života.
