Poslouchej sebe
Katko, slíbili jsme si to. Děda už čeká.
Stála jsem ve dveřích dcery, svírajíc tašku s drobnostmi pro tchýni. Skleničky s džemem tiše zakřičely, když jsem překročila práh.
Aneta odložila notebook a otřela si nos. Oči se jí zalily po hodinách studia, a ústa stiskla únavou.
Mami, nemůžu. Mám zkoušky na obzoru. Potřebuji alespoň jeden den ležet.
Ležet si chtěla, zamračila se Jana. Děda má kolísavý tlak, sedí sám v naší vesničce Krásná Lhota, a ty chceš ležet. Jsi sobecká, Aneto.
Z chodby se ozvaly těžké kroky. Petr se objevil za mou manželkou, už v cestovní bundě.
Co se tady děje? zamířil pohledem do pokoje plného učebnic a výtisků.
Tady tvá dcera odmítá jet k dědovi. Je unavená, vidíš.
Petr se zamračil. Jen málokdy se vměšoval do hádek mezi ženou a dcerou, ale tentokrát v jeho obvykle klidném výrazu něco zakřičelo.
Aneto, to je přehnané. Děda už nevidí šedesát let. Už ho měsíc neviděli.
Aneta se opřela o opěradlo židle. V hrudi jí bublalo rozhořčení, ale snažila se udržet.
tati, chápu, ale stojím na nohou jako po dešti. Co kdybych příští víkend přijela sama, celý den, a povídala s ním?
Opět jen pro sebe! Jana zvýšila hlas. Příští víkend, příští měsíc, příští rok! A děda bude stále sám! Šedesát dva let a vnučka se nechtě odtrhne od počítače!
Mami, stačilo.
Ne, ne! Myslíš vůbec na někoho kromě sebe? My s otcem pracujeme jako šílenci, a ty si ani jeden den k rodnému dědovi nechtíš udělat!
Aneta sevřela rty. Něco v ní tvrdě odporovalo, jakýsi nevysvětlitelný odpor k jízdě, který sama nedokázala pojmenovat. Únava samozřejmě. Ale byl tam i podivný předtuch, že dnes má zůstat doma.
Nejedu, rozhodně řekla. Omlouvám se.
Petr pokrčil rameny.
Tak tu sedni, odpočívej. Pak se nepřekvap, až tě děda přestane nazývat milovanou vnučkou.
Petře, prosím, nezačínaj, Jana chytila manžela za rukáv. Jedeme už. S ní se nedá mluvit.
Vyplížili se a hlasitě zaklepali vchodové dveře. Aneta ještě dlouho seděla nehybně, poslouchajíc, jak se jejich kroky na schodišti ztišují, jak se startuje auto na dvorku. Pak si povzdechla a natáhla ruku k notebooku.
Ticho obalilo byt jako měkký povlak. Aneta roztrhla okna jarní vánek se vkradl dovnitř spolu se vzdáleným šuměním města. Uvařila si čaj, usedla před počítač a nakonec si dovolila uvolnit se.
Hodiny ukazovaly třetí hodinu ráno, když se Aneta probudila. Natáhla se, praskajíc klouby, a chtěla jít do kuchyně po sušenkách, když ji zasáhla divná vůně.
Nejdřív to ignorovala co sousedi, co grilují venku. Ale pach sílil, byl ostrý, nepřipomínal žádný gril. Něco se pálilo.
Aneta vstala a zamířila na balkon. S každým krokem vůně sílila hořká, štiplavá, s chemickým podtónem. Otevřela dveře a ztuhla.
Sofa hořela a zaplavila pokoj černým kouřem.
Ne, ne, ne!
Běžela ke gauči. Na čalounění ležel nedokončený cigaretový oharek s oranžovým ohněm. Přistál z balkónu někdo shodil, a vítr ho vtrhl přímo dovnitř.
Aneta se vrhla do kuchyně.
Ruce se jí třásly, když vykládala hrnec ze skříně. Voda z kohoutku stékala až příliš pomalu, neúnosně pomalu. Nečkávala, až se naplní po okraj, vzala těžkou nádobu a běžela zpátky.
První hrnec zalil plamen, ale pěna uvnitř dál dýmila. Aneta se vrátila, druhý hrnec, třetí. Voda se valila po gauči, zalévala podlahu, stékala k lištám.
Až po čtvrtém hrnci se kouř začal vytrácet. Aneta stála uprostřed chaosu, těžce dýchala, mokrá až po lokty. Gauč se proměnil v kaši z spálené tkaniny a nasáklé pěny. Bylo cítit spálenou syntetiku.
Sedla si přímo na mokrou podlahu, sevřela kolena k prsou. Adrenalin vyprchl, přepadla ji chvění. Pozdní strach ji probodl, když si uvědomila, co se mohlo stát. Kdyby odjeli s rodiči. Kdyby byl byt prázdný. Kdyby její nos nezachytil pachu včas.
Byl by zničen dům. Náš dům. Všechno dokumenty, vzpomínky.
Zvedla telefon a vytočila matku.
Mami, slova se jí zamotaly.
Aneto? Co se stalo?
Mami, byl požár. Spíše začátek. Uhasila jsem, ale gauč je pryč.
Na druhém konci nastalo ticho. Pak Jana promluvila:
Jsi v pořádku? Aneto, jsi v pořádku?
Jo, jo, jsem v pohodě. Cigareta z balkónu vletěla, vůbec jsem si to nevšimla, ale stihla jsem zalít vodou. Hasičský zásah nepotřebovala, zvládla jsem to sama.
Jedeme. Petr pronikl z boku, zjevně přehodil telefon od manželky. Zůstaň doma, neodcházej. Už jedeme.
Spojení se přerušilo.
Aneta zůstala sedět na podlaze, dívala se na to, co před hodinou ještě byl jejich gauč starý, otlačený, s ošoupanou potahem ale přece domácký. Maminka ho koupila, když měla dvanáct. Na něm sleděli filmy pod jedním přikrývkou, na něm Aneta plakala při první zklamání lásky, na něm otec usínal po práci.
Zbyla jen dýmící hromada.
Za hodinu zaklepalo na zámek. Dveře se vyklopily a vstoupila Jana, rozcuchaná, s červenýma očima.
Aneto!
Skočila po chodbě, vletěla do obýváku a zůstala stát jako přikovaná. Pohled dopadl na gauč, na louže vody na podlaze, na černé šmouhy sazí na zdi. Pak se vrhla k dceři, která seděla na opěradle křesla.
Bože…
Jana se k Anetě přitulila a sevřela ji tak silně, že to téměř udělalo prasknout. Z matky vychutnávala vůni parfému, potu a něčeho dalšího strachu.
Odpusť mi, zašeptala Jana do Anetových vlasů. Odpusť mi všechno, co jsem ráno řekla. Egoistka, nezodpovědná Bože, jaká jsem hloupá.
Aneta hořce objala matku. Slova se jí zachytávala hluboko a nechtěla vyjít ven.
Petr vstoupil za nimi. Pomalu obešel místnost, hodnotil škody. Pošťouchl spálenou zeď, posadil se k gauči, prstem pošimral roztavenou pěnu.
Dobře jsi uhašila, řekl konečně. Správně. Vodu hned hodně.
Nemyslela jsem. Jednoduše jsem jednal na autopilotu.
Udělala jsi správně. Hlavní bylo, že ses neztratila.
Vstal a položil těžkou ruku na její rameno.
Výborně, Aneto. Opravdu. Zachránila jsi náš domov.
Jana si otřela oči dlaní, ale ani si toho nevšimla.
Chápete, co by bylo, kdyby jsi odjela? zeptala se chvějícím se hlasem. Byt by stál prázdný, okna otevřená. Oheň by všechno spálil
Mami, rozumím.
Poslyš, vrátili bychom se a tady jen popel. Nebo by celé podkroví zachvátil oheň. V patře u Petrovičových jsou dva děti, představuješ si to?
Petr objal Janu za ramena.
Lenko, stačí. Nic se nestalo, nic se nestalo. Nemusíme si tvořit hloupost.
Jana ale nemohla přestat. Slzy jí stékaly po tváři a vůbec se nechtěly zastavit.
Ráno jsem na tebe křičela. Řekla jsem, že jsi egoistka. A ty ty jsi nás zachránila. Všechny nás.
Mami, cože? Aneta nepříjemně pohladila Janu po ruce. Vůbec jsem netušila, že to dopadne takhle. Jen jsem byla unavená a chtěla jsem zůstat.
Přesně to! Jana sevřela dceru za ramena, podívala se jí do očí. Netušila jsi. Ale něco uvnitř tebe vědělo. Intuice, předtucha, říkej si jak chceš. Ale ono tě tu drželo. A zachránilo nás všechny.
Petr povzdechl, ale bez obvyklého skeptického tónu.
Matka s mystikou přehání, ale v tom má pravdu. Ráno ses postavila a díky bohu, že ses postavila.
Zbytek dne proběhl v podivném otupení. Petr odnesl trosky gauče na sběr, Aneta umývala podlahu, Jana setřela stěny od sazí. Pracovali v tichu, občas vyměňovali krátké věty.
Večer byl byt už téměř v pořádku. Pouze prázdné místo připomínalo, co se stalo světlý čtverec na podlaze tam, kde dříve stál gauč.
Seděli v kuchyni, přitlačili židle k malému stolu. Jana připravila těstoviny se šunkou rychle, bezmyšlenkovitě.
Víš, Aneto, řekla, míchajíc čaj. řeknu ti jednu důležitou věc.
Aneta zvedla oči od talíře.
Poslouchej svou intuici. Vždycky. I když se to zdá hloupé, i když všichni kolem říkají, že se mýlíš. Když něco vnitřně cítíš nehádej s tím.
Petr přikývl, dojížděl šunku.
Jo, celý život jsem žil logikou, výpočtem. A občas něco klikne v hlavě a prostě víš, co máš dělat.
Dnes to něco zachránilo náš dům, doplnila Jana.
Aneta sklopila pohled do talíře, schovávajíc nesvářnou úsměv. Nebyla zvyklá na taková slova od matky. Vždycky mezi nimi praskalo, tahalo se, až křičelo. Teď
Něco se změnilo. Něco důležitého. Možná strach, možná uvědomění, jak blízko byli k katastrofě. Mezi námi třemi se najednou objevilo něco nového. Křehké, ale opravdové.
Příští víkend pojedeme k dědovi, řekla Aneta. Všichni spolu. Řekneme mu no, ne všechno. Jeho srdce by to asi nezvládlo.
Přesně tak, Jana pohrdala. Řekneme, že gauč je rozpadlý, že pořídit nový.
A já přinesu kávu na balkon, doplnil Petr.
Zasmáli se nervózně, uvolňujíc napětí po dlouhém dni.
Za okny se stmívalo. Město rozsvěcovalo světla a někde v dálce zahnala siréna možná sanitka, možná požární vozek. Aneta se na ten zvuk napřažila.
Dnes jsem se naučila něco podstatného. Nejen o intuici a předtuchách. O sobě. O tom, že dokážu jednat, když je třeba. Nepodléhat panice, ale udělat, co je nutné.
A taky o rodičích. O tom, že za jejich křikem a výčty se skrývá strach. Strach ztratit tě. Strach, že se s tebou něco stane. Vyjádřeno skrze výčty a poznámky ale přece jen strach lidí, kteří tě milují.
Jana umyla nádobí a šla hledat nové gauče na internetu. Petr odešel do pokoje. Aneta zůstala u stolu, zahřívala si ruce u hrnku čaje.
Obyčejný nedělní večer. Jen vůbec ne obyčejný.
Mami, zavolala.
Co?
Děkuju ti, mami, že jsi tu pro mě, i když se mezi námi občas hádáme.
