Mám ti syna, ale od tebe nic nechci, ozvala se mělká hláška z telefonu, když se ozvala milenka.
Petr se na Lenku podíval jako na poraženého psa.
Jo, slyšela jsi správně. Lenko, před půl rokem jsem měl jinou. Jen pár setkání, čistě pro zábavu. A ona mi porodila syna. Nedávno
Lenka se zatočila v hlavě. To jsou novinky!
Její milý, věrný manžel se s dítětem na straně znovu zalíbil!
Do Lenky se s obtížemi dostával význam jeho slov.
Několik minut se snažila vymyslet, co muž vlastně myslel.
Manžel seděl naproti, ramena skleslá, ruce sevřené mezi koleny. Vypadal menší než obvykle, jako kdyby mu z něj vyfoukli všechno vzduch.
Syn, že? zopakovala Lenka. Tvá žena, která je vdaná, má syna.
A ne tvoje manželka. Jiná.
Lenko, opravdu jsem to netušil. Přísahám ti.
Netušil jsi, jak se dělají děti? Máš čtyřicet, Petře.
Netušil jsem, že ona že si řekne, že porodí.
Rozvedli jsme se dávno, odešla k manželovi. Myslel jsem, že je to v pohodě.
A včera: Máš syna, tři sta korun, zdravý.
Pak položila sluchátko.
Lenka vstala. Nohy se tiše třásly, kolena jako z bavlny, jako kdyby právě uběhla maraton.
Za oknem zuřila podzimní bouřka. Lenka nechtěně zívala na ten pohled ven hezká krajina
A co teď? zeptala se, aniž se otočila.
Nevím.
Skvělá odpověď pravého muže, hlavy rodiny. Nevím.
Otočila se prudce.
Pojedeš tam? Podíváš se?
Petr, zahanbený, vznesl oči k ženě.
Lenko, ona poslala adresu porodnice, řekla, že výpis bude pozítří. Takto napsala: Jestli chceš pojď, jestli ne ne. Nic ode mě nevyžaduju.
Hrdá
Nic nevyžaduju, ozvala se Lenka s echem. Svobodná prostota.
V chodbě se zatřásla vstupní dveřmi vrátili se starší. Lenka okamžitě nasadila úsměv. V obchodě s lidmi se to naučila roky v byznysu tě naučí držet tvář i když se dohoda zhroutí.
Do kuchyně vběhl starší vysoký, široký kluk dvaceti let.
Ahoj, rodiče, co je s vámi tak kyselého?
Mami, máme co jíst? Hladoví jsme jako vlci po tréninku.
V lednici jsou párky, ohřejte, řekla Lenka.
Tati, sliboval jsi podívat se na můj starý motor, druhý syn, mladší, švihnul otci po rameni.
Lenka sledovala scénu a srdce se jí svíralo tak, že dýchat bolelo.
Říkají mu táta. Pravý otec zmizel v mlze před lety, na výživné šel jen s výživným přídavkem a pár pohlednicemi. Petr je vyrostl. Učil řídit, léčil rozbité kolena, chodil na schůze, řešil problémy ve škole. Byl jejich otcem. Skutečným.
Petr vymáčkl úsměv:
Mrknu, Sašo, později. Nechte mě s matkou promluvit.
Kluci odešli, duněly talíře.
Milují tě, řekla tiše Lenka. A ty
Lenko, přestaň. I je miluji. To jsou moji kluci. Neodcházím.
Říkal jsem ti hned to byl zmatek. Chyba. Nic vážného tam nebylo. Jen léčení!
Jen léčení, které teď vyžaduje výměnu plínek
Do pokoje vběhla šestiletá Vendulka. Tady se Lenkina zbroj rozpadla. Děvčátko skákalo k otci na kolena.
Tati! Proč jsi smutný? Mamka tě křičela?
Petr ji přitiskl k sobě, nos se přitiskl k její světlé temeni. Žil jen pro ni.
Lenka věděla: pro Vendulku by roztrhal cokoliv. To byla šílená, absolutní otcovská láska.
Ne, princezno. Řešíme jen dospělá věc. Jdi do kreslených, přijdu za chvilku.
Když Vendulka utekla, v kuchyni opět zavládlo ticho.
Chápete, že se všechno mění? zeptala se Lenka.
Usadila se zpět ke stolu.
Neodejdu, Lenko. Miluju tě, děti Bez vás nevyžiju
To jsou jen slova, Kolá. Fakta jsou taková: máš tam syna, potřebuje otce.
Ta žena právě říká nic nevyžaduju. To jsou hormony, euforie nebo mazaný plán.
Za měsíc, za půl roku dítě začne růst, žízat peníze. Zavolá: Petře, nemáme zimní bundu. Nebo Petře, musíme k doktorovi. A ty pojedeš. Jsi dobrý, svědomitý.
Petr mlčel.
A peníze, Petře? snížila hlas Lenka. Odkud je vezmeš?
On se zachvěl jako po úderu Lenka ho zasáhla do citlivého místa. Jeho podnik zkolaboval před dvěma lety, dluhy zaplňovala Lenčina peněženka. Teď pracuje, něco vydělá, ale jsou to drobné mince oproti tomu, co zabezpečuje ona. Dům, auta, dovolená, školní výdaje vše na ní.
Neměl ani svou normální kartu, vše bylo zamrzlé exekutora, žil z hotovosti nebo karty napojené na Lenkův účet.
Najdu, zamumlal.
Kde? Budeš taxíkovat v noci? Nebo si vzameme peníze z komody, abychom pomohli té rodince?
Představujete si ten absurd? Já už tu rodinu živím, a ty na mé peníze chováš s miminkem?
To není miláček! zaryl Petr. Všechno to skončilo před půl rokem!
Dítě má schopnost svazovat lidi pevněji než razítko v pasu.
Půjdeš na výpis?
Otázka visela ve vzduchu. Petr zakryl obličej dlaněmi.
Nevím, Lenko. Upřímně. Člověcky asi bych měl. Dítě není viníkem.
Člověcky, usmála se Lenka. A co ke mně? K Vendulce? K chlapcům?
Jdeš tam, uvidíš balíček, vezmeš ho do ruky a to je. Pak budeš jezdit. Znám tě, jsi sentimentální. Začneš jezdit jednou týdně, pak dva, pak o víkendu. Budeš lhát, že máš práci, a my budeme čekat.
Lenka šla k vodovodnímu kohoutu, spustila vodu, podívala se na proud a vypnula.
Je o osm let mladší, Petře. Je jí třicet dva a porodila ti syna. Tvého.
Můj syn není od tebe, i když jsi ho vychovával, a to je tvoje
Myslíš, že to nic nevyhrává?
Šílenství. Kluci jsou moji, vychoval jsem je.
No tak! Muži vždy chtějí dědice. Vlastní.
Máme Vendulku!
Vendulka je holka
Petr vyskočil.
Dost! Co mě takhle šuká dřív? Řekl jsem, že zůstanu v rodině, ale tady už nemůžu být.
Někdo se narodil. Můj, jo. Jsem vinen před tebou i před všemi. Chceš mě vyhodit? Vybalu všechno a půjdu. K matce, na kolej, kamkoliv. Ale nevyhrožuj mi!
Lenka zamrzla, najednou se jí zdálo děsivé. Kdyby teď řekla odejdi, on odejde. Hrdý chlap, ale hrdý. Smyje se do ničeho, bez peněz, bez střechy a pak skončí u té ženy. Přijmou ho tam, bude zachráncem, otcem, i když chudý, ale rodinný. A ona ho už nikdy neztratí.
Ale ona nechtěla ztratit. Přes bolest, přes křivdu, ji milovala. A děti ho milovaly.
Zničit je snadné, vyhnat za minutu, ale žít v prázdném domě, kde každá stěna vzpomíná na něj?
Sedni, řekla tiše. Nikdo tě neodráží.
Petr stál ještě sekundu, těžce dýchal, pak si posadil.
Lenko, promiň. Bylo to
Bylo to, souhlasila. Ale naše
Večer se vymotal v mlze. Lenka dělala úkoly s Vendulkou, kontrolovala zprávy, ale myšlenky byly dál. Představovala si tu ženu. Jaká je? Krásná? Mladá? Pravděpodobně teď kouká na miminko a myslí si, že zvítězila.
Nic nevyžaduje! Samozřejmě, to je nejchytřejší tah. Nekřičet, nevymlouvat se, jen ukázat: máme syna, jsme hrdí, zvládneme to sami. To útočí na mužskou sebeúctu bez soucitu. Muž hned chce být hrdinou.
Petr se otáčel, vzdychával, spal v kusech, a Lenka ležela s otevřenýma očima, dívala se do tmy. Je jí čtyřicet pět, hezká, upravená, úspěšná, ale stáří už klepe na dveře. A tam mládí…
***
Ráno bylo horší Lenka se nedokázala vzpamatovat. Kluci rychle snědli a vyběhli do práce, a Vendulka najednou zlobila.
Tati, uplétni copánek! požadovala. Mamka to dělá špatně.
Petr vzal hřeben. Jeho velké ruce, zvyklé na volant i kladivo, opatrně proplétaly tenké dětské vlásky.
On je plétal soustředěně, s jazykem vyplazeným od soustředění. Lenka pila kávu a sledovala to.
To je můj manžel. Domácí, teplý. A někde tam je další dítě, které má taky právo na něj!
Petře, řekla, když Vendulka odešla oblékati se. Musíme to vyřešit hned.
On položil hřeben.
Přemýšlel jsem celou noc.
A?
Nepojedu na výpis.
V Lenčině nitru se něco sevřelo, ale neukázala to.
Proč?
Protože kdybych šel, dám naději jí, sobě, tomu dítěti. Nemůžu být otcem ve dvou domech. Nechci tě klamat, nechtít krást čas Vendulce, klukům.
Rozhodl jsem se před jedenácti lety. Ty jsi moje žena a tady je moje rodina.
A ten chlapec? Lenka se sama divila, že se ptá.
Budu pomáhat penězi. Oficiálně, přes výživné, nebo otevřu účet. Ale jezdit ne. Lepší, aby vyrůstal, aniž mě poznal, než aby čekal otce o víkendu.
A ten táta bude sledovat hodiny a utíkat domů k pravé, jiné rodině. Spravedlivější.
Lenka mlčela, otáčela prsten na prstu.
Jsi si jistý? Pak nebudeš litovat?
Lituju, přiznal upřímně. Budu přemýšlet, jak to tam bude. Když začnu jezdit, ztratím vás. Cítím to, protože to nebudeš snášet. Jsi silná, Lenko, ale ne železná. Začneš mě nenávidět, a já to nechci.
Bože, jak to všechno zamotaně vysvětluju
Manžel vstal, přišel zezadu a položil ruce na její ramena.
Lenko, nechci jiný život. Mám tebe, mám děti. A pak cena za mou hloupost. Jsem ochoten platit penězi, a jen penězi.
Žádný čas, žádná péče, žádná pozornost s tím miminkem nemohu sdílet
Lenka přiložila svou dlaň k jeho.
Penězi, říkáš? úšklebla se mírně.
Vydělám. Rozbiju se, ale vydělám. Už od teď ti nepožádám o další koruny na mé chyby. To je moje věc, Lenko.
Lenka se uklidnila. Ano, manžel jednal možná nespravedlivě vůči ní, ale právě tato slova čekala. Nepřálá si sdílet svou ženu s někým dalším, a bylo jí jedno na pocity té druhé.
***
Petr na výpis nejel.
Žena mu později celý telefon roztrhala křičela, nadávala a ptala se, proč nešel.
Petr jí řekl rovnou: může se spolehnout jen na finanční pomoc, setkání nebude.
Po půl roce už se neukázala. Telefon byl nedostupný. A Lenka to měla naprosto v pořádku.
