Drahý deníčku,
dnes se mi stalo něco, co mi úplně přehodilo život. Příběh začal na zasněžené dálnici D1, když jsem náhle zahlédl starší pár uvízlý u prasklé pneumatiky. Nepřemýšlel jsem dlouho, jen jsem zastavil a vyběhl pomoci. Týden poté mi maminka volala v panice: Tomáši! Proč jsi mi neřekl? Pusť ten televizní kanál PRÁV TEĎ! Ten okamžik změnil všechno.
Jsem osamělý táta malé Vítky, která má už sedm let. Moje bývalá, Milena, odešla, když mu dětství dopadlo na tři. Jednou si sbalila kufry, řekla, že potřebuje víc místa, a zmizela. Myslel jsem, že se vrátí, ale po týdnu přestal odpovídat na zprávy a po měsíci už byl úplně pryč.
Od té doby jsem se učil vyrábět různé pletené draky a pořádně organizovat čajové odpoledne pro plyšové medvídky. Není to lehké, ale rodiče mě vždycky podrželi. Pro mě jsou jako kořeny, co drží celý strom.
Vánoční svátky obvykle působí trochu prázdně, ale moji rodiče vždy naplnili domov takovým teplem a hlučností, že prázdná místa ztratila na významu. S Vítkou jsme mířili k rodičům, abychom společně oslavili Štědrý den, když se najednou otevřely nečekané události.
První sníh sezóny padal jako jemný prach, dálnice se leskla jako posypaná cukrem. Vítka za mnou pobrukovala Štěpánky a bouchala podpatky o opěradlo sedačky, už úplně ponořená do toho, co nazývá sváteční náladou. Mrknul jsem na ni přes zrcátko, když jsem zahlédl starý sedan zastavený u okraje.
U vozidla stála dvojice muž v tenkém kabátě a žena v šátku, oba sotva zahřátí zimním větrem. Muž zoufale hleděl na zcela prázdnou pneumatiku, žena třásla ruce tak, že jsem ji viděl z dálky. Na tvářích měli jen únavu a bezmoc.
Zahnal jsem se k pravému pruhu. Zůstaň v autě, Vítko, řekl jsem jí.
Vítka mrkla na ně a pak přikývla. Vyšel jsem do ostrého, ledového vzduchu. Kamínky skřípaly pod jejíma botama, když jsem se blížil k párům. Žena se zachvěla, když mě spatřila: Ach, pane, je mi líto, nechtěli jsme vás obtěžovat. Její hlas byl stejně třesavý jako ruce.
Už jsme tady skoro hodinu, doplnil muž, otáčejíc si tenké rukavice, jako by chtěl zahřát ruce kouzlem. Auta kolem nás míjí, ale nechtěli jsme přerušit Štědrý den.
Všechno v pořádku, odpověděl jsem a přisedl se k pneumatice. Vítr mi protřel kabát, prsty rychle zmrzly, když jsem se snažil rozházet koroze.
Muž se přitulil ke mně a snažil se pomoci, ale bolest se mu okamžitě zapsala do tváře. Mám artritidu, zamumlal, sevřel si otoklé prsty. Těžko mi i vidlička drží, promiňte.
Zahlédl jsem v očích, že je zoufalý, a řekl: Nebojte se, pane, rád pomohu. Žena se přitulila ke svému manželovi a tiše šepla, že už zkoušela zavolat syna, ale volání se nedostalo k nikomu. Mysleli jsme, že zůstáváme tady až do soumraku.
Po několika minutách jsem konečně odšrouboval poslední šroub a položil rezervní kolo na podvozek. Když jsem vstával, kolena mi skřípala od zimy. Muž mi pevně podal ruku. Nemůžeme vám dostatečně poděkovat, řekl hrubým hlasem. Vy i vaše dcerka zachránili jste nás.
Vítka mi nadšeně zvedla palec. Bylo to super, tati, řekla hrdě. Nemohl jsem je nechat v mrazu. Omlouvám se, že jsme teď trochu zpoždění, ale stálo to za to, že?
Když jsme dorazili k rodičům, večer se rozjel jako každoroční vánoční chaos. Otec krájal krůtu, maminka pak krájela na menší kousky. Vítka zakopl o rohlík a přesto ho snědla.
Týden po tom všem, když jsem připravoval Vítce oběd do školy, zazvonil telefon. Ahoj, mami, řekl jsem a přepnul na hlasitý režim. Co se děje?
Hlas v telefonu se rozproudil panikou: Tomáši! Proč jsi mi neřekl? Pusť ten televízní kanál PRÁV TEĎ!
S úžasem jsem našel dálkový ovladač mezi máslem a džemem. Televizor se rozsvítil a na obrazovce byl starý pár, kterého jsem zachránil, stojící v jasném studiu. Pod nimi blikalo: Místní pár sdílí zázrak Štědrého dne.
Reportér se naklonil dopředu: Takže, co se stalo?
Měli jsme defekt na cestě k synovi na Štědrý den, řekla Marie, stále třesoucí se. Telefon nám selhal, auta míjela, mysleli jsme, že uvázneme.
S mou artritidou jsem sotva mohl uvolnit první šroub, dodal Oldřich. A pak se objevil Tomáš.
Reportér se usmál: Nazýváte ho vlastně… superhrdinou?
Ano, přikývl Oldřich. Změnil nám pneumatiku, zachránil nás.
Pak se zeptal, jestli mají fotku. Marie vytáhla malý telefon a ukázala snímek, kde jsem ležel vedle jejich vozu, obklopen sněhem. Následovalo krátké video, kde mé prsty svírájí šrouby a Oldřich stojí vedle mě.
Můj hlas v pozadí byl nahrazen hlasem mé matky, která se rozplakala: Tomáši! To jsi ty!
Byl jsem v kuchyni s máslovým nožem v ruce a přemýšlel, jak se můj obyčejný den proměnil v televizní záznam. Matka opět volala: Jak jsi to mohl neříct? Všechno bylo
Nemyslel jsem si, že to bude mít význam, odpověděl jsem tiše. Jen jsem pomohl.
Nenahradíš to jen tak, řekla se soucitem. Když uděláš něco dobrého, svět ti to vrátí.
Později v noci, po Vítčině usnutí, jsem našel číslo stanice a volal. Marie okamžitě vzala sluchátko: Ano, to jsem já Tomáš? Ten, co vám změnil pneumatiku?
Ano, to jsem já, zadrhl jsem, a rád bych se setkal.
Harold a já tě pozveme na večeři, odpověděla. Můžeme ti poděkovat osobně.
Několik dní poté jsme s Vítkou navštívili jejich dřevěnou chalupu. Veranda byla plná zahradních skřítků, které Vítka milovala. Marie a Oldřich nás přivítali jako rodinu, objali a zavedli dovnitř, kde se linulo aroma pečeného kuřete a skořicových rolí.
Z kuchyně vyšla jejich vnučka, mladá reportérka Aneta. Ty musíš být Tomáš, řekla s úsměvem. Slyšela jsem o tobě spoustu dobrých věcí.
Doufám, že ne jen o pochvalách, usmál jsem se.
Večeře proběhla hned jako setkání dlouholetých přátel. Mluvili jsme o vánočních tradicích, o výchově dětí, o práci a o Vítčině posedlosti třpytivými perly. Aneta pomáhala Vítce krájet kuře a po chvíli se Vítka šeptem přiznala: Tati, je to moc milé.
Po večeři jsem pochopil, že to nebylo jen poděkování byl to začátek nového příběhu. Marie a Oldřich doufali, že Aneta najde stabilního partnera, a osud jim přivedl k mému setkání s tím jedním defektem.
Dnes, o dva roky později, jsme s Anetou spolu a plánujeme svatbu na jaře. Vítka ji nazývá má téměř máma a ukazuje jí každé školní projekty. Mé vlastní rodiče ji milují jako vnučku.
Kdyby ten prasklý pneumatik neztratil tlak, možná bych nikdy nepoznal Anetu. Jeden malý odboček na pravý pruh změnil celý můj život. Jsem vděčný každý den.
