Pamatuji si, jak jsem byl malý chlapec a dostal jsem po zádech tupý úder od otce mé sestry. Rozmysli si, co říkáš! To je přeci tvůj bratr, zakřičel. Bolest nebyla velká, ale urážka hluboká. Maminka jen souhlasně pokrčila rameny: Byl jsi taky tak malý a potřeboval lásku. Tady ji máš. Trochu se mi zarudlo, ale jen trochu. Postupně jsem pochopil, že jsem v tom bytě pro dospělé spíše kus nábytku jako stará židle, kterou si přenesou z jedné chaty do druhé a pak ji odsunou na roh a jen na chvíli si všimnou.
Do pěti let jsem žil v Praze téměř šťastně, až otec jednou zmizel, maminka se stáhla a často plakala. Nechtěl jsem se jí ptát, kam se táta poděl, jen jsem věděl, že se rodiče rozvedli. Následující dva roky Anna Svobodová těžce pracovala, byl jí únavný den, úsměv se jí jen zřídka objevil. Toužil jsem jí pomoct, ale nevěděl jsem, jak.
Největší pomoc je chovat se slušně, radila mi babička a pootočením hlavy tiše dodala: Nežijme v tom, že se chlapci vrací k otci. Snažil jsem se poslouchat babičku i matku, neprotestovat, chodit do školy a pilně se učit. Když se maminka najednou rozesmála, vypadala mladší a hezčí, myslel jsem, že jsem jí pomohl změnit se. Mýlil jsem se.
Anna se znovu zamilovala, potkala Ondřeje Horáka. Brzy se vzali a Ondřej se nastěhoval k nám. To je tvůj strýc, kluk, řekla maminka. Budu ti jeho otcem. No tak, Anno, odmluvil se nový otčím, jsem ti jen otcem, ne tatínkem. Ačkoli jsem to sice nesnášel, Ondřej byl sebejistý, řídil byt jako svůj, a máma ho jen hrdě obdivovala. Kdo by to chtěl? Pokoušel jsem se vzdorovat, odmítal jsem poslouchat strýce, ale když jsem viděl, jak se maminka trápí, ustoupil jsem. Babička mi opět radila: Tvoje matka už není tak vyčerpaná, a Ondřej i když není zlatý, je poctivý a pracovitý. Musel jsem se smířit a všichni jsme se nějak domluvili, dokud se nám na svět nepřipojil malý Jakub, společný syn matky a Ondřeje.
Sledoval jsem, jak dospělí šlapou po tomto červeném, rozcuchaném a křičícím maličkém tvoru. Jednou jsem se zeptal, proč to dělají, a opět jsem dostal úder: Rozmysli si, co říkáš! To je přece tvůj bratr. Maminka znovu přikývla: Byl jsi také malý a potřeboval jsi péči. Tady ji máš. Trochu jsem se styděl, ale jen zlehka. S časem jsem pochopil, že jsem v tom bytě spíš jako stará stolička, kterou si lidé občas všimnou a pak ji odsunou. Nemá cenu ji vyhodit, je pevná a má na sobě vzpomínky.
Můj vnitřní svět byl bohatý. Četl jsem hodně a snil, že budu psycholog. Brzy jsem ale zapomněl na knihy, protože jsem musel mamince pomáhat v domácnosti, zatímco Ondřej byl často pryč v práci. Doufal jsem, že se na mě matka bude více soustředit, ale mýlil jsem se. Anna se ponořila do péče o Jakuba a manžela, o mně myslela až později. Pouze babička se snažila mi projevit lásku, ale zemřela, když mi bylo třináct. Tehdy jsem skutečně povstal.
Nejsem najat jako uklízeč ani chůva! zakřičel jsem oběma rodičům. Postarej se sám o svého Jakuba! Maminka se zděsila: To je přece tvůj bratr, je mu jen čtyři roky. Ondřej odpověděl drsně: Vyrostli jste na své hlavě. Já ti vůbec nic neznamenám! už jsem nemohl se zastavit. Mami, řekni mu! Není to vhodné Kde je můj pravý otec? Proč o něm nikdy nemluvíš? Konec se vyřízl slzami a hněvem a po tom už mě maminka nevyžadovala pomoc s bratrem. O otci jsem ale nic neslyšel.
Otec se objevil, když jsem už studoval na Střední elektrotechnické škole. Šedivý muž s obyčejným obličejem a unavenýma očima mi přišel po skončení vyučování: Musím s tebou mluvit. Zpočátku jsem se bránil, ale pak jsem se poddal. Jmenuji se Vladimír Kovář a jsem tvůj otec. Překvapilo mě, ale snažil jsem se neukázat radost. Posadili jsme se do kavárny a vyprávěl mi, že před lety byl ve vězení za ozbrojenou loupež, dostal předčasný propuštění, založil malý podnik s kamarádem. Chtěl jsem tě vidět, ale nechtěl jsem, aby ses styděl za to, že jsem býval vězeň. Mé srdce se rozzářilo, i když jsem to skrýval.
Rozprávěli jsme se dlouho, domluvili se, že se budeme vídat. Cítil jsem se, jako bych měl křídla konečně byl tu blízký člověk, otec, který mě miluje a stará se. Maminka to zaznamenala a zeptala se, co se děje. Říkal jsem jí, že mám otce, a ona se rozčilovala: Kde jsi ho vzal? Přece jsem ho zakázala!. Konflikt vyvrcholil hádkou, maminka v panice křičela, že otec zločinec není vhodný, protože má v minulosti vraždu. Já jsem jen řekl, že mě to už nezajímá a chci být s ním. Křičeli jsme dlouho, maminka propukla v hysterie, ale já už nebyl tak zraněn.
Ondřej nakonec zasáhl a pokáral mě za krutost, ale ne za otce. Možná doufal, že odejdu a nebudu mu na obtíž. Když jsem chtěl odejít, otec mi řekl, že musí získat rodičovskou opatrovnictví. Zbylo mi ještě půl roku do dospělosti, tak jsme nechali věci tak, jak jsou. Maminka s mnou téměř přestala mluvit, ale nevyhnala mě z domu. Po získání maturitní zkoušky jsem se odstěhoval k otci. Radost netrvala dlouho ve svých devatenácti letech Vladimír zemřel. Ukázalo se, že byl dlouho nemocný a nechtěl mě trápit. V závěti mi zanechal byt, dva miliony korun na účtu a podíl v autoservisu. Smutnil jsem, ale brzy jsem se ustálil, stal se finančně zajištěným a našel si práci.
Po čase mi maminka zavolala a chtěla setkání. Vím, že už jsi bohatý, řekla lehce. Nejsem oligarcha, ale už nic nemám. Řekl jsem, že ještě nechápu, kam míří. Andrej přišel o práci a není snadné najít novou Jakub se chystá na vysokou školu, potřebuje doučovatele a peníze. Lituji, odpověděl jsem. Ty peníze jsou mého otce, kterého jsi nenáviděla. Máš nějakou kompenzaci? Výchovala jsem tě navzdory všemu. Teď mi i bratrovi musíš pomoct. Když se Jakub narodil, přestal jsi se o mě zajímat! Myslíš, že jsem na tebe zapomněl? Neříkej tak, synku Miluji tě. Dostať tě už nebudu, vyhrkl jsem, vstál a odešel, aniž bych se rozhlédl na slzy maminky. Nic jí ne dlužím, ať řeší své problémy sama. Tak jsem si zvolil svůj vlastní směr.
