25.listopadu 2025
Dnes jsem se po dlouhé době setkala s Marií Novotnou spolužákyní ze střední, kterou jsem neviděla asi rok. Opravdu jsem se zarazila, když mi otevřela dveře a zeptala se: Eva, jsi to ty? Přiznávám, že mi připadlo, že jsem ji poznala jen z fotek vždy byla kulatější, s úsměvem, který se nedal zaměnit. Po svatbě s Pavlem a narození našeho syna Honzíka se zdála být spokojená a bez starostí. Teď však stála před mnou hubená, vyčerpaná žena s tmavými kruhy pod očima.
Kolik kilo jsi už shodila? zeptala se.
Už dvacet, pojď dál, mrkla na kuchyň a přikázala mi vstoupit. A váha jen ubývá. Myslíš, že jsem šťastná? Právě proto jsem tě pozvala.
Přestože jsem se snažila pochopit, co ji trápí, Marie mi připomněla starý příběh o naší spolužačce Nině, která také nedostávala žádnou diagnózu. Pamatuješ, jak jsme o ní mluvily? zeptala se. Přikývla jsem a dodala: Ano, ale tehdy jsi tomu nevěřila. Marie se zamračila: Tehdy nevěřila, teď Co se stalo, už vůbec nevím, čemu věřit.
Začala svůj vyprávět. Před šesti měsíci jsem krájela okurky na salát, když mi najednou připadalo, že čas se zastavil. Krájím a krájím, a okurka se nekončí. Vždycky jsem byla skeptická, ale
Zajímavý začátek, řekla jsem a usadila se, připravená poslouchat.
Jako jsem se snažila pochopit, co se děje, zazvonil zvonek. Když jsem se podívala do šachty, nikdo tam nebyl. Otevřela jsem dveře a ležel tam balíček. Opatrně jsem ho odsunula nohou, ale něco ve mně mě přimělo podívat se dovnitř.
Rozbalila ho a našla starou ikonu. Starodávná, opravdu, nepochybuji, přikývla mi Marie. Můj strýc Pavel, který vlastní antikvariát, by to potvrdit mohl. Navrhl mi i slušnou částku, kdybych ji oddelekla.
A ty jsi v kostele vůbec nebyla, poznamenala jsem, protože Marie málokdy chodila do bohoslužeb.
Vzpomněla jsem si na příběh, který mi babička vyprávěla o zázračné ikoně u svatého pramene. Třikrát byla odnesena do chrámu, ale vždy se vrátila zpět k prameni. Řekla jsem si, že pokud mě ikona vybrala, nechám ji u sebe.
Neuvěřitelné, zátřásla jsem se. Nikdy jsem neslyšela, že by ikona sama hledala svého majitele.
Pak přišla řada podivných událostí, pokračovala Marie, a oči jí zamlžily. Nejprve náš kočičí mazlíček, malý černý Mikuláš, zmizel. Byl zdravý, očkovaný, a večer ještě honil plastovou myš po bytě. Ráno jsem ho volala, ale nevyšel. Museli jsme ho pohřbít na hřbitově pro zvířata.
A pak maminka z nemocnice volala, že jsem si na rovném chodníku zlomila nohu. Zavolala jsem Pavlovi, aby přišel a vyzvedl ji domů, ale on mě informoval, že byl dnes propuštěn a místo toho mu nabídli špatně placenou práci.
Myslíš, že to všechno souvisí s ikonou? zeptala jsem se. Všichni mi říkali, že je to podklad, že se ke mně přidaly jen neštěstí, ale já jsem se bránila. Když mi navrhovali ikonu zlikvidovat, myslela jsem, že mi závistí, že jsem našla něco tak cenného.
A co pak? zeptala se jsem.
Syn Honzík onemocněl, ležel měsíc v nemocnici. Já jsem začala hubnout víc, myslím, že z nervozity a z toho všeho běhání mezi nákupem, vařením a prací. Pavlova nová práce mu platí jen polovinu toho, co dříve. Honzík je po propuštění v pořádku, ale já stále ztrácím váhu a bojím se, že za půl roku už nebudu rozpoznat.
Připomněla mi příběh Nininy, kde lékaři také nic nenašli. Ano, nezjistili nic, potvrdila jsem.
Před obhajobou diplomu jsme s kamarádkou Tondou a její sestřenicí Nínou chtěli udělat výlet. Každý měl svého chlapíka. Přijeli jsme k řece, ale zabloudili v lese. Nína našla na větvi hedvábný šátek, uplela si ho kolem krku a hned nás dovedl na správnou stezku.
To nebyl obyčejný šátek, smála se. Tonda se obávala, odkud pochází, ale Nína jen řekla: Někomu to spadl, já si ho nechám.
Odpočinuli jsme u řeky, chytali ryby, vařili rybí polévku, zpívali u ohně a večer vypili trochu vína. Ráno se chystali vracet, ale Nína byla slabá a trápila ji hlava. Když se blížili k výstupu, její přítel Karel ji nesl na rukou. Nína postupně upadala, ani zkoušky nedokončila, a úřad jen přikázal, že nic nepřinesl. Po dlouhých vyšetřeních se nic nenašlo. Šel jsem za Níninou matkou, která mi dala šátek a řekla, že ho vezmu k babičce Ustiňě v Krutově. Ustiňě se povídalo, že léčí nevyléčitelné, když ostatní ztratili naději. Když jsem ukázala šátek a fotku Níny, babička řekla: Zlá věc, šátek přenáší neviditelné nemoci. Je to podklad, ale projeví se na energetické úrovni. Dobře, že jsi přišla včas. Dala mi bylinkový vývar a přikázala, aby šátek byl zakopán pod stromem za plotem. Nína ho vypila a okamžitě se zlepšila, vydala se z nemocnice a uzdravila se.
Myslíš, že bychom i s naší ikonou měli jít k Ustiňě? navrhla Marie, lehce oživená.
Dorazili jsme na pohřeb babičky, protože už tu nebyla. Seznámili jsme se s její dcerou Markétou, která ikoně věnovala svaté vodě a modlitbu, a pak ji přenesla do kostela. Marie to učinila, a s tím se její neštěstí zcela rozplynulo. Znovu nabralo sílu, vrátila se ke své postavě a zdraví. Brzy porodila dcerku, kterou pojmenovala Máša.
Cítím úlevu, že se vše vrátilo do normálu, a přesto mě provází podivná otázka: co všechno skrývá náš svět pod povrchem, a jaké další podklady čekají, až je objevíme?
