13. dubna 2025
Po pohřbu mé matky mě, Andreje Horáka, odvezl na lesní silnici a řekl: Tady je tvé místo.
Nebyl jsem při pohřbu slzavý, ne proto, že jsem nepociťoval lásku k manželce mé matky, Vlastimilě Novotné. Žili spolu čtyřicet dva let, prožili chudobu, nemoci i vzácné radosti. Slzy se jen schovávaly v krku, jako kamení, a nevytryskly ani u hrobu, ani když sousedka přinesla povidla a povzbudila: Držte se, paní Novotná. Přikývla jsem, usmála se a zavřela dveře.
Na pohřbu stál vedle mé matky vysoký, úhledný chlap v drahém černém obleku, který zřejmě stál víc než moje polroční důchodová renta. Držel ji za loket taková je slušná tradice ale jeho ruka byla chladná, ne jen z chladu, ale jako kdyby držel závazek, ne matku.
Na smuteční hostině pronesl projevy, mluvil nahlas, s gesty, a všichni ho chválili: Jaký syn! Jaký krásavec! Jaký rozumný! Já jsem seděl v rohu a pozoroval ho. Jeho tvář byla jakoby známá a zároveň cizí oči patřily mně, nos otce, úsměv cizince, člověka, který už není mým otcem.
Třetí den po pohřbu přišel ke mně. Právě jsem vařil silnou kávu, jakou kdysi miloval můj manžel Karel, s mlékem a bez cukru zvyk zůstává. Andrej usedl k stole, položil mi před ruce klíče od auta a pas.
Mami, řekl, promyslel jsem to. Bude ti lépe v penzionu v Šumavě. Ticho, klid, čistý vzduch, sousedé ve stejné věkové skupině. Nebudeš sama v bytě. Vzpomeň si, jak tě táta často trápil.
Nedopověděl chtěl říct: Můžeš i zemřít. Nebo přesněji: Měla bys umřít rychle, aby ses už nepletla.
Mlčky jsem pila kávu, pálila si rty, ale nepřestala. Nedělat otřesy, ne křičet, ne házet šálkem.
Byt začalš vyklízet ty a podnik teď jsou moje, pokračoval. Táta vše přepsal na mě rok před smrtí, ani se mě nezeptal. Já jsem jen myslel, že je důležitější, aby ses měla o koho starat.
Máš tam místo, kde nebudeš sama. Nebudeš zvládat, jsi unavená, stará, doplnil s takřka soucitem, jako by konstatoval diagnózu.
Kdy? zeptala jsem se.
Zítra ráno. Všechno už je zařízené. Věci sbírat nemusíš, všechno je zde. Vezmi jen to nejpodstatnější a neboj se, budu tě navštěvovat.
Ležela jsem v lži věděla jsem, že se nevrátí.
Ráno přijel ve svém Mercedesu. Vytáhla jsem kufřík s fotografií manžela, pasem, úsporami, které jsem tajně spořovala, a poznámkovým blokem s recepty, které měl rád. Andrej naložil kufr jako pytel brambor, otevřel zadní dveře a já nastoupila bez slova jedeme.
Jeli beze slov, město za námi, pak předměstí, a nakonec les. Cesta se měnila na hrbolatou polní silnici. Dívala jsem se z okna stromy, ticho, zpěv ptáků, krása a strach.
Kde přesně ten penzion? zeptala jsem se.
Neodpověděl hned, pak přes rameno zamával: Brzy uvidíš.
Po dvaceti minutách zahnul na úzkou lesní stezku. Auto poskakováno po výmolkách, držela jsem se madla dveří, srdce bušilo z předtuchy. Zastavil, vystoupil, otevřel dveře, já vyšlápla ven. Všude prázdno, žádné domy, jen hustý temný les.
Tvoje místo, řekl klidně, téměř spokojeně.
Co tím myslíš? zeptala jsem se.
Jak to je. Tady budeš mít klid, nikdo tě nebude rušit.
Postavil vedle sebe tašku s jídlem na pár dní a řekl: Jsi chytrá žena, poradíš si.
Zůstala jsem stát, v hlavě bílý šum, jako by někdo vypnul svět.
Opouštíš mě?
Neopouštím, jen pouštím. Budeš brzy pryč. Proč bys chtěla byt? Proč město? Jsi jen připomínka, že bych měl něco cítit, a to nechci.
Jsi jen zátěž.
Je mi líto, ale tak bude lépe pro všechny.
Mami! křičela jsem, Všechno ti vrátím! Byt, peníze, vše! Nezanechávej mě tady!
Stiskl plyn, auto se rozjelo, já padla, koleno narazilo na kámen, krví se zbarvily punčochy. Bolest nebyla fyzická, ale hluboká, v srdci.
Otevřela jsem tašku, našla vodu, sendviče, čokoládu. Andrej asi chtěl, abych umírala pomalu, aby si mohl říct: Dal jsem jí šanci.
Snědla jsem čokoládu, napila se, vstala a podívala se kolem. Les. Žádná cesta, žádné stopy lidí, jen zvířecí stezky a ticho tak husté, že v uších cinkalo.
Šla jsem dál, kam mě oči vedly možná k řece, možná ke smrti. Bylo mi jedno. Po hodině jsem našla potok, napila se rukama, podívala se na odraz: šedivé vlasy, vrásky, prázdné oči.
Jsi stará, pronesl hlas v hlavě.
Ano, jsem stará, ale ne mrtvá.
Noc jsem strávila pod smrklem, svinula se do kabátu, třásla jsem se ne z chladu, ale ze zlosti, bolesti. Myšlenky na manžela, jak mi vařil mátový čaj, jak mě držel za ruku, jak říkal: Jsi můj opěrný bod. Teď jsem jen odhozený kus odpadu.
Nechtěla jsem zemřít tady.
Ráno jsem šla dál, celý den, bez cíle, jen aby se moje tělo nepřestalo hýbat.
Třetí den jsem narazila na neasfaltovanou silnici, kam někdo přivezl kamion. Řidič, padesátiletý muž s laskavým obličejem, zastavil a zeptal se: Babičko, kam míříte?
Do města, k synovi.
Muž přikývl, otevřel dveře: Nastupte, dopravím vás.
Sedla jsem, mlčela celou cestu, radiostanice hrála starou píseň, zalákala mě k slzám, které už tři dny nesplývaly.
Zastavili u autobusového nádraží. Podal mi láhev vody a sendvič: Nebojte se, všechno se spraví.
V městě jsem šla na policii, vyprávěla fakt bez okras a slz. Úředník poznamenal: Bez důkazů nic nemůžeme udělat. Není to trestný čin, pokud vás neublížil fyzicky.
Povšiml jsem si jeho chladných očí, nezúčastněného pohledu.
Může se to stát znovu? zeptala jsem se.
Bez důkazů ano, odpověděl. Doporučuji právníka nebo sociální služby.
V ulici začalo pršet, lidé spěchali, nikdo nehlídal starou ženu s taškou.
Šla jsem do knihovny, použila zdarma internet, psala dopisy úřadům, novinám, blogům.
Týden poté mě kontaktovala mladá reportérka, oči plné zápalu: Paní Novotná, povězte nám vše, lidé musí vědět.
Příběh vyšel, titul: Syn zanechal matku v lese: Tvoje místo je zde. Fotka z pohřbu, šedý oděv, prázdný pohled. Komentáře přibývaly, lidé plakali, požadovali spravedlnost.
Pak přišel hovor od Andreje: Mami, co jsi udělala?!
Žiji, odpověděla jsem.
Zabil jsi mě! Šel jsem do práce, žena odešla, děti se stydí! Víteš, co jsi způsobil?!
Rozumím, poslal jsem to světu. Spravedlivé.
Přijedu, vezmu vše zpátky byt, peníze!
Pozdě, nechci tvůj byt. Chci, aby sis uvědomil, že stará žena není odpad, že stáří není výrok, že člověk není věc.
Zmlkl, pak prolétly pravé slzy první v životě.
Promiň mi, špitl.
Odpustím, když přijdeš s květinami, ne s penězi, a řekneš: Mami, miluji tě.
Týden nato přivezl žluté tulipány, mé oblíbené, padl na kolena, plakal, líbal mi ruce.
Podívala jsem se na jeho slzy, na jeho strach, na lítost.
Postav se, řekla jsem. Nejsem Bůh, jsem matka, a já odpouštím.
Nyní bydlím v malé pokojíku u moře, s balkonem, s rybáky a sluncem. Andrej mě navštěvuje každou neděli, přináší jídlo a květiny, vypráví o dětech, o práci, o životě. Změnil se, nebo jen hraje roli nevadí. Vidím v jeho očích strach strach ztratit mě znovu, strach být bez odpuštění.
Nevracela jsem se k němu, neobývala jsme pod jednou střechou, ale neodmítla jsem ho, protože věřím, že i on má šanci na vykoupení.
Často večer stojím na balkoně, dívám se na moře, přemýšlím o Karelovi, jak by byl pyšný, ne na to, že jsem přežila, ale na to, že jsem neztratila lidskost, že jsem neztuhla do ticha, které chtěl pro mě.
Jsem živá, silná, matka.
Moje místo není v lese, není v penzionu je tam, kde sama rozhodnu.
Zítra možná v horách, možná v novém bytě s vnoučaty, se synem a tulipány na parapetu.
Protože nejsem předmět, nejsem zátěž, nejsem jen stará.
Jsem člověk, mám právo na život, lásku, úctu.
I když mě někdo zanechal v lese.
I když mi řekl: Tvoje místo je zde.
Vybral jsem si jiné místo.
A to je moje pravda.
