Telefon jejího manžela vibroval právě v její dlani. Alena automaticky pohlédla na obrazovku. Odesílatel byl někdo jménem Maruška. Zpráva končila růžovým srdíčkem, jako malý polibek.
Alena zůstala s očima dokořán. Maruška? Jirko? Mohla by si myslet, že je to vzdálená příbuzná nebo kolegyně, nebýt jedné věci: její manžel nikdy o nikom takovém nezmínil. Nebo jí to snad záměrně zatajoval?
Zvedla pohled. Nejprve musela zjistit pravdu, neukvapovat se. Ale srdce jí svíral žárlivý stisk.
Kdo je Maruška? zeptala se Alena, snažíc se ovládnout hlas.
Jirka, který klidně popíjel kávu, zamrkal nechápavě.
Co?
Maruška, opakovala a ukázala na telefon. Kdo to je?
Podíval se na obrazovku a v jeho očích probleskl sotva znatelný neklid. Obrátil se zpět a pokrčil rameny.
To je Marina.
Alena ztuhla.
Jaká Marina?
No Moje ex. Už mezi námi nic není.
Položila telefon na stůl a zkřížila ruce.
Tvá ex tě oslovuje Jirko a děkuje ti se srdíčky? To ti přijde normální?
Jirka znovu pokrčil rameny, jako by to nebylo hodné řeči.
Jo. Půjčil jsem jí peníze. Prosila o pomoc, tak jsem jí dal.
Alenu zachvátil vztek.
Ty jsi dal peníze své bývalé?!
No a? Co je na tom tak hrozného?
Co je hrozného? odsekla prudce. Vážně? Myslíš, že je normální brát z našich peněz a dávat je nějaké Marušce?
Konečně se na ni podíval.
Aleno, děláš z komára velblouda. Znám ji odjakživa. Proč bych jí nemohl pomoct?
Zasmála se, ale v jejím smíchu nebyla ani špetka radosti.
Jsi ženatý, Jirko. Se mnou! A přesto se staráš o ni, se kterou jsi byl předtím.
Podrážděně si povzdechl, jako by vysvětloval něco očividného dítěti.
Nerozešli jsme se ve zlém. Není pro mě cizí.
A já jsem pro tebe cizí?
Jirka mlčel. Alena zavrtěla hlavou a těžce si oddechla.
Jak dlouho to už mezi vámi trvá?
Co jako?
Vaše krásné přátelství.
Odvrátil pohled.
Vždycky jsme si psali. Ještě před tebou. Jen jsem ti to neříkal. Nechtěl jsem tě zbytečně znervózňovat.
Alena cítila, jak jí celé tělo hoří vztekem.
Takže jsi mi to dva roky tajil?
Netajil! Jen to nebylo důležité. Nejsem ti nevěrný. Proč z toho děláš drama?
Zhluboka se nadechla, aby nekřičela.
A jak často jí pomáháš?
Občas. Maličkosti. Opravím jí něco, nastavím počítač.
Takže můj manžel běhá za jinou ženou jako opravář?
Co to meleš?! vybuchl. Pomohl jsem jí, dal jí peníze! To je snad zločin?! Tobě bych taky pomohl!
Alena se na něj podívala s chladným odhodláním.
Pokud v tom nevidíš nic špatného, pak máme úplně jiné představy o tom, co znamená rodina.
Otočila se a odešla z kuchyně. Nechtěla teď vidět jeho tvář.
Ten den pro Alenu uběhl jako v mlze. Vztek, bolest, zmatek. Snažila se všechno chladně analyzovat, ale v hlavě jí zněla jen jedna otázka: Jak jsem to mohla přehlédnout?
Jirka nevypadal provinile. Už to ani neskrýval, že si s Marinou píše, ale tvářil se, jako by to byla banalita.
V následujících dvou týdnech se vše vyjasnilo. Její manžel se často zdržel v práci. Každých pár dní měla Marina nějaký problém, který musel urgentně řešit.
Dnes večer jdu k Marině, oznámil u večeře lhostejně. Rozbila se jí pračka.
Alena položila vidličku a pronikavě se na něj podívala.
V celém městě už nejsou žádní opraváři?
Hele, je tak těžké někomu pomoct?
Pro tebe ne. Pro mě je těžké to přijmout.
Už zase začínáš! Pořád dokola!
Ano, znovu, odpověděla chladně. Protože tvoje ex má pořád nějakou pomocnou ruku. Aspoň nemáte spolu děti.
Jirka si povzdechl, ale pokračoval v jídle.
Kdyby to byla sousedka nebo moje máma, reagovala bys stejně?
Rozdíl je, že ostatní by tě nevolali každý den.
Aleno, řekl unaveně. Chováš se, jako bych ji podváděl.
Nevím, jestli ji podvádíš, ale není to normální. A vadí mi to, odsekla ostře.
Usmál se povýšeně.
Nemáš ke mně důvěru.
A dal jsi mi důvod?
Mezi nimi padlo ticho.
O tři dny později se Marina znovu ozvala.
Volala Marina, oznámil bez výrazu. Chce koupit lednici, ale nemá jak ji odvézt.
Alena se k němu pomalu otočila.
Takže teď všechno necháš a půjdeš jí vozit lednici?
Co je na tom tak hrozného?
Jirko, opravdu nevidíš problém?
Já vidím, že z ničeho děláš drama.
Ne já dělám cirkus, ale ty. A už v něm nechci být. Pokud ji chceš tolik pomáhat, můžeš se k ní rovnou nastěhovat. Ušetříš benzín.
To myslíš vážně?
Naprosto.
Takže mě vyhazuješ?
Ne, Jirko. Dávám ti na výběr. Buď jsi součástí naší rodiny, nebo jdi svou cestou. Už tě tu nechci.
Otočila se a odešla. Nechtěla se nechat znovu vtáhnout do jeho her. Možná si myslel, že bude jednodušší, když jí to řekne přímo. Ale pro Alenu to nebyla upřímnost byla to zrada.
Uběhlo čtyřiadvacet hodin od jejich poslední hádky. Alena stála v kuchyni a dívala se na telefon. Jirka nevolal, nepsal. Prostě odešel.
Po deseti dnech ticha Alena pochopila, že někdy rozchod není ztráta, ale lekce, která tě naučí nepřijímat méně, než si zasloužíš.
