27. listopadu 2025
Dnes jsem šel do centra dospělého vzdělávání v Brně, jako by mi stále unikalo místo pro vlastní dílnu. Stejná cesta mezi domky, stejné vývěsní štíty Pronájem, jen už nepočítám výlohy a neodhadávám, kolik lidí přijde na proud. Počítám jen schody u vstupu, abych nemusel myslet na to, jak loni snadno rozpadly moje úspory i sebevědomí.
Mám čtyřicet osm let. V občance to vypadá slušně, v hlavě to připomíná pozastavenou pásku, kterou nikdo neodstranil. Už téměř deset let vedu opravy domácích spotřebičů: zpočátku sám, pak s pomocníkem, nakonec bez pomocníka a bez částí nářadí, které jsem musel prodat, když se zvýšily nájmy a zákazníci začali chtít udělej to za tisíc korun, nebo ještě líp zdarma. Neporazil jsem se spektakulárně, jen jsem byl unavený z vysvětlování, proč práce stojí peníze, a jednoho rána jsem už neměl sílu vstát s myšlenkou, že opět budu usmívat lidi, kteří se snaží vyjednávat za každou součástku.
U vstupu mě přivítala strážní s háčkováním a přísným pohledem.
Kam? zeptala se.
Na kroužek. Vedení kroužku, zamumlal jsem si pro sebe a lehce se styděl.
Podívala se na mě, jako na někoho, kdo se ztratil ve dveřích.
Kancelář třináct. Po chodbě doprava, pak vlevo. Tam máme techniku. Nerušte příliš, vedle nás je zpěvák.
Chodba byla chladná, linoleum už přežilo několik hospodářských reforem. Pod podpažím jsem nosil krabici s tím, co jsem dokázal posbírat doma: multimetr, sadu šroubováků, pár starých pájecích hrotů, cívku pájecího cínu a plastovou krabičku s šrouby. Vypadalo to jako komický balík pro někoho, kdo kdysi snil o dílně s odsáváním a pořádným osvětlením.
Kancelář třináct byla bývalá dílna: stoly, skříň s visacími zámky, u okna dlouhý pracovní stůl s dvěma pájecími podložkami a zamotaným prodlužovačem. Na zdi visel vybledlý plakát o bezpečnosti, ale slova nedotýkejte se mokrýma rukama byla stále čitelná.
První teenageři se objevil pomalu. V rozvrhu stálo Oprava a montáž domácích spotřebičů, 1416 let, ale u dveří se klouzali buď chlapci kolem dvanácti, nebo dívky s výrazem, že je sem někdo donutil.
Fakt tu něco opravíte? zvolal vysoký chlapík v černé bundě, neodhalujíc kapuci.
Ano, pokud něco rozbiješ, odpověděl jsem. A když nic není?
Pak budeme rozebírat a zase skládat, řekl jsem nečekaně. Chlapík se zasmál a zůstal.
Potom přišel štíhlý tichý chlapec s těžkým batohem. Posadil se u okna, vytáhl řádkovaný zápisník a opravil si pero. Nepomluvil, nepodíval se na mě, jen si poškrábal prsty pero.
Jak se jmenuješ? zeptal jsem se.
Tomáš, odpověděl po chvilce, jako by zvažoval, jestli vůbec odpovídat.
Další dva přišli pro společnost. Jeden byl kulatý s neustálým úsměvem, druhý měl sluchátka, která nesnímal ani při mluvení.
Já jsem Dan, představil se kulatý. A tohle je Pavel. On slyší normálně, jen tak.
Pavel zdvihl palec, sluchátka zůstala nasazená.
Uvědomil jsem si, že mé staré zvyky mluvit rychle a jistě jako ke klientům tady nefungují. Nikdo nepřišel pro službu. Přicházejí, aby si nebyla nuda a aby viděli, že dospělý není jen na jedné vlně.
Postavil jsem krabici na stůl a otevřel víko.
Tak poslouchejte. Kdo doma má rozbitý spotřebič, který se nevadí přinést dejte ho sem. Konvice, fén, magnetofon, reproduktory, cokoliv, co není připojeno přímo do 230V, opravil jsem se a podíval se dopředu: Prostě domácí věci. Rozebíráme, zkoumáme, proč nefungují, a zase sestavujeme. Když něco shoří, zjistíme, proč to shořelo.
A co když to dostane šok? zeptal se Dan, jako by čekal dramat.
Pak budu já vinen, řekl jsem. Proto nejprve učíme, jak se elektrickému šoku vyhnout. Pracujeme s odpojenými zástrčkami. Je to nudné, ale prsty jsou horší než nuda.
První lekce téměř nic neopravil. Ukazoval jsem, jak držet šroubovák, jak neodtrhnout výřezy, jak označovat šrouby, aby nezůstaly zbytečné. Teenageři poslouchali a rozptylovali se. Tomáš kreslil v zápisníku obdélníky jako schémata, Pavel koukal do telefonu, občas se podíval na mé ruce, jako by si zapamatovával.
Pájecí hrot, který centrum poskytlo ze seznamu, byl mrtvý. Zapojil jsem ho, dotkl se těla byl chladný.
Nezahřívá, řekl Dan spokojeně, jako by mě přistihl při lži.
Tak začneme opravou páječky, řekl jsem klidně.
Na druhé lekci někdo přinesl elektrickou konvici bez podstavky. Tělo v pořádku, tlačítko cvakalo, ale nešlapala.
To je mamina, prohlásil Dan a dodal: Řekla, že když to opravím, nekoupíme novou.
Sejmul jsem spodní kryt, ukázal kontaktovou skupinu.
Vidíte, tady je spálený kontakt. Musíme očistit a zkontrolovat, jestli se nepoškodil.
Můžeme to prostě zkratovat? zeptal se Pavel, konečně sundavše jedno sluchátko.
Můžeme, ale pak konvice zapne jen tak, když bude chtít. Je to jako
Zastavil jsem se.
jako dveře bez zámku. Vypadá zavřená, ale může ji otevřít kdokoli.
Pracovali jsme dvojice s Danem, Pavel držel světlo z telefonu. Tomáš seděl vedle a tiše řekl:
Tam může být termální jistič. Když shoří, očistit kontakt nepomůže.
Podíval jsem se na něj.
Kde konkrétně?
Tomáš vzal pero, nakreslil malý diagram na okraj zápisníku a ukázal.
V blízkosti topného tělesa, v termoizolaci.
Mluvil klidně, bez potřeby ohromit. Cítil jsem úlevu, že to není jen moje vědomost.
Zkontrolovali jsme jistič multimetrem byl v pořádku. Očistili kontakty, složili, zapojili přes prodlužovač. Konvice cvakla a začala bublat.
Jé! rozsvícel se Dan širokým úsměvem. Opravdu funguje.
Zatím ano, řekl jsem. Ale doma ji nenechávej bez dozoru. A mámě řekni, že jsme jen čistili kontakty, ne kouzlem.
Ona stejně řekne, že jsem nic neudělal, zamumlal Dan, ale už bez hněvu. Opatrně schoval konvici do sáčku jako trofej.
Třetí lekce přinesl fén. Dívka jménem Jarmila ho držela jako by mohl kousnout.
Smrdí a vypíná se, řekla. Máma říká, že ho mám vyhodit, ale líto mi je. Byl dobrý.
Rozebral jsem fén, z vnitřku vyletěl prach a vlasy.
To je důvod, proč smrdí, poznamenal jsem. Není to špatný fén, je to život.
Jarmila se zasmála krátkým, opatrným úsměvem.
A vypíná se?
Pravděpodobně se přehřívá. Termální pojistka běží. Musíme čistit kartáče, zkontrolovat kontakt.
Pavel se najednou rozproudil:
Mám doma stejný. Táta ho lepil lepidlem, teď praská.
Lepidlo? odlehčujíc jsem. Lepidlo může spravit spoustu věcí, někdy i vztahy.
Pavel se na mě podíval, jako by zjišťoval, jestli si dělám legraci.
Fén jsme vyčistili, namazali ložisko kapkou oleje, zkontrolovali kabel. Jarmila tiše poznamenala, že doma se to stejně dělá, jen když se nečistí, může to vzplanout. Přikývnu a řekl jsem:
Lepší včas.
Tomáš v těch dnech přišel dříve. Seděl u okna, roztřídil své schémata na stole. Všiml jsem si drobných škrábanců na jeho rukou, jako by doma také něco rozebíral.
Kde jsi se to naučil? zeptal jsem se, když Tomáš opravil konektor na staré reproduktoru.
Doma. Dědeček měl rádio. Po jeho smrti zůstalo. Nechtěl jsem, aby leželo jen tak, odpověděl.
Uvědomil jsem si, že to chtějí, aby něco fungovalo, protože jinak se vše kolem rozpadá.
O svém podnikání jsem nevyprávěl. Říkal jsem jen, že dříve jsem opravil spotřebiče. Teenagerům se nepodrobovalo, ale čekal jsem otázku a bál se jí. Bál jsem se slyšet v jejich hlase to, co jsem slyšel v sobě: nezvládl jsem.
Jednou, když jsme rozebírali magnetofon, který přinesl Pavel, vybuchla pružina pod skříní.
Skvělý, zakřičel jsem, a hlas se zaryl do podrážděnosti. Bez ní se nedá složit.
Dan pronesl:
Jako v RPG, loot vylétl.
Tomáš tiše vstoupil pod skříň a společně s Pavlem hledali pružinu. Cítil jsem stud, že jsem se rozčílil. Vzpomněl jsem si, jak jsem v dílně ztratil trpělivost s klientem, který jen chtěl vědět. Omluvil jsem se, ale pocit setrval.
Dobře, zmírnil jsem. Měl jsem použít plátno, aby malé díly neodletěly.
To je v pořádku, řekl Dan vážně. My taky děláme chyby.
Tomáš vytáhl pružinu z pod skříně, podíval se na ni a řekl:
Našel jsem ji, a poprvé v jeho hlase zazněla hrdost.
Vzal jsem pružinu, vložil do malé krabičky a řekl:
To je důležitá součást. Ne proto, že bez ní nefunguje, ale protože jsme ji našli.
Pavel se usmál:
Filozofie.
Ne, jen zkušenost, odpověděl jsem.
O dva týdny později centrum oznámilo malý veletrh kroužků pro rodiče a sousedy. Nic velkého: v hale budou stoly, děti ukáží, čím se zabývají. Ředitelka centra, žena s krátkým účesem a věčnou složkou papírů, vkročila do kanceláře třináct.
Petře Nováku, i vy se chcete účastnit? Musíte něco ukázat. Ale bez nebezpečných experimentů, dobře?
My už nebezpečné nic neděláme, odpověděl jsem.
Viděla jsem ten váš prodlužovač, suchě poznamenala a odešla.
Podíval jsem se na ten prodlužovač, který připomínal uzel z minulosti. Uvědomil jsem si, že na veletrhu uvidí všechno: chudé vybavení, práci na starých věcech a to, že ještě neví, jak být učitelem, a ne jen řemeslníkem.
Budeme něco ukazovat? zeptal se Dan.
Ano, ale musí fungovat i před lidmi, řekl jsem.
Co když ne? zeptala se Jarmila.
Pak řekneme pravdu, že se nepodařilo, odpověděl jsem. To je také součást procesu.
Tomáš nad tím přemýšlel.
Můžeme udělat výlohu. Ukázat, co je uvnitř, ne jen zapnuto, ale proč.
Můj pohled se posunul. Zvyklý jsem byl prodávat výsledek. Tady se může ukazovat samotný proces.
Dobrá myšlenka, souhlasil jsem. Uděláme to.
V den přípravy zůstali po lekcích pozdě. V chodbě už zhasli část světel, uklízečka myla podlahu a vůně čisticího prostředku se míchala s prachem z naší místnosti. Rozložil jsem karton, fixy, pásku. Dan přinesl starý rám, aby to vypadalo hezky. Pavel přinesl malou reproduktor, kterou jsme oživili, a pustil tichou hudbu.
Ticho, prosím, řekl jsem automaticky.
Jo, budu tiše, odpověděl Pavel a snížil hlas.
Jarmila opatrně položila fén vedle cedulky Po čištění. Dan postavil konvici a popsal: Kontakty. Žádná magie. Tomáš přilepoval na karton schéma magnetofonu, kreslil šipky.
Jsi jako inženýr, řekl jsem.
Jen chci, aby bylo jasné, odpověděl Tomáš.
Pak vypukl malý spor. Dan chtěl konvici posunout k okraji, aby byla lépe vidět. Jarmila se obávala, že ji někdo shodí. Pavel zasáhl, že všem je to jedno. Dan se rozčileně vyhrkl:
VždyVždy musím něco dokázat, ale teď už vím, že spolupráce je důležitější než souboj.
