Odpoledne bylo klidné, slunce klesalo nad vedlejší silnicí, která procházela poli. Jen občas projelo auto a ticho přerušovalo jen zpívání cvrčků.

Odpoledne bylo klidné, slunce se líně snášelo na vedlejší silnici, která klikatila mezi poli. Jen zřídka projížděly auta a ticho narušoval jen švitojící cvrčci. V šedém malém autě se rodina vracela do města po celodenním pobytu na venkově.
V zadním sedadle seděl pes smíšeného plemene s medovými očima a šedým čumákem, který zíral z okna. Jmenoval se Rocky a osm let byl součástí života této rodiny. Vyrostl spolu s dětmi, doprovázel je do školy a v bouřlivých nocích spal u jejich postelí.
Ten den však bylo něco jinak. Auto zastavilo na zemní cestě, daleko od jakéhokoli domu. Otec, Mario, otevřel zadní dveře a potřásl rukou, aby ho vyzval k výstupu.
pojď, Rocky, skoč ven, řekl.
Rocky poslechl, vrtěl ocasem a myslel si, že jde o hru nebo jen o chvíli na protáhnutí nohou. Očichal vzduch, udělal pár kroků a najednou zaslechl startující motor. Otočil se právě včas, aby viděl, jak auto odjíždí.
Nejprve mu běžel za vozidlem, uši mu stáhly dozadu a srdce mu bušilo. Nechápe, proč se nevrací. Myslel, že je to jen žert. Metry se však prodlužovaly, až mu prach od kol zahalil výhled. Zastavil se, zadýchaný, a upřeně sledoval, kam se auto ztratilo.
Zůstal tak na kraji cesty celé hodiny. Když projelo další auto, vstával nadějně, jen aby zjistil, že to není jeho. Obloha se zatáhla a chlad začal pronikat kostmi.
Ráno po cestě projela žena jménem Claudia. Zastavila a pomalu vystoupila.
ahoj, králičku jsi ztracený? šeptala.
Rocky váhal. Nebyl zvyklý na cizince, ale hlad a únavu přiměly přistoupit blíže. Claudia mu podala kousek chleba, který měla v autě, a láhev vody. Pomalu jedl, oči upřené na ni, jako by četla její úmysly.
pojď se mnou promluvila nakonec a otevřela dveře spolujezdce.
K jeho překvapení se Rocky bez váhání vylezl dovnitř. Možná pochopil, že už se nikdo nevrátí.
V její domě ho osuštela ručníkem, připravila mu horké jídlo a položila deku u topení. Té noci spal hluboce, ale občas pohyboval tlapami a vydával slabé vzdechy, jako by snil o úniku za ten odchozí vůz.
Týden po týdnu Claudia hledala jeho původní majitele zveřejňovala fotky na sociálních sítích, volala veterináře, roztřásala letáky. Nikdo neodpověděl. Postupně přestal být jen ztraceným psem a stal se jejím psem.
Jednoho dne, když procházeli parkem, k němu přiběhl malý chlapec a pohladil ho po hlavě. Rocky zavřel oči a užíval si okamžik; Claudia si uvědomila, že zvíře, které bylo zrazené, dokáže stále důvěřovat a dávat lásku bez výhrad.
Časem se Rocky opět rozesmál. Hrál si na zahradě, spal u nohou své nové paní a vždy se rozběhl radostí, když uslyšel zvuk přicházejícího auta. Už nikdy neviděl silnici s úzkostí.
Claudia často říkala přátelům:
nevíš, kdo toho dne ztratil víc on, nebo ti, kdo ho opustili.
Protože ti, kteří odcházejí, často nechápou, že neodnášejí jen zvíře zanechávají i nejvěrnější a nejčistší část svých vlastních životů.
A Rocky, aniž by to věděl, našel to, co si vždy zasloužil: domov, kde ho nikdo neopustí.
—
Antonia González Alonso
Jak smutné, ale pravdivé příběhy, které se odehrávají denně. Opouštění těchto bezbranných zvířátek mě rozpláče. Můj dříve milý pejsek zemřel kvůli mojí hlouposti. Zachránila jsem dalšího stejného plemene, ale už to není ono i když je velmi přítulný, Kokito byl mým věrným společníkem, s nímž jsem jel po celém městě. Strašně ho postrádám.