Nemyslíš to vážně? ozval se hlas v sluchátku, napjatý do bodu, že se zdál rozpadat. Boženo, slyšíš mě vůbec? Nemám kam děti dát, a ty si ještě užíváš volný den!
Lenka odložila telefon od ucha, zamračila se a znovu ho přitiskla k uším, těžce vydechla. Páteční večer, na který čekala celý ten únavný týden, se pomalu rozpadal. Za okny drnčel říjenový déšť, bubnoval na parapet, a na sporáku tiše bublala česnečka, kterou vařila spíše z povinnosti než z chutě.
Světlano, slyším tě naprosto jasně, odpověděla Lenka klidně, ale pevně, míchejíc polévku lopatkou. Už jsem ti řekla: ne. Zítra mám naplánované něco. Jdu k lékaři, potom chci jen spát. To je můj jediný volný den během dvou týdnů, a mám právo ho strávit v klidu.
K lékaři? zamručela švagrová. Vím, koho máš. Zase masáž, nebo nehty? A já nejsem na procházku. Musím zařídit papíry na úřad, kde jsou fronty dlouhé jako město. Kam s dvojčaty? Roztrhají všechno!
Přesně tak, Světlano. Roztrhají to. Když roztrhají státní úřad, představ si, co se stane s mým bytem, který jsem ještě před měsícem opravit chtěla, Lenka vypnula plotýnku a unaveně usedla na stoličku. Pavel minule nakreslil novým nástěnným papírem chodbu. Řekla jsi: To je jen dítě, vypláchnou se. Nevypláchnou. Museli jsme celou pásku přilepit znovu.
No tak mi to ještě jednou přeházej s těmi tapetami! zakřičela Světlana. Omluvila jsem se! A kromě toho, Milan slíbil, že pomůžeme. Je to můj bratr, po všech!
Lenka zavřela oči. Samozřejmě. Milan. Ten dobrý, nikdy neodmítne své mladší sestře. Světlana to využívala jako virtuózní nástroj, hrajíc na vinu a rodinné vazby jako na rozladěné piano.
Milan slíbil domluvila se Lenka. Jen si uvědom, že zítra bude taky pryč až do večera, jede do autoservisu, mají problémy s převodovkou. Když přivezeš děti, budou sedět u dveří.
Jsi jsi prostě sobecká! vyjekla Světlana a přitáhla sluchátko.
Lenka odložila telefon na stůl a přitřela spánky. Ticho v kuchyni působilo křehce, nejistě. Věděla, že ten rozhovor je jen začátek bouře.
Za půl hodiny se vrátil klíč. Milan vešel, otřel si deště a usmál se, červený z chladu.
Mmm, česnečka voní! přitiskl Lenku na tvář. Lenko, proč jsi taková? Co se stalo v práci?
Lenka mu tiše nalila misku, přidala zakysanou smetanu a nakrájela chléb. Když se muž posadil a začal jíst, promluvila.
Tvůj sestra volala.
Lžíce se mu přidrhla uprostřed úst. Odhalil vinu a zamával rukou.
Aha, Světlane Říkala, že zítra musí něco řešit. Lenko, mohla bys na chvíli hlídat? Hodinu nebo dvě. Kluci už jsou větší, nebudou tak rozbouření. Zapneš jim kreslený film, dáš tablet a klid.
Milan, řekla Lenka a skřížila ruce na prsou. Hodinu nebo dvě u Světlany vždy končí celým dnem. Minule odjela na minutu do obchodu, vrátila se po šesti hodinách s koktejlem a novým účesem. Mezitim jsem čistila kočku od plastelíny a chránila tvou sbírku vinylů, se kterou si dvojčata hrála jako s frisbee.
Přehnala to, to přiznávám, namračil Milan. Ale teď to opravdu potřebuje. Je sama s nimi, těžko to má. Matka volala, chtěla pomoct. Má vysoký tlak, nemůže je vzít.
A já nemám vysoký tlak? Mám nervózní tik, který se brzy rozběhne, Lenka se rozčilovala. Jsem hlavní účetní, máme uzávěrku. Přijdu domů a padám na kolena. Zítra je můj den. Chci ležet v koupelně, číst knížku a nikoho nepřerušovat. Neplánuji si najímat babičku. Světlana má manžela, i když je už bývalý, má výživné, může si najmout hlídacíka na hodinu. Proč musíme my být neustálým záchranným kruhem?
Milan položil lžíci. Ztratil chuť.
Lenko, to je rodina. Nechápeš? Dnes pomůžeme, zítra nám pomůžou.
Nám? zasmála se Lenka hořce. Kdy naposledy nám někdo pomohl? Když jsme se přestěhovali a žádala jsem Světlanu, aby přežila kočku den, řekla, že má alergii. Ve skutečnosti alergii nemá, jen nechtěla srst na gauči. Když jsem měla chřipku a požádala jsem tvou matku o léky, řekla, že se bojí nakazit. Jedna strana, Milan.
Muž mlčel, přikývl. Věděl, že Lenka má pravdu, ale dlouho žil jako dobrý syn a bratr.
Dobře, zamumlal. Promluvím si s ní. Řeknu, že nemůžeme.
Lenka přikývla, i když nevěřila. Zbytek večera probíhal ve napjatém tichu. Milan něco psal na telefonu, mrkal, těžce vydechl a už to téma neotevíral.
Sobota ráno nezačala písněmi ptáků ani slunečními paprsky, ale neúprosným zvoněním domofonu. Lenka, která se právě probudila a protahovala se v posteli, podívala se na hodiny. Devět hodin.
Kdo to může být? šeptala, i když odpověď už znala.
Václav, který vstal z postele a v rychlosti si oblékl sportovní kalhoty, se snažil vyhnout pohledu.
Nevím, možná omyl, zamumlal, nechtěl se na Lenku podívat.
Domofon zazvonil znovu, dlouze a nepříjemně. Pak zazvonil Milanův mobil.
Ano, Světlano? zvedl sluchátko, vinyplný pohledem na Lenku. Dohodli jsme se Napsal jsem ti Světlano, tohle nejde!
Z reproduktoru se ozývaly tak hlasité výkřiky, že Lenka mohla zachytit každé slovo, i když byla v jiné části ložnice.
Nic nevím! Už jsem u vchodu! Mám rezervaci, nemůžu zrušit! Vemte svoje synovce, nebuďte kočka! Zavolám matce, jestli neotevřeš!
Václav bezradně hleděl na ženu.
Len už je tady. Co mám dělat? Nemohu je nechat na ulici?
U Lenky se něco zlomilo. Ten jemný most, na kterém se jejich rodinný svět po letech držel. Bez řeči vstoupila do koupelny, zamkla dveře a pustila vodu na plný výkon, aby nechtěla slyšet, jak manžel v pantoflích přibíhá k domofonu a mačká tlačítko.
O pět minut později se v bytě ozval chaos. Šlapání čtyř nohou, dětské křičení, něco spadlo v předsíni a ozval se řev.
Dědečku, máš bonbóny?
Kde je kočka? Chceme kočku!
Pfuj, co to smrdí? Nechci kaši!
Lenka stála před zrcadlem, natírajíc krém na obličej. Ruce se jí třásly. Slyšela, jak Světlana spěšně rozdává pokyny:
Tak, vezmeš je v pět. Jídlo jsem jim dal, ale podívej se, jestli Lenka připraví palačinky. A nedávej jim moc sladkostí, Pavel má alergii. To je všechno, jdu, čus!
Zavřela se vstupní dveře. Světlana zmizela, zanechala jen nepořádek.
Lenka vyšla z koupelny, oblečená v džínách, svetru, lehkém make-upu, kabelce přes rameno. V předsíni vládla pohroma. Dvojčata, pětiletí Pavel a Saša, už vyprázdnila botník a snažila se nasadit Lenčiny boty na vlastní nohy. Václav pobíhal kolem nich zmateně.
Len, kam jdeš? zeptal se, když ji uviděl.
Říkala jsem, klidně odpověděla, přeskakujíc rozhozené boty. Mám plány. K lékaři, pak procházka, možná kino.
Cože? oči Václava se zvětšily. A co já? A co oni? Mám do servisu v jedenáct, nemůžu to přeložit, fronta dva týdny!
To jsou tvoje potíže, drahý, Lenka vzala kabát z věšáku. A problémy tvé sestry. Vyřešte to vy. Už včera jsem řekla: Ne.
Len, nemůžeš takhle! zazněl mužův hlas v panice. Nezvládnu je sám, a ještě auto opravovat! Zůstaň alespoň do oběda!
Tati, chci pít! zakřičelo jedno z dvojčat, tahajíc Václava za kalhoty.
Saša mě kousl! zakřičelo druhé.
Lenka se podívala na ten zmatek a na manžela, který vypadal, jako kdyby mu zcela vypršela síla, a pocítila podivnou lehkost. Lítost, která ji vždy držela, že má zůstávat a uklízet cizí nepořádky, zmizela.
Klíče od garáže jsou na stolku, pokud pojedeš s nimi, řekla. V lednici nic není, nevařila jsem. Objednej pizzu. Budu pozdě.
Vyšla z bytu a bouchla za sebou dveře, odříznula křik a pláč.
Ven už přestal déšť, bledé podzimní slunce se jen zlehka prosvítalo. Lenka hluboce nadechla vlhký vzduch. Cítila se jako vězeňka na útěku. Telefon v kabelce vibroval. Volala svobodná matka, Nina Vondráčková.
Lenka na okamžik váhala, ale telefon ztichla. Dnes žádné hovory.
Den proběhl úžasně. Šla k manuálnímu terapeutovi, který jí ulevil v bolavé zádech. Pak dlouho poseděla v útulné kavárně, pila cappuccino s hustou pěnou a četla knihu, nevyrušována křikem kde jsou moje ponožky nebo co budeme k večeři. Šla do kina na lehkou komedii a smála se od srdce.
Domů se vracela už po setmění, kolem deváté. Srdce tluče mírně úzkostlivě jak tam jsou? Nezničili úplně byt?
V bytě bylo podezřele ticho. V předsíni stále ležela obuv, na stole otevřená krabice po pizze a prázdné lahve od limonády. V obýváku na gauči, mezi rozházenými polštáři a hračkami, spal Václav. Televize běžela beze zvuku.
Lenka šla do ložnice. Dvojčata už nebyla. Asi je Světlana nakonec vzala.
Převlékla se do pyžama, uvařila si čaj a posadila se ke kuchyni. Zapnula telefon. Dvacet zmeškaných od matky, pět od Světlany, deset od manžela a spousta rozhořčených zpráv.
Jsi bezcitná! psala Nina. Opustila jsi manžela v takové situaci! Váš tlak stoupl! Jak jsi mohla takhle zacházet s rodinou?
Díky za pomoc, sestra, škrtila Světlana. Vrátím se hodinu dřív, všechno je v háčku. Nepředpokládala jsem takovou podrazu.
Lenka zprávy smazala, neodpovídala.
Do kuchyně se vplížil Václav, vypadal, jako kdyby tahal uhlí ze zásobníků. Vlasy rozcuchané, pod očima kruhy.
Přijela, zamumlal, ale s rozčarováním. Taky víš, co se stalo?
Vím, přikývla Lenka a napila se čaje. Proto jsem odešla. Šel jsi do servisu?
Kde ten servis! mávl rukou, naléval si vodu. Musel jsem zrušit. Všichni na mě křičeli, rozlévali kolu na gauč A ještě tady zůstalo skvrna, kterou nejsem schopen vyčistit.
Lenka se podívala na něj přes hrnek.
Vidíš? A teď si představ, co by to bylo se mnou. Já bych se cítila využívaná.
Matka volala, seděl naproti a zíral do stolu. Křičela, že nás neúcty. Světlana řekla, že už nepřijde, dokud se neomluvíš.
Já? Omluvit se? zvedla obočí. Za co? Za to, že jsemA nakonec jsem se rozhodla, že už nebudu žádným způsobem podřizovat své vlastní štěstí a klid jen tak, jak přichází, a nechám ostatní, ať si řeší své problémy sami.
