Vendulo, chápeš, že Vláďa má svůj podnik, celé dny sedí u jednání, a Světlana bydlí úplně na druhé straně města, tam jí dva hodiny trvá, než se dostane z dopravní zácpy, zklamaným, ale přece jen láskyplným tónem promluvila máma Alena Svobodová, jako by chtěla jen povědět, jak moc nás všichni trápí. A ty pracuješ doma, máš volný rozvrh, sedíš u počítače. Není pro tebe těžké zajít k tetičce Helene, ohřát jí vývar, změřit tlak?
Položila jsem šálek čaje na podnos a snažila se, aby se nepříliš ozval. Ten rozhovor, který začal jako nevinná povídka u nedělního oběda, se rychle proměnil v dobře připravený útok. Kromě mě a mého manžela Petra seděli u stolu i máma Alena, můj bratranec Václav a jeho sestra Světlana. Všichni na mě hleděli s příjemnou, ale nároční výrazy, jako by jsem byla jediný článek, který může zachránit naši rodinu před rozbouřeným mořem problémů.
Teta Helena, sestřička Aleny, před týdnem prodělala mrtvici. Lékaři udělali, co mohli, krize pominula a zítra ji mají propustit domů. Ale ležet měla, ještě se nesmí vstávat, potřebuje plný klid a neustálou péči.
Aleno, snažila jsem se mluvit klidně, i když uvnitř mě bouřila vztek nemám volný rozvrh. Jsem hlavní účetní na dálku. Právě končím čtvrtletí, někdy u monitoru nezvednu hlavu pět hodin, ani na vodu. Co tím zajít? Teta Helena bydlí tři zastávky odtud, to je hodina tam i zpět a ještě péče.
No teda, co to slyším! zamávla Světlana, servírujíc si salát. Účetnictví se vám nepřesune. Vezmi si notebook, posaď se u tety, trochu pracuj, pak podáš vodu. Přinejmenším bude pod dohledem blízký člověk. Jsme jedna rodina.
Podívala jsem se na Světlanu, upravenou, s perfektním nehtovým lakem, pracující správkyní recepce v salonu dva dny po sobě.
Světlano, máš rozvrh dva dny po sobě, připomněla jsem. To znamená, že patnáct dní v měsíci jsi naprosto volná. Proč nebereš na sebe polovinu služeb?
Světlana se zachvěla listem salátu a rozšířila oči.
Cože? Víkendy jsou pro mě soukromý život! Navíc mě straší krev a vůně léků. Už při pohledu na tety začíná mi zvracet. Nemůžu, moje nervy jsou křehké.
Já mám podnik, přerušil Václav, pohrávaje si s klíči od drahého terénního auta. Vendulo, vážně. Můžu přispět penězi na jídlo. Víš, že teď mám sezónu, nevidím rodinu, domů přicházím jen na spánek. Kdybych to teď nechal, šla by nám všechna rodina do háje.
Všechny oči se opět upřely na mě. Petr, můj manžel, sklonil hlavu a opatrně kousal řízek. Vždycky se ztrácel pod tlakem maminky a jejího rodu.
Počkejte, narovnala jsem se. Dovolte mi dát věci na pravou místa. Teta Helenu má dva dospělé děti to je Václav a Světlana. To je jejich přímá povinnost pečovat o matku. Já mám svou práci, svůj dům a navíc svou vlastní matku, která také potřebuje pozornost. Můžu přijet o víkendu, přivézt potraviny, jednou za týden pomoci s úklidem. Ale stát se ošetřovatelkou nebudu.
V místnosti nastalo těžké ticho. Alena sevřela rty a tvář se jí změnila na rozhořčený výraz.
Tak tohle je tvoje řeč, pronásledovala mě. Jako když se opravuje Petrův byt, Vláďa přinesl stavební materiál se slevou. Jako když Světlana dá slevu v salonu, ty říkáš díky. A když přijde pohroma, máš můj dům u kraje? Teta Helena, mimochodem, starala se o malého Petra, když jsem pracovala na dvou směnách v továrně! Pro něj byla druhá matka!
Petr konečně zvedl hlavu. V jeho očích byl viny.
Vendulo, opravdu Teta Helena mi moc pomáhala. Co kdybychom něco vymysleli? Večer bych mohl přijet
Petře, podívala jsem se mu přímo do očí. Večer přicházíš v osm, ale kdo bude s ní od osmé ráno? Václav před sedmi lety udělal slevu na cement a my mu peníze zaplatili beze slevy. Světlina sleva v salonu je pět procent, já za benzín víc platím, abych k ní dojela. Nepřinášej mi účet za rodinné vazby.
Václav se náhle vstal, odsunul židli s nepříjemným skřípnutím.
Dobře, chápu. Pomoci ode mě nedostaneš. Budeme si muset najít někoho jiného. Najmeme ošetřovatelku, když už taková rodina se sem nehodí Bez srdce. Jen jednou, Vendulo, měj na paměti: země je kulatá. Když budeš potřebovat sklenici vody, nepřekvapí tě, že je prázdná.
Vrhl na stůl bankovku pět tisíc korun na ovoce a odešel z kuchyně. Světlana ho následovala, vrhajíc na rozloučenou zlostný pohled. Máma Alena si sevřela srdce a hledala v kabelce tablet.
Večer proběhl v tíživém mlčení. Petr bloudil po bytě, byl jako v transu, vzdychal, ale neodhalil slova. Věděla jsem, že si myslí, že jsem krutá. Ale také jsem věděla, že kdybych teď ustoupila, strávila bych následující měsíce, možná roky v bytě Heleny Borislavové, měnila pleny a poslouchala rozmar, zatímco milující děti budou budovat podniky a žít své životy.
Další den mi telefonu bzučel jako roj včel. Volala máma, pak nějaká teta z Plzně, která najednou chtěla mě poučit, pak zase máma. Nepřijímala jsem. Pracovala jsem. Čísla v účetních výkazech vyžadovaly soustředění, emoce zase tvrdou kontrolu.
Večer se Petr vrátil domů ještě temnější než mraky.
Maminka volala, řekl, ani si neshrnul boty. Helena Borislavovna pláče. Říká, že už není nikdo, že ji pošlou do domova důchodců a zapomenou. Václav najal nějakou ženu, ale ona může přijít jen na dvě hodiny denně, jen ohřát jídlo. Zbytek času?
Petře, Václav má dvě dospělé děti, manželka nepracuje, stará se o dům. Světlana nemá děti. Proč nemohou sestavit rozvrh? zeptala se unaveně Vendula.
Manželka Václava řekla, že je hnusná a vůbec to není její matka. A Světlana víš, jak to má. Rekla, že jí začne deprese, když uvidí kachny a infuzní pumpy. Takže všichni jsou na konci, a teta leží sama. Vendulo, nemůžeš aspoň na půl dne? Dokud nenajdeme řádnou ošetřovatelku?
Podívala jsem se na Petra. Milovala jsem ho. Byl dobrý, ochotný, ale jeho měkkost občas zabíjela.
Dobře, řekla jsem najednou. Přijdu zítra. Ale budu mít podmínku.
Jakou? svítil Petr.
Uvidíš.
Následující ráno vzala jsem notebook a zamířila k tetě Heleně. Dveře otevřela ta sama ošetřovatelka na dvě hodiny, starší žena s unaveným výrazem.
Pýchám se, že aspoň někdo, vydechla. Helena Borislavovna je rozmar, odmítá kaši, chce kuřecí vývar, a já nemám čas vařit, musím běžet k dvěma starcům.
Vešla jsem do pokoje. Byt voněl po korvalolu a zaprášeném prádle. Helena ležela na vysoké posteli, obklopená polštáři, sledovala televizi. Když mě uviděla, sevřela rty.
No, přišla jsi. Nejsi už zaprášená. Myslela jsem, že přijde Vláďa nebo Světlana. A přinesli sedmou vodu do želé.
Dobrý den, paní Heleno, pozdravila jsem zdrženlivě. Václav pracuje, Světlana má hodně práce. Jsem tady, abych pomohla. Co potřebujete?
Vývar! Čerstvý, s krutony! A postel přebudovat, ty drobné kousky mě bolí. A závěsy spravit, slunce mi do očí svítí, nevidíš?
Zhluboka jsem vydechla, položila notebook na stůl a šla do kuchyně. V lednici bylo jen kousek starého sýra a sklenice zkaženého mléka. Kuřecího na vývar vůbec nebylo.
Paní Heleno, nic tu není. Václav slíbil?
Slíbil, slíbil asi zapomněl, kluk se rozjel. Jdi prosím do obchodu, tady vedle, Penny, kup domácí kuře, tvaroh, čerstvé ovoce, ne hnusné.
Peníze kde? zeptala se přísně.
Peníze? překvapila se. Mám důchod až pátého dne. Kup, Vláďa pak zaplatí. Nebo vám s Petrem chybí finance, abyste chudé babičce pošil peníze?
Bez řeči jsem vytáhla peněženku, šla do obchodu, nakoupila vše. Zaplatila tři tisíce korun. Uvařila vývar, nakrmila tetu, přebudovala postel. Celou dobu Helenka nic nepřestávala pobouřovat.
To není pravý polštář! Drsně! Kdo tak krájí chléb? Hrozně, že se udusím! Ó, nohu, buď opatrnější, chceš mi ji utrhnout! Světlana by to udělala jemně, její ruce jsou hebké
Kde je Světlana? neudržela jsem se.
Nedotýkej se Světlany! Dívka má soukromý život, musí hledat muže, ne nosit staré kachny babičce. A ty, už jsi vdaná, nic nedostaneš, jen sedni a pečuj.
Do večera jsem byla vyčerpána, jako bych rozkládala celý úhelný vůz. Otevřela jsem notebook a pracovala jen patnáct minut, než usnula. Pak přišly příkazy: Vypni vodu, přepni kanál, zavři okno, otevři, čti noviny, proč tak hlasitě šlápneš klávesy.
Když přišel Petr, aby mě převzal na noční hlídku, seděla jsem v kuchyni a dívala se do stěny.
Jak to šlo? zeptal se optimisticky. Všechno v pořádku?
Petře, řekla jsem tiše. Koupila jsem potraviny ze svých peněz. Uklízela, vařila, myla tvou tetu. Celý čas jsem neslyšela ani jediné děkuji. Všude jen výtky a srovnání se Světlanou, která je anděl, ale není tady. Tvoje teta si myslí, že jsem povinna sloužit, protože jsem šťastněA tak jsem si nakonec stanovila hranice, převzala odpovědnost jen za to, co je opravdu moje, a rodinné spory zůstaly za dveřmi.
