Přesuň se na svoji teritorii, řekl Vít, když jsme seděli u večeře a on se snažil najít slova, která jsem už dlouho věděla, že přijdou.
Aleno, posaď se, požádal mě tiše. Vypnula jsem sporák, otočila se k němu a zeptala se: Co se děje?
Vít mi nechtěl podívat do očí, lehce se červenal. Odejdu. Mám jinou, jmenuje se Julie. Pracujeme spolu, a ne, není to jen flert je to láska, opravdová. Už nemůžu dál lhát ani tobě, ani sám sobě.
Alena vzala novinu s podříznutou hlavou, neplakala, neházející nádobí, neprosila ho, aby zůstal. Přijala jeho rozhodnutí. Jediná věc, co jí moc tížila, bylo to, že Vít chtěl, aby si vzala děti dceru z prvního manželství, Elišku, a našeho společného chlapečka Tomáše a odstěhovala se na svou teritorii. Že má mít svůj soukromý život, kde jinde?
Tuhle noc jsem nechytila ani mrknutí. Sedmnáct metrů, dva děti, moje platka účetní, který sotva stačí, a pomoc od toho, kdo právě zradil rodinu. Jak dál? Proč mám být obětí, proč mám se lámat za jeho pohodlí a novou lásku?
Ráno jsem Vítovi řekla: Dobře, Vítku, souhlasím, odstěhuju se.
On se zahřál: Tak to je dobrá holka, věděla jsem, že jsi moudrá.
Mám ale podmínku, přerušila jsem ho.
Jakou? zeptal se podezřívavě.
Máš novou, já to neodporuju. Srdce neřídíš. Byt nebudu dělit, i když mám podle zákona právo na polovinu. Nech to pro sebe.
Fakt? vykřikl Vít, radostně. Díky!
Fakt. Já a Eliška se přestěhujeme do mého malého bytu, bude nám tam stačit. Přestavíme si pokoj, pořídíme patrovou postel, ušetříme místo.
A Tomáš? zaskočil Vít.
Přímým pohledem jsem mu řekla: Zůstane s tebou.
Cože? se mnou? Žertuješ? Je maličký, potřebuje mámu!
V naší zemi mají rodiče rovná práva a povinnosti, Vítku. Jsi otec, chtěl jsi ho. Požádal jsi, abych ti ho porodila.
Chci dědice, kluku na fotbal. Tak ať hraje. Budu platit výživné, jak stanoví zákon, a víkendové návštěvy, pokud to bude možné.
To nemůžeš! Jsi matka! Jaká matka by takováho kluka opustila?
Neopouštím, jen ho vracím pravému otci. V prostorném bytě, blízko školky. Proč bych ho tahala do stísněnýho prostoru, měnila mu školku a ubírala komfort? Ty sám řekl, že podmínky nejsou nejlepší. Nech ho v dobrých podmínkách, s tebou a Julie. Ať se učí být macechou, když už chceš budovat rodinu.
Mám práci! křičel Vít. Kdo ho bude vodit do školky, kdo ho bude krmit, kdo ho bude ukládat do postele?
Já taky pracuji, mám málo času, ale čtyři roky jsem to zvládala. Teď je řada na tobě. Chlapce potřebuje mužské vedení. Vždyť jsi říkal, že ho moc rozmazluju.
Vít se hrabal po hlavě a pobíhal po ložnici: To je blbost! Julie to nechtě, má 25 let, proč by chtěla cizího dítě!
To jsou tvoje problémy, drahý, odříkala jsem a zkřížila ruce. Jsi hlava rodiny, rozhodni se.
Dva dny jsem balila věci. Vít se mezi tím potuloval jako ponořený do vody, střídal soucit s hrozbami a výčitkami svědomí.
Aleno, co řeknou lidé? syčel, když jsem balila Eliščiny oblečky. Rodiče, sousedi
Ať říkají, co chtějí, přislepila jsem pásku na krabici. Nemohu dva na jedné mzdě a v jedné místnosti.
Nejtěžší byla telefonátní konverzace s mámou volala třikrát večer, brečela.
Dcerko, jak můžeš Tomáše nechat otci? To je přece
Mami, jste v Brně, co můžete udělat? Pošlete peníze?
Naše důchody jsou jako kočičí slzy. Už jsem vše rozhodla. Vít je otec, ať zůstane otcem nejen na papíře.
Den odjezdu byl pro Tomáše jako hra. Usedla jsem k němu, upravila mu copánek a chtěla ho obejmout. Věděla jsem, že pokud teď polehnu, Vít mi dá nohu k noze a já skončím samotná se dvěma dětmi, bez peněz, ve starém bytě, zatímco on bude žít svůj nový život.
Kluku, řekla jsem, mamka s Eliškou budou někde jinde, ale ty budeš s tátou. Budete hrát, chodit na procházky. Táta tě moc miluje.
Vrátíš se? zeptal se, držíce plyšového králíka.
Určitě. V sobotu přijdu, půjdeme do parku na zmrzlinu. Poslouchej tátu.
Dveře se otevřely, Vít stál bledý v chodbě.
Opravdu to tak? Prostě odejdeš?
Klíče jsou na komodě, seznam léků na lednici má Tomáš mírně zčervenalý krk, potřeba vypláchnout.
Na zahradní schůzku ve čtvrtek nezapomeň. A odešla jsem.
První týden po samostatnosti Vítovy řádky úplně zkolabovaly. Ráno nezačínalo kávou a líbáním Julie, ale výkřikem: Tati, mám hlad! Pak honičky po bytě, kde se ponožky a punčochy záhadně ztrácí. Ovesná kaše se připálí, mléko se rozlije. Tomáš odmítá jíst, řve, chce kreslený.
Jez, kdo ti to řekl! křičel Vít, zpožděný do práce. Tomáš začal brečet. Vít se cítil jako rozpadlý člověk, šlápl si pás, pak ho sundal, hodil chlapci čokoládu jen proto, aby zmlkl. Ve školce na něj koukali šikmo, učitelka pořád poznamenávala:
Tati, proč má dítě špinavé tričko?
Tati, zapomněl jste oblečku.
Tati, musíš zaplatit zálohu na závěsy.
V práci mu všechno padalo z rukou. Šéf ho dvakrát svolával do kanceláře a naznačoval, že soukromý život nesmí rušit pracovní výkon. Večer pak druhý akt vyzvednout ho ze školky, běžet do obchodu, uklízet, vařit. Tomáš rozmetává hračky po podlaze během pěti minut, než je Vít stihne posbírat.
Julie se objevila třetí den, vešla do bytu a hned zamračila nos.
Vítej, Vítku, měli jsme jet do kina, povídala si a neodvázala si boty.
Jaké kino, Julie? odpověděl Vít v jedné ponožce, rozcuchaný na gauči. Tomáše nemám kam dát.
Tak najdeme chůvu!
Na co? Viděla jsi ceny na chůvu? Já už mám polovinu platu na splátky!
Tomáš vyběhl do chodby celý namalovaný fixy a narazil na Julii, objal ji špinavýma rukama.
Teti, podívej, jsem tygr!
Áj! zakřičela Julie a ustoupila. Co to děláš?! Vít ji zvedl. To je naše Dolce, stojí to spoustu peněz!
On je dítě, Julie! řekl Vít hlasitě. Už přestaň brečet! Kdyby ses aspoň snažila pomoci!
Já? Pomoci?! Julie se rozčílila. Nejsem tu jako chůva, chci pozornost!
Myslíš, že to udělá moje bývalá? Vít napodával.
Moje bývalá se o to starala čtyři roky, zatímco já makám v práci! Najednou si Vít uvědomil, co říká. Julie se zamračila, otočila se a odešla s hlasitým zavřením dveří. Už se nevrátila.
Do soboty už Vít vypadalo jako stín. Štíhlý, s vousy, pod očima tmavé kruhy, byt připomínal bitevní pole. Když zazvonil zvonek, vyrazil k dveřím, klopýtal přes hračky. Na prahu stála Alena s Dášou.
Mami! vykřikl Tomáš a rozběhl se k ní. Alena ho vzala na ramena, políbila oba tváře.
Ahoj, drahoušci, jak to jde? Živí se? Vít se opřel o stěnu, kolena se mu třásla. Poprvé viděl Alenu jako by ho potkala poprvé a uvědomil si, jaký kolos práce podstupovala všechny ty roky, usmívající se a neškodící. On jen seděl doma.
Aleno zamumlal.
Zvedla obočí.
Vem si ho, prosím. Už to nezvládám, propustí mě z práce. Julie odešla. Já já
Dala Tomáše na podlahu.
Jdi, ukáž Dášce svoje nové obrázky. Děti běžely do pokoje. Alena prošla do kuchyně, podívala se na hromadu neumyté nádobí a zaschlou krupici na sporáku. Posadila se na stoličku, kde seděla týden, a řekla:
Nevrátím se sem, Víte, po tom, co jsi udělal, tady už nebudu.
Do hajzlu s tím, s Julií! vrhl Vít ruce a sedl si naproti, zakrývajíc si tvář. Rozumím, jsem špatný otec, Aleno
Uč se, řekla tvrdě Alena. Ale chápu, že dítě nesmí trpět, takže mám nabídku.
Vít zdvihl hlavu, doufaje jako útláč. Jakou? Jsem připravený na všechno.
Beru si Tomáše, my s dětmi zůstáváme v bytě. Ty se odstěhuješ.
Kam? zaskočil.
Do mého studia, na těch sedmnáct metrů. Žij tam, kam chceš. Přesunu vlastnický podíl na děti rovnoměrně, aby mi bylo jasno, že zítra už nevyháníš mě pro novou lásku.
Vít chtěl namítat, že je to přepad, že to je i jeho byt ale vzpomněl si na tu týdenní nocí, plný křiku, horečky, roztomilých výčitek a nekonečného dne jako v příběhu o Sisi. Připomněl si prázdný byt a totální bezmoc. Podíval se na Alenu neblafovala. Kdyby odmítl, rozpadl se a zůstal s tím břemenem, na které nebyl připraven.
Alimento bude pevné, pokračovala Alena. Polovinu poplatků za kroužky a sekce zaplatíš také. Snažím se, abys mohl vidět syna, kdykoli chceš.
Dobře, vydechl Vít po chvíli. Souhlasím.
Alena přikývla.
Sbírej věci, Víte. Studio je volný, klíče ti teď dám. Vstal a šel do ložnice pro kufr. Ztratil všechno rodinu, syna, hrdost. Ale když zipoval tašku, měl podivný pocit, že to bylo jediné správné rozhodnutí za posledních sedm let.
